„Vlastně od půlky listopadu jsem netrénoval a nehrál. Chtěl bych se dát trošku do kupy a znovu oslovit Calgary, jestli mi nedají propustku do konce sezony, abych ji mohl dohrát třeba i tady v Jihlavě,“ říká bek, který kromě pětizápasového intermezza v pražské Spartě nenastoupil kvůli otřesu mozku do utkání už téměř rok.
Váš zaměstnavatel Calgary Flames vám v listopadu nedovolil další působení ve Spartě. Jak vypadá jeho postoj nyní?
Přiznám se, že jsme o tom od té doby nejednali. Momentálně jsem v takovém stadiu, že až bude jasné, že můžu hrát, tak jim to s mým agentem předložíme jako hotovou věc a řekneme: jsou dva měsíce do konce sezony a jestli to nevadí, rád bych ji někde dohrál.
Je reálná šance, že byste mohl nastoupit i za Jihlavu, nebo byste se radši vrátil do Sparty?
Doma v Jihlavě by to bylo lepší. Mám tady rodinu a na zimák je to jen deset minut. Na Spartu jsem ráno jezdíval třeba hodinu a půl. Ale jak to všechno dopadne, je ještě ve hvězdách.
Bylo vám líto, že Calgary zamítlo vaši první žádost na další působení v extralize?
Bral jsem to sportovně. Kdybych se kvůli tomu měl doma užírat, tak bych si těžko pomohl. Prostě mi řekli, že si nemyslí, že jsem dost zdravý na to, abych mohl hrát. To byl názor doktorů v Calgary.
A jak se subjektivně cítíte vy?
Cítím se trošku těžší po těch svátkách (smích). Hlava ale zatím drží a myslím, že kdybych se dal během ledna do pořádku, mohl bych ještě naskočit a pár zápasů odehrát. A pokud se zadaří, tak dokonce i něco vyhrát.
Máte už za sebou šest otřesů mozku. Dá se říci, že jste k tomuto zranění postupem času stále více náchylnější?
Určitě. Všichni doktoři, u kterých jsem byl, říkají, že jakmile člověk prodělá jeden nebo dva otřesy, tak je potom větší šance, že se mu to přihodí znovu. Navíc i doba léčení se stále prodlužuje. Je ale pravda, že někdo může mít třeba dvacet otřesů a cítí se dobře.
Jak dlouho vám trvalo, než jste se dostal z nejhoršího po tom posledním?
První dva nebo tři měsíce byly hodně kruté: třeštila mi hlava, nemohl jsem se na nic soustředit. Ani do obchodu jsem nemohl, protože mi vadila světla. Problém byl i řídit auto.
Dříve jste zkoušel urychlit léčbu masážemi krku a různými pilulkami. Postupoval jste stejně i tentokrát?
Zkoušel jsem už skoro všechno. Doktoři v Americe mají ale jiný názor než ti čeští. Za mořem vyloženě sází na klid a takový ten tradiční koloběh: začít postupně chodit, jezdit na kole, běhat. Tady v Čechách mi dávali nějaké prášky a injekce.
Odehrál jste pět utkání ve Spartě. Cítil jste se v nich už naprosto v pořádku, nebo jste měl ještě nějaké problémy?
Po jednom zápase mě trochu bolela hlava. To ale klidně mohlo být tím, že je člověk unavený, nebo se špatně vyspal. Myslím si, že jsem jinak byl v pohodě, a nevidím důvod, proč bych nemohl hrát.
V zápase jste se předtím neobjevil hodně dlouho, byl pro vás návrat na led těžký?Když člověk devět měsíců něco nedělá a hned naskočí do utkání proti Pardubicím, tak to není jednoduché. To je, jako by někdo devět měsíců neřídil auto, a poprvé nastartoval. Taky je trochu nesvůj. Navíc jsou pro mě návraty čím dál tím těžší. Přece jen už taky stárnu. Dostat se zpátky do kondice mi trvá déle.
Veškerý čas teď trávíte doma v Jihlavě. To musí asi rodině vyhovovat.
Hlavně o Vánocích to bylo příjemné. Dědeček a babičky se přišli podívat na malýho. Bylo to nádherné, když se celá rodina sešla u jednoho stolu.
Musel jste se o svátcích hlídat s jídlem?
Chtěl jsem, ale neuhlídal jsem se (smích). Člověk sedí doma a pořád má ty chlebíčky nebo cukroví před sebou. To by mi museli svázat ruce. Nějaké to kilo jsem přibral.
Pravidelně se chodíte dívat na zápasy Dukly. Nesvrbí vás v hledišti trochu ruce?
Ty by svrběly asi každého. Vždycky, když jsem na stadionu a vidím tu atmosféru, diváky a kluky, jak vyhrávají, tak mám moc velkou chuť skočit na brusle a jít hrát.
