Za necelý měsíc "Souška" oslaví 66. narozeniny. A už ve středu vstoupí se svými Rebely do nové sezony v první hokejové lize.
Těšíte se?
V každém případě. Došlo u nás k velkým změnám, vlastní nás soukromá společnost. Pochopitelně došlo k velké obměně kádru, jsou velká očekávání. Musíme nalákat lidi, aby se zvedla návštěvnost. Chceme být do šestého místa a bez problémů postoupit do play-off.
Jaká bude nová sezona v první lize jako taková?
Liga půjde kvalitou nahoru. Přibyla spousta mladých hráčů, což je správné. Ti do soutěže přinesou oživení, hrát bude plno kluků, co se nedostali do extraligy. Každý hráč má před sebou vidinu, že by se přes první ligu mohl dostat do extraligy.
Na špičce by měly znovu hrát oba severočeské celky Chomutov a Ústí.
Jsou to favorité. Mají silné kádry, jsou na tom i finančně dobře, mohli si dovolit dražší nákupy. Neskrývají své ambice na postup. Ale určitě budou hrát dobře i Olomouc a Znojmo.
A co celky z Vysočiny? Nepatří k favoritům?
Viděl jsem přípravné zápasy, ale pořád je to jen příprava. I tak můžu říct, že na tom dobře budeme my a Jihlava. Třebíč tak dobrá asi nebude. Nechci je předem shazovat, ale podle přípravy nejspíš bude patřit k těm slabším.
Teď se hrál krajský pohár. Napověděl něco?
To si vymyslel Béďa Ščerban. Bylo to plácnutí do vody. Musí se brát, že všichni nehráli stejný počet zápasů, byla to příprava, takže se mužstva teprve sehrávala. Vždyť se nehrálo o nic. Jo, když se hraje Tipsport Cup, tam jsou aspoň nějaký peníze, má to jméno i prestiž. Tohle nic nenapovědělo.
Znáte zázemí klubů v kraji. Kdo je na tom po této stránce nejlíp?
Na to je jednoznačná odpověď. Havlíčkův Brod. Jezdí sem třeba Spartak Moskva s Říhou a Haškem. Kdyby to tu nebylo na špičkové úrovni, nejezdili by sem. Takovéhle podmínky Jihlava ani Třebíč zdaleka nemají. A asi mít nebudou.
Jan SuchýNarodil se 10. října 1944 |
Těží z toho brodský hokej?
V každém případě se tím zviditelní. Na soustředění sem jezdí Pardubice, Spartak Moskva, Slavia. Je tady všechno, co klub k přípravě potřebuje. Takovéhle zázemí nemají ani mnohé extraligové kluby.
Teď už tedy chybí jen, aby se v Brodě extraliga i hrála…
Podmínky by tady byly. Ale hrát ji tady, mít na to mančaft, to vůbec reálné není.Nikdy se tady o tom neuvažovalo. Abychom měli rozpočet osmdesát, sto milionů, to na Vysočině nepřipadá v úvahu. Tady jsou akorát brambory a kamení. Na Brod je první liga už tak dost vysoká soutěž. Kdyby nepřišel nový majitel, možná bychom ani tu nehráli.
Chybí extraliga na Vysočině?
Muselo by se začít od mládeže. Je tu Brod, Jihlava, Třebíč a Žďár. Je to roztříštěné. Hrají se sice nejvyšší soutěže, ale kluby se potácí na hranici sestupu. Bylo by ideální, aby se zaměřily na jednu věkovou kategorii. Aby si třeba Jihlava stáhla juniory z celého kraje, Brod starší dorost a tak dále. Bohužel, jak se jedná o Brod, Jihlavu a Třebíč, není možná žádná shoda. Extraliga každopádně chybí.
Tak se zeptám jinak. Zasloužila by si Vysočina extraligu?
To určitě. Jen když si vezmete tradici hokeje v Brodě nebo v Jihlavě, kolik špičkových hráčů vychovali, Jihlava vyhrála dvanáctkrát titul.Extraliga by na Vysočině být měla. Už kvůli tomu, aby mladí hráči neodcházeli pryč. Ale to se zase vracíme k těm penězům.
Jihlava extraligové choutky měla…
Béďa Ščerban to tvrdí. Ale ten má starostí dost i s první ligou. Nedovedu si představit, že by Dukla hrála extraligu. Přál bych jim to, ale během deseti let na to mít nebude.luvíme hlavně o Brodu a o Jihlavě. Oba celky na sebe narazí v 15. kole. Bude to pro vás nejzajímavější zápas soutěže?
No samozřejmě. Vždyť já byl třiadvacet let v Jihlavě, teď jsem dvacet let v Brodě. Jsou to moje města. Ale pochopitelně fandím Brodu. Narodil jsem se tady, žiju tady, pracuju tady. K Jihlavě mám ovšem dobrý vztah, mám tam plno kamarádů a známých.
Aby ne, když jste s Duklou vybojoval sedm titulů. Proč jste se vrátil do Brodu?
V Brodě jsem se narodil, mám odsud manželku. Po jejích rodičích nám zůstal dům. Tak jsme se rozhodli, že až děcka odrostou, vrátíme se. Opravili jsme barák a od devětaosmdesátého se tady motáme. A tak jsem se tady vrátil i k hokeji.
