Na vojně v Jihlavě byl sice jen rok, ale dodnes ji má v srdci. I proto nikdy neodmítne, pokud dostane pozvánku, aby přijel zavzpomínat... Bývalý výborný hokejový útočník Dárius Rusnák oblékal dres jihlavské Dukly v sezoně 1987/88. Vojenský mundúr vyfasoval nezvykle až v téměř osmadvaceti letech.
„Ono to bylo se mnou trochu složitější. Dlouho to totiž vypadalo, že dostanu modrou knížku. Jenže nakonec z toho sešlo,“ vysvětluje pětapadesátiletý rodák z Ružomberoku.
Popravdě, ono by asi vypadalo trochu zvláštně, že hokejista, který běžně hraje ve svém klubu, by měl mít problém hrát ve vojenském. Nebo ne?
Já měl ale vážný úraz na oku. A to, že jsem hrál dál, bylo moje riziko. Ale jelikož se trenér Jaroslav Walter zasadil za to, že na vojnu bude muset i Vláďa Růžička, který měl nějaké zdravotní problémy, tak jsem holt musel i já.
Ovšem zatímco on šel do Trenčína, vy jste zamířil do Jihlavy. Byl jste rád, že to dopadlo právě takhle?
Ani z tohohle pohledu to nebylo se mnou jednoduché. (usmívá se) Jako první tehdy volila Jihlava, ale vzala si Tomáše Kapustu, a tak to vypadalo, že já půjdu do Trenčína. Jenže tam byl právě trenér Walter, který na mě byl nějak naštvaný a nechtěl mě. Už to skoro vypadalo, že snad skončím někde dole.
Dárius Rusnák
zdroj: cs.wikipedia.org |
Ale neskočil...
Ne, protože pan Pittner v Jihlavě řekl: Přece ho nenecháme jít bůhví kam. Tak jsem se ocitl tady a byl jsem za to moc rád.
Mistrovského titulu jste se ovšem s Duklou nedočkal. Byl jste hodně zklamaný?
Jasně, že jsem chtěl víc, ale prostě se to ten rok nepovedlo. Skončili jsme třetí.
Co pro vás Jihlava z hokejového pohledu znamená?
Jeden rok vojny, kdy jsem měl možnost hrát s Oldou Válkem a Romanem Mejzlíkem. No a vzadu za námi byl samozřejmě Jarda Benák. Dohromady jsme byli taková skvělá parta. Mám z té sezony spoustu zážitků.
Asi nejenom hokejových, nebo se pletu?
(směje se) Kdepak. Je pravda, že jsme zažili spoustu zábavy i mimo led.
Váš slovenský spoluhráč Igor Liba vzpomínal zejména na jednu konkrétní restauraci...
(skočí do řeči) Na Dělňák? Tam jsme taky chodili. A pak ještě myslím do nějaké Hvězdy. Ale zase si nemyslete, že to bylo tak jednoduché. Vyráželi jsme tam jen o vycházkách.
Po jak dlouhé době jste se teď do Jihlavy zase dostal?
Myslím, že naposledy jsem tady byl před pěti lety, když Olda Válek slavil padesátiny. A stejně jako tehdy to bylo i teď moc příjemné setkání. Člověk se vrací do prostředí, které zná. I když se tady taky hodně věcí změnilo.
Baví vás vzpomínat na minulost?
No jejda. Jsem rád, když vidím kluky, se kterými jsem kdysi hrával, a můžu si s nimi popovídat.
Asi při takových setkáních padá hodně historek, co?
To si ani neumíte představit. A víte, co je zajímavé, že se vždycky objeví nějaká úplně nová. Občas dokonce musíme toho vypravěče okřiknout, že už si tu realitu až moc přibarvil. (směje se)
Chcete říct, že s přibývajícími lety jsou zajímavější?
Spíš bych to řekl tak, že se z jednoduchých historek stávají složitější. (usmívá se) Každý si tu svoji, ve které hrál hlavní roli, upravuje podle potřeby.
