Chelios byl jmenovaný ambasadorem Blackhawks. S touhle „funkcí“ má řadu zkušeností právě z Detroitu, kde ji vykonával od roku 2010, kdy současně pracoval jako poradce, jenž například předával trenérům své postřehy o protivníkovi během zápasů.
„Vrátit se do Chicaga v téhle roli pro mě znamená opravdu hodně. Jsem vděčný za tuhle příležitost, protože tohle je mé rodné město,“ říkal šestapadesátiletý muž.
Že je to patriot, o tom není sporu, byť na největší úspěchy dosáhl v nedalekém Detroitu. Do týmu velkého rivala se dostal v březnu 1999. Blackhawks jej v jeho 37 letech považovali za neperspektivního a vyměnili jej za Anderse Erikssona a dvě volby v 1. kole draftu.
„Tehdy jsem byl ohledně té výměny skeptický, a to nejenom kvůli rivalitě. Ale po trejdu se věci rychle změnily a já se v Detroitu brzy začal cítit jako doma,“ vypráví.
Výsledkem byly dva Stanley Cupy (2002 a 2008) a dalších deset let kariéry. Chelios končil v NHL až v 47 letech.
Zato Chicago na výměně příliš nevydělalo: Eriksson putoval už v sezoně 2000/01 na Floridu a klub využil první volbu na draftu na obránce Stevea McCarthyho, jenž odehrál v klubu během pěti sezon pouhých 134 zápasů, než byl vyjtrejdován do Vancouveru. Druhou volbu Blackhawks využili v roce 2001 na brankáře Adama Munroa, který si v NHL nikdy nezachytal...
Chelios hrál za Chicago v letech 1990 až 1999, během té doby vstřelil v 664 zápasech 92 gólů, k nimž přidal 487 asistencí. Dvakrát vyhrál Norrisovu trofej pro nejlepšího obránce ligy (1993 a 1996) a v bohaté historii Blackhawks mu mezi beky patří čtvrté místo v gólech, asistencích a logicky i v celkové produktivitě.
„Tady jsem doma a blíž své rodině,“ říká Chelios. Na druhou stranu na Detroit rozhodně nezanevřel. „Lidé tam o mě vědí, že nejsem vetřelec. Plánuju, že se tam co nejdřív opět ukážu, zvlášť když můj syn Jake v klubu působí (hraje na farmě Grand Rapids).“
