„Ale to vůbec není pravda. Nejsem přísný.
To se může jen říkat. Proč? Asi že tak blbě vypadám,“ tvrdí se smíchem.
Nebo kvůli tomu, že jste prý do zlínského týmu vnesl disciplínu. Loni byl Zlín takřka na baráž, chyběla mu kázeň?
Disciplína je třeba, když chcete výsledek. Neurvalá banda se trénuje těžko.
A zlínský tým nebyl neurvalou bandou, když jste k němu loni v létě přišel?
Byl jsem mile překvapen. Mám zkušenost s hráči velkého jména, kteří mají všechno. Baráky, auta. Ale pracovat se jim nechce, postrádají motivaci. To ve Zlíně neexistuje. Kluci měli po loňské sezoně velkou chuť dokázat, že hokej hrát umějí.
Prozradil jste, že na začátku vám věřil jen generální manažer klubu Venera.
Měl jsem ten pocit. Toužil jsem trénovat v Čechách nebo na Moravě. Jenže najednou jsem slyšel hlasy, na co že tu potřebujeme slovenského trenéra, slovenského brankáře. Pan Venera mi ale důvěřoval, to jsem vycítil.
|
Kdo je Ernest Bokroš |
|
Hokejový trenér, který pozvedl loni třináctý Zlín do finále hokejové extraligy. První slovenský kouč, který se chytil v české lize. |
Koukají se Češi na Slováky skrz prsty?
Ale to zase ne, proboha.
V sobotu byly na Slovensku prezidentské volby. Stihl jste odvolit?
Ne, byl jsem celý den ve Zlíně. Mám teď plnou hlavu hokeje.
Umíte si představit Mečiara jako slovenského prezidenta?
Umím, proč by ne. Hodně politiků znám z různých společenských akcí. I Mečiara.
Hodně lidí si ale právě na Mečiara stěžuje, že proti sobě poštval Slováky a Čechy.
Češi i Slováci chtěli svůj prostor. S odstupem času je dobře, že k rozchodu došlo. Jediné, co mi vadí, je přejíždění přes hranice.
Máte u celníků díky častému přejíždění nějakou protekci?
Drobnou. Jednou jsem jel o svátcích z tréninku domů do Trenčína a u hranic byly fronty. Češi měli volno, mířili do slovenských hor. Tak jsem si pro jednou dovolil to čekání trochu zkrátit. Projel jsem „hokejovou diplomatickou zónou“. (smích)
Narodil jste se v Karviné. Jste tedy tak trochu i Čech nebo Moravák?
V Karviné jsem žil osmnáct roků. Moji rodiče, oba Slováci, tam stále ještě žijí. Jsem takový Čechoslovák.
Řekněte tři sta třicet tři stříbrných stříkaček.
Klidně, „ř“ mi nedělá problémy. (s úsměvem si pak opravdu s říkankou bez problémů poradí)
Ale cítíte se Slovákem?
Jistě. V Trenčíně mám dům, přímo pod hradem. Když se chci uklidnit, vytáhnu vlčáka a jdu se projít do lesa. Klidně i o půlnoci. Dřív jsem bydlel v paneláku, teď je to lepší.
Nebylo riskantní vytvořit hned po vašem příchodu do Zlína „slovenskou legii“?
Ne že bych za každou cenu rád chodil do rizika, ale jsem už takový typ trenéra. Riskoval jsem už dřív.
Ale to bylo na Slovensku.
Hráče, které jsem si ze Slovenska přivedl, znám dobře i osobně. Je důležité, když víte, že vás nezradí ani ve zlých dobách.
S Murínem a Hlinkou jste v roce 1992 vybojoval jako hráč titul. Pomáhá, že je znáte i z ledu?
Jsme z jednoho města. Takového Barinku jsem vedl tři roky. Je vzácné, když se trenér a hráč načas pracovně rozejdou, ale zůstanou v kontaktu. To u Barinky platilo. A pomáhá to i teď.
Tykáte si s Murínem nebo Hlinkou?
S Mirem ano, s Ičem Murínem ne. Ale to není rozhodující.
Znamenal by pro vás letošní titul se Zlínem víc než dvanáct roků staré prvenství s Trenčínem?
Zrovna nedávno jsem o tom přemýšlel. První v mém žebříčku zůstane titul mistrů světa ze Švédska. Ale pokud bychom letos vyřídili Slavii, byl by to z mého pohledu úspěch číslo dvě.
Proč?
Protože v Česku je cesta za úspěchem náročnější. Liga je vyrovnaná, na Slovensku jsou adepti na titul čtyři. Tady jich je čtrnáct.
Působil jste u slovenské reprezentace, zažil jste titul mistrů světa i olympijský propadák v Salt Lake City.
Jo, v Americe to bylo fiasko. Pak jsem si to docela slízl. Trenér Filc, který byl se mnou u národního týmu, nebyl typem klubového trenéra. Neobjížděl stadiony. To já ano. A pěkně jsem si to vyslechl.
Jak to přesně po krachu Slováků na olympiádě vypadalo?
To člověk hned pozná, kdo je kdo. Někdo vám pošle povzbuzující textovku, že je to jen sport. U druhých poznáte takovou „škodoradost“.
O Slovácích se říká, že jsou temperamentní. Vy tuhle představu splňujete. Pamatujete, jak jste se v průběhu sezony málem popral se vsetínským Štraubem?
Ále - temperamentní... To jsou zkrátka emoce.
Jenže ve vás bouchnou saze často, že?
To jo. Nevěřím, že ostatní trenéři všechno berou s klidem. Po sezoně se chystám po deseti letech na kompletní preventivní prohlídku. Trenéřina je těžké povolání. Podle jisté statistiky patří kvůli psychické zátěži k nejrizikovějším. Musím už na sebe dávat pozor.
Nejen na sebe, ale i na to, co říkáte. V sezoně vás nařkli hráči Plzně a Liberce, že jste proti nim nabádal své svěřence k surové hře.
Mrzelo mě to. My jsme tým techniků, ne hrubiánů. Já řval, aby to kluci řezali. Možná to bylo nešťastně řečeno, ale já tím nemyslel, aby kluci někomu usekli hlavu. Řezat, to znamená přitvrdit.
Šrámů na pověsti máte víc. Když jste trénoval Zvolen, český hokejista Prorok o vás řekl, že jste lampasák, který se naučil vystupovat z pozice moci.
S Prorokem jsme se už sešli a všechno si vyříkali. On sám pověděl: Smažme to.
A označení lampasák se vás nedotklo? Z Dukly Trenčín asi máte vojenskou hodnost.
Býval jsem kapitán. Pak jsem ale odešel trénovat do ciziny, takže nevím, jestli se to přenáší. Třeba jsem něco jako kapitán ve výslužbě.