V závěru kariéry jste za Brod i hrál…
Když se hrál krajský přebor, pomáhal jsem. Ale pak se postoupilo do druhé ligy a já toho nechal, aby mě nehonili mladý kluci a nedělali si ze mě srandu. Dva roky jsem tu dělal Jardovi Holíkovi asistenta, ale radši jsem se dal na dráhu funkcionáře.
Trénování vás nelákalo?
To není práce pro mě. Dělal jsem to dva roky, to mi stačilo. Dohadovat se s hráčema, kteří si myslí, že umí hokej, a já, který ho hrál léta letoucí, vidím, že to tak není, nejde. Hráči jsou nesoudný, hodně si o sobě myslí. Hádat jsem se nechtěl. Tak jsem v klidu a potichu skončil.
Ale autoritu už kvůli svým hráčským úspěchům byste měl.
No jo, ale že bych na hráče křičel, což je občas potřeba, na to já povahu nemám. Nejsem jako Jarda Holík. Shánět peníze taky není žádný med, ale vyhovuje mi to víc.
Vy jste jako hráč byl prototypem ofenzivního obránce. Dokonce jste jako jediný obránce vyhrál bodování nejvyšší ligy. Vidíte někde svého nástupce, který by vás napodobil?
Nikoho takového jsem neobjevil. Trenéři tvrdí, že dnešní hokej je jiný. Já zas tvrdím, že hra obránce závisí na jeho inteligenci. Díry v obraně jsou stále, záleží na bekovi, jestli ty díry vidí a najede si. Taky záleží na útočníkovi, jestli mu to tam dá. Když tam pojedu a útočník to tam nedá, jsem tam na hovno a chybím v obraně, což trenéři vidět nechtějí. To je jedno s druhým.
Takže váš rekord 206 gólů obránce v nejvyšší soutěži a reprezentaci nikdo nepřekoná.
No to vůbec, nikdo nemá šanci. A jestli jo, možná ani naše vnoučata už tady nebudou.
Přesto jste se do klubu kanonýrů nedostal.
Ten je až od dvě stě padesáti gólů. Tak jsem říkal, udělejte ještě něco pro beky. Jenomže to bych tam byl já a pak dlouho nikdo.
Dal jste gól, na který byste vzpomínal ještě teď?
Ten nejdůležitější jsem dal v devětašedesátém na mistrovství s Rusákama na 1:0. Ale dával jsem jich mraky, člověk si všechny nemůže pamatovat. Vzpomínám ještě na jeden v Českých Budějovicích. Trefil jsem to příklepem od modré hned z přihrávky. Takových jsem dal za kariéru asi jen pět, ostatní byly vždycky přímo od brány.
Ten gól proti Sovětskému svazu si vybavujete?
Dostal jsem puk před bránu, ale zkurvil jsem to. Trefil jsem gólmana do prsou a dával jsem to až napodruhý. Sice jsem góla dal, možná pěknýho, ale měl jsem to dát hned z první střely.
Když jste nakousl mistrovství a zápasy se Sověty, rok 1969 byl hodně zvláštní.
Jo. Udělali jsme lidem aspoň trošku radost v té hektické době. Nikdo nevěděl, co bude, lidi nevěděli, co dělat. Tak se upnuli k hokeji. A my jsme Rusy porazili hned dvakrát. Dozvuky byly velké. Národ se dal aspoň trochu dohromady.
Jenže mistrovství světa 1972 vám uteklo. I když jste byl ve výběru, kvůli tragické autonehodě, když jste řídil opilý, jste místo na šampionát putoval do vězení.
S odstupem času člověk zapomene nebo některý věci hodí za hlavu. Tehdejší předseda ČSTV mi to zatrhl. Šli jsme za ním, jestli bych mohl na mistrovství jet, a on řekl, že takový reprezentanty Československo nepotřebuje.
Ale průšvih jste měl pořádný.
Nešlo mi o trest, ten bych si odseděl po mistrovství. Tomu jsem se nebránil. Mohl jsem žádat milost, ale to bych neudělal. Řekli mi, že vyváznu s podmínkou, když vstoupím do strany. To v žádném případě!
Vyčítáte si ještě teď tu nehodu?
Nejsem první ani poslední, komu se to stalo. Pochopitelně výčitek tam bylo moc. Pozůstalým jsem se omluvil, ti to přijali, odseděl jsem si trest a šlo to už mimo mě.
Československo na mistrovství 1972 vybojovalo zlaté medaile. Tu vy jste nikdy nezískal. Nemrzelo vás to pak dvojnásob?
Hodně mě to zamrzelo. Byl jsem s týmem v přípravě, pak jsem odjel.
Ale že bych kvůli tomu brečel, to ne.
Téměř celou kariéru jste strávil v jihlavské Dukle. Myslíte, že hrát v dnešní době, vydržel byste šestnáct sezon na jednom místě?
Přiznám, že asi ne. Já už tenkrát chtěl z Dukly odejít s Jirkou Holíkem do Brna. Už jsme si mysleli, že jsme v Jihlavě dlouho. Jenže jsme měli podepsaný úvazek v armádě a s přestupem byly potíže. Tak jsme to zabalili. Dneska kluby mají peníze a s nima zaplatí, přeplatí, uplatí, co potřebují.
Kdybyste hrál dnes, kde by to bylo?
Určitě v Americe. NHL bych zkusil. S Jirkou Holíkem jsme už tehdy měli nabídku z Detroitu, jenže to by znamenalo emigraci. Bylo mi třiadvacet, měl jsem dvě malý děcka. Bez přemýšlení jsem odmítl.
