Bylo příznačné, že to řekl zrovna on, v sedmdesátých letech tradiční představitel levého křídla. Augusta a Jiří Holík v národním týmu proslavili systém, který vymyslel profesor Vladimír Kostka.
Neznamená to ovšem, že bránící křídlo přežilo třicet let beze změny. "V naší době to bylo dogma," vzpomíná Augusta. "V útočné třetině jsme měli výslovně zakázáno jezdit za kruhy." V moderním hokeji už na levém křídle nemusí stát vyloženě defenzivní specialista. Například David Výborný hrává ve Spartě centra, v národním mužstvu obvykle útočí zprava. Okolnosti ho však na turnaji Karjala posunuly doleva.
"Ta změna není nijak velká, záleží na inteligenci hráče," tvrdí Výborný. "Bránění se dá naučit a hodně záleží na domluvě s obráncem." Místo levého křídla ovšem pro Výborného neznamená, že na góly může zapomenout a že před brankáře soupeře se za celý turnaj nepodívá. Hokej se zrychlil, hráči se na ledě prolínají a musí dávat pozor, co se na ledě děje. Když levé křídlo zaútočí, musí za něj bránit někdo jiný, obvykle centr. "Může zaskočit, kdo chce," popisuje systém národního mužstva manažer Vladimír Martinec. "My jenom trváme na tom, abychom bránili vždycky ve třech, aby jeden útočník zůstal u levého mantinelu.
Neboli, jak říkáme, u prken." Černá a neviditelná práce levého křídla je poněkud nedoceněná. "Když nedostaneme tři zápasy gól, není to vidět," popsal Martin Procházka, typické bránící křídlo nové generace. "Rád dávám góly, chci útočit, ale jsou zápasy, kdy se k tomu prostě nedostanu." Myšlenka, že kdyby mohl útočit, dal by víc gólů a shrábl víc slávy, asi občas napadne každého bránícího útočníka. Pak už záleží na autoritě trenéra. "Když v nároďáku přijde pan Hlinka a řekne, že budu bránit, chápu to," vysvětlil Procházka.
Většina z nich ovšem hraje nalevo od malička a prosadili se právě díky bránění. "Já na to nemyslím," prohlásil Tomáš Vlasák, další tradiční levé křídlo.
"V reprezentaci jsem dostal úkoly a ty plním. Nemyslím na to, jestli bych mohl dát o dva góly víc." Držet se o pár kroků vzadu může dokonce přinést výhodu. "Puk se často odrazí, takže máme taky šance," řekl Vlasák. Vladimír Martinec souhlasí: "Přesně tak, z druhé vlny dnes padá spousta gólů." Současné národní mužstvo jen zcela výjimečně brání někoho osobně. Na šampionátu v Norsku se například Martin Procházka nehnul od finské hvězdy Teemu Selänneho. "Netroufl jsem si ho opustit, někdy to prostě jinak nejde." Josef Augusta zase vzpomíná na dávné řežby se Sovětským svazem, kdy museli ubránit útok Michajlov, Petrov, Charlamov. Na něj vycházel Boris Michajlov. "Byli jsme perfektně domluvení, já si ho bral už ve středním pásmu. On samozřejmě nebyl nadšený a strašně jsme si přitom nadávali. Já mu česky a on mě rusky." Bránící levé křídlo tedy žije dál. A už nejenom v českém hokeji. Systém se objevil v několika klubech v NHL, především na Floridě. "Mají s tím úspěchy," přiblížil Robert Reichel. "Protože pro soupeře to je něco nového a nečekaného."
Neznamená to ovšem, že bránící křídlo přežilo třicet let beze změny. "V naší době to bylo dogma," vzpomíná Augusta. "V útočné třetině jsme měli výslovně zakázáno jezdit za kruhy." V moderním hokeji už na levém křídle nemusí stát vyloženě defenzivní specialista. Například David Výborný hrává ve Spartě centra, v národním mužstvu obvykle útočí zprava. Okolnosti ho však na turnaji Karjala posunuly doleva.
"Ta změna není nijak velká, záleží na inteligenci hráče," tvrdí Výborný. "Bránění se dá naučit a hodně záleží na domluvě s obráncem." Místo levého křídla ovšem pro Výborného neznamená, že na góly může zapomenout a že před brankáře soupeře se za celý turnaj nepodívá. Hokej se zrychlil, hráči se na ledě prolínají a musí dávat pozor, co se na ledě děje. Když levé křídlo zaútočí, musí za něj bránit někdo jiný, obvykle centr. "Může zaskočit, kdo chce," popisuje systém národního mužstva manažer Vladimír Martinec. "My jenom trváme na tom, abychom bránili vždycky ve třech, aby jeden útočník zůstal u levého mantinelu.
Neboli, jak říkáme, u prken." Černá a neviditelná práce levého křídla je poněkud nedoceněná. "Když nedostaneme tři zápasy gól, není to vidět," popsal Martin Procházka, typické bránící křídlo nové generace. "Rád dávám góly, chci útočit, ale jsou zápasy, kdy se k tomu prostě nedostanu." Myšlenka, že kdyby mohl útočit, dal by víc gólů a shrábl víc slávy, asi občas napadne každého bránícího útočníka. Pak už záleží na autoritě trenéra. "Když v nároďáku přijde pan Hlinka a řekne, že budu bránit, chápu to," vysvětlil Procházka.
Většina z nich ovšem hraje nalevo od malička a prosadili se právě díky bránění. "Já na to nemyslím," prohlásil Tomáš Vlasák, další tradiční levé křídlo.
"V reprezentaci jsem dostal úkoly a ty plním. Nemyslím na to, jestli bych mohl dát o dva góly víc." Držet se o pár kroků vzadu může dokonce přinést výhodu. "Puk se často odrazí, takže máme taky šance," řekl Vlasák. Vladimír Martinec souhlasí: "Přesně tak, z druhé vlny dnes padá spousta gólů." Současné národní mužstvo jen zcela výjimečně brání někoho osobně. Na šampionátu v Norsku se například Martin Procházka nehnul od finské hvězdy Teemu Selänneho. "Netroufl jsem si ho opustit, někdy to prostě jinak nejde." Josef Augusta zase vzpomíná na dávné řežby se Sovětským svazem, kdy museli ubránit útok Michajlov, Petrov, Charlamov. Na něj vycházel Boris Michajlov. "Byli jsme perfektně domluvení, já si ho bral už ve středním pásmu. On samozřejmě nebyl nadšený a strašně jsme si přitom nadávali. Já mu česky a on mě rusky." Bránící levé křídlo tedy žije dál. A už nejenom v českém hokeji. Systém se objevil v několika klubech v NHL, především na Floridě. "Mají s tím úspěchy," přiblížil Robert Reichel. "Protože pro soupeře to je něco nového a nečekaného."