Tak schválně, prozraďte nějakou, na kterou si z vojny pamatujete.
Jejda, takových bylo. Stala se kupa věcí, ale já si ty historky neupravuju. Tak třeba když jsme byli v Liberci v přijímači a různě se plazili v blátě s puškou, tak tam byl taky jeden poručík, se kterým jsem se jednou vsadil o spoustu piv.
Kanaďan Mark Messier a Slovák Dárius Rusnák se na MS chystají předávat ceny nejlepším hráčům.
V čem konkrétně spočívala ta sázka?
Při oddychu po obědě jsme mohli na postelích jenom sedět, nikoliv ležet. No a já to mockrát porušil. Tak jsem se s tímhle poručíkem vsadil, že když budu chtít, že mě čtrnáct dnů neuvidí ani sedět, ani ležet. Že prostě budu pořád stát.
A obstál jste?
Celé dva týdny ano. Vždycky se najednou zjevil a já opravdu stál. Až úplně poslední den jsem si na chviličku lehl a on mě vyhmátl. Naštěstí mi tehdy dost piv odpustil, když už to bylo fakt až takhle na samý závěr.
Co teď vlastně děláte? Pořád se pohybujete kolem hokeje?
To ano, jsem ve výkonném výboru slovenského hokeje. Ale jinak jsem před rokem skončil v kanceláři slovenského prezidenta, kde jsem dělal vedoucího oddělení pro styk s veřejností a nyní podnikám v oblasti gastronomie.
Máte vlastní restauraci?
Ne, to ne. Spíš je na přání stavíme a vybavujeme.
A baví vás to?
Ale jo. Tím, že má člověk pořád nějaké známé a lidi, kteří mu pomůžou, tak to jde. Ovšem jednoduché to není. Každý si myslí, že jako bývalý hokejista mám strašně moc peněz.
Je pravda, že v době vaší hráčské kariéry nebyly platy hokejistů tak vysoké, jako třeba dnes...
To se s dneškem vůbec nedá srovnávat. Ale já to těm klukům přeju, protože sám na sobě jsem poznal, jak je hokejový život krátký a je potřeba se aspoň trochu zajistit.
Zmínil jste, že působíte ve výkonném výboru slovenského hokeje. A co třeba práce trenéra, ta vás nikdy nelákala?
Jo, já jsem začal s trénováním. Jenže syn měl potom dost vážný úraz, a tak jsem na nějaké dva roky přestal. No pak už se mi nechtělo vracet zpátky. I když je pravda, že teď občas přemýšlím, že bych se do toho pustil znovu. Ovšem šel bych jenom k žáčkům nebo juniorům, k áčku určitě ne.
Do Jihlavy jste teď zavítal mimo jiné i na přípravný souboj reprezentačních týmů Česka a Slovenska. Jak se vám utkání líbilo?
Popravdě řečeno jsem byl trochu zklamaný z atmosféry toho prvního utkání, které jsem ale viděl jenom v televizi. Přišlo málo lidí. Naživo jsem viděl až ten druhý.
To vy jste byl v Jihlavě zvyklý na jiné návštěvy, je to tak?
Jasně. To se tehdy křičelo ve velkém. Nad trestnou lavicí stál kotel a nejčastěji se vždycky křičelo: Olda je bůh. (usmívá se)
Když se takhle po letech setkáváte s bývalými spoluhráči, nemáte problém některé poznat?
Ani ne. I když třeba tady Česťa Šindel je trochu obludnější. (směje se) Ale jinak vypadáme všichni pořád dobře. Akorát jsem si všiml, že Vláďa Růžička má pořád stejné havraní vlasy. Tak jsem se ho ptal, jestli si je barví. My totiž na Slovensku máme jednoho už staršího zpěváka, o kterém se všeobecně ví, že si barví knír.
A co vám trenér Růžička odpověděl? Barví se?
Neodpověděl, zamluvil to. Jenom mi ukazoval, ať se podívám, že trochu mu tam něco šedin taky prosvítá.
