Další zlaté sbohem! Končím hráčskou kariéru, ne hokejovou, říká Čaloun
Mohl ještě sázet góly v Maďarsku nebo v Mostě, jenže kanonýr Jan Čaloun řekl ne. "Jako hráč končím. Chci si budovat další kariéru. Trenérskou," rozhodl se v 37 letech.
Olympijský vítěz z Nagana 1998, mistr světa z následujícího roku, nejlepší střelec ještě federální ligy, rekordman NHL, hvězda finské ligy s kupou ocenění.
S Milanem Hejdukem, svým přítelem, a Petrem Rosolem patří k titánům ústeckého hokeje, k nejslavnějším odchovancům.
Jak dlouho jste se odhodlával k uzavření kariéry?
Od doby, co jsem skončil ve Vrchlabí. Rozhodoval jsem se 5 měsíců. Přišly tři nabídky, dvě ze zahraničí, jedna z Čech. Ale já už nechtěl balit rodinu a někam ji stěhovat. Chci být doma a začít si budovat novou kariéru. Trenérskou. Mohl jsem jít někam hrát na pět měsíců, ale konec bych jen oddálil. V únoru bych skončil a nevěděl, co bude dál.
Kde jste mohl hrát?
V Maďarsku za Budapešť, to by byla zajímavá štace, pak něco v Itálii, ale nic konkrétního. Oslovil mě i druholigový Most. Můj bývalý spoluhráč Kamil Kašťák je tam manažer a trenér, Ivo Prorok za ně bude hrát. Ptali se, jestli nemám zájem, ale já se rozhodl takhle.
Co ještě hrálo pro konec?
Přihlížel jsem k tomu, že mi v prosinci bude 38 let. I v tomhle věku se hrát dá. Jenže já hrál vždy na nejvyšší úrovni a poslední roky to přece jen klesalo dolů. Nebylo to ono. Ale dělal jsem hokej z lásky, bavilo mě trénovat a hrát. Konec jsem oddaloval, vždyť od čtyř let jsem na bruslích a tu hru miluju a budu milovat do konce života. Ale toho hraní už asi bylo dost.
Jak se změní váš život?
Vlastně moc ne. Naštěstí nemusím dělat něco jiného, ale to, co mě baví a co vychází ze srdce. Já ani slovo konec kariéry nemám úplně v lásce. Končím tu hráčskou, ale hokejová pokračuje dál. Na ledě budu dennodenně s dětmi, od pondělí do neděle.
Trénujete ve Slovanu Ústí, kde jste sám začínal?
Ano, šel jsem za Vláďou Evanem a dohodli jsme se. Je můj nadřízený a já jsem rád, že s ním můžu spolupracovat. Během příští sezony si chci udělat trenérské béčko, abych se v tom mohl rozvíjet. Vedu 7. a 8. třídu jako asistent, to už jsou vlastně malí hokejisti, dá se s nimi pracovat. Jako šéftrenér budu mít na starosti i základnu, do níž půjde i můj kluk.
Co chcete dětem předat?
Chci je hlavně odmalička učit bruslit. Právě v tom za Švédskem, Finskem a Kanadou vmládeži zaostáváme, jsme pomalejší. Chci zavést finský model, v němž se nejmenší učí bruslit hodně bez hokejek, aby do sebe dostali techniku. Na práci s hokejkou je,myslím, čas.
Pomohlo vám to, že zůstanete u hokeje, v rozhodování o konci aktivní kariéry?
A jak! Ale i tak to bylo složité. Dvacet let jsem hokej dělal profesionálně, něco mu obětoval. Zažil jsem krásné i ošklivé věci, ze všech se člověk učí. Mimo hokeje se chci věnovat golfu, to je můj velký koníček. Chci být golfový cvičitel, abych mohl trénovat začátečníky a děti. Rád bych k tomu přivedl i malé hokejisty, ukázal jim další sport. A tohle všechno plánuju proto, aby v Ústí vyrůstala sportovně založená mládež. Aby děti neseděly na ulicích, nekouřily, nepily. Chci, aby se sport v Ústeckém kraji, a konkrétně v Ústí, rozvíjel.
1998. Václav Šašek v kabině chvíli po olympijském triumfu v Naganu (uprostřed v bílém tričku). Kolem něj litvínovská parta, zleva Růžička, Lang, Reichel, Šlégr, Ručinský, trenér Hlinka, Beránek a Čaloun. Chybí Svoboda.
Mimochodem, Reichel a Šlégr se v Litvínově loučili exhibicí. Vy něco podobného neplánujete?
