Je to podivný pocit, jako by člověk měl najednou přijmout nezvanou návštěvu mimozemšťanů. Sedíte v hokejové hale, strženi hrou a nasazením hráčů na ledě. A najednou vám hlasatel oznámí, že máte opustit prostory stadionu kvůli hlášené bombě.
Dvě hodiny se diváci kochají parádním představením, které jim dává zapomenout na problémy běžného života i rozčilení z válek, politiků, daňových přiznání... A jedna zpráva je pak vrátí zpět do reality dneška. Do světa, v němž vybuchují bomby, nenávidí se lidé kvůli náboženství nebo rase a v němž jeden hloupý telefonát dokáže pokazit zábavu pro tisíce lidí.
V rámci takového světa to zní troufale. Ale pokud anonymové nepřestanou vyhrožovat bombami (a neustanou ani pod hrozbou zvýšených trestů, budou si totiž nadále myslet, že je nikdo nechytí), zbývají opravdu jen dvě možnosti: buď hrát bez diváků, nebo výhružky ignorovat.
Představte si finále play off hokejové extraligy, desátá minuta poslední třetiny. Hala je evakuována poprvé, pauza sedmdesát minut. Pak se všichni vrátí a následuje druhý telefonát...
Třeba slávistický asistent Jiří Kalous nabízí řešení: hrát před prázdnými ochozy. "Co jiného s tím dělat?" ptá se. Jenže vrcholný hokej se hraje pro diváky, bez nich je jako ryba bez vody.
A tak zbyde už jen poslední možnost: anonymy přehlížet. Tak jako ve Vsetíně, kde počkali s prohlídkou až na konec zápasu. Samozřejmě při pomyšlení: "Co kdyby měl ten anonym pravdu?" mrazí v zádech. Jenže zrovna tak (a mnohem spíš) může bomba vybuchnout jinde bez upozornění. Teroristé útokem nehrozí, ale provádějí jej.
Ruku v ruce s tímto návrhem by samozřejmě musely následovat velmi pečlivé kontroly, ještě preciznější, než dosud. Prostě tak, aby nebylo možné bombu na stadion umístit. To bude stát peníze, čas, spoustu práce. Ale jiné řešení není.
Pokud anonymy nevymizí, fanoušci se možná budou muset připravit, že na hokej budou chodit o půl hodiny dřív.