Nic nechystám. Jak jsem v tichosti naskočil v 17 letech do seniorského hokeje a nikdo mě neznal, tak v tichosti odejdu. Chci poděkovat lidem, co mi fandili, drželi palce. Dostal jsem v životě hodně dopisů i žádostí o autogram. Něco končí, něco jiného začíná.
Trénoval jste ještě v létě naplno?
Já trénoval, ale už ne tak, jako kdybych měl přípravu s mužstvem. Taky mi rostou kluci, věnoval jsem se jim a rodině. Chci, aby z nich vyrostli slušní a poctiví lidi, kteří budou mít rádi sport. Manželce Markétě za rok končí mateřská, chce chodit do práce, život bude jiný. Zatím se točil kolem mě, teď už si to chceme rozdělit napůl.
Staršího syna budete mít v základně. Budete na něj přísnější?
Když uvidím, že to někdo fláká, budu přísný na svoje děti, ale i na ostatní. A pochválím je, když uvidím snahu. Chci, aby je hokej bavil, protože pak se i něco naučí. Jak to někoho nebaví, nemá cenu to dělat. A kluci? Matyášovi bude pět, v základně začne svoji první sezonu naplno ve výstroji. Lukášovi budou dva, toho s ledem budu
teprve seznamovat, je ještě malý.
Říká se, že trenér mládeže je špatně placené zaměstnání. Je to tak?
Za ty peníze, co jsem dostal, bych svou čtyřčlennou rodinu neuživil. Ale já na to takhle nekoukám, dělám to vážně z lásky. O rodinu se postarám jinak, mám prostředky, abych ji zajistil.
Jste střelec od pánaboha. Zkusíte tohle naučit i děti, nebo to musí mít v sobě už od narození?
Jsem střelec, ale i příklad toho, že mi bruslení chybělo. Byl jsem koncový hráč, dobrý na puku, měl jsem nahrávku, jenže vždycky mi chyběl krok. A bez něj, bez rychlosti a výbušnosti, jsem se nemohl prosadit v NHL. Proto chci děti učit nejdřív bruslit. Když budou dávat góly, jen dobře. To bylo na hokeji nejkrásnější. Moment, kdy jsem vystřelil a jen čekal, jestli hala vybuchne, nebo ne. Když jsem dal gól,mráz mi běhal po zádech.
Chcete jednou vést dospělé, trénovat třeba v extralize?
To je strašně daleká cesta. A navíc trenéřina je úplně jiná, než být hráčem. Kolikrát jsme se bavili sMilanem Hejdukem (útočník Colorada v NHL), že není jednoduché na střídačce přeskočit dozadu. Jak jsem šel v hráčské kariéře po schodech nahoru, tak si dávám postupné cíle i jako trenér. Vím, že se mám co učit, nejsem hotový trenér.
Budete hrát ještě extraligu hokejbalu za Elbu Ústí?
Pokračuji, domluvil jsem se. Ale prvořadé je trénování dětí. Ven asi jezdit s Elbou nebudu, to jsou štreky i na Moravu, což bych nestíhal. Ale domácí zápasy bych hrát měl, základna totiž o víkendu trénuje ráno a hokejbal je odpoledne. Tenhle sport mi dává šanci trochu zůstat u soupeření a soutěžení.
Zlatá naganská generace končí. Nebude po ní díra?
Nemyslím si, že hned. Teď jsou tady schopní hráči, což dokázali na mistrovství světa. Vyhrála ho parta neznámých jmen, dali se dohromady. Víc se bojím o mládež, i když mám signály, že na svazu se na tom začalo dělat. Měli by u ní pracovat bývalí hokejisté, kteří dětem můžou dát úplně nejvíc. Naše generace je schopná vychovat další dobré hokejisty, abychom zase vozili tři tituly po sobě, vyhráli znovu olympiádu.
Jaký je vlastně váš nejsilnější zážitek z hráčské kariéry?
Každý bude čekat, že Nagano. Ano, to byl velký zážitek, ale ten vnitřně největší je můj první extraligový gól. Dodnes ho dokážu popsat, i po 20 letech.
Tak prosím, sem s ním.
Hrál jsem první zápas doma proti Nitře, ještě ve federální lize. Byl jsem centr mezi Rosolem a Kašťákem, najel jsem si do brejku na červenou mezi dva obránce. Čmerda mi poslal kolmý pas a já jel sám na bránu. Udělal jsem svoji oblíbenou kličku do bekhendu. Gól, stadion vybuchl a pět tisíc lidí oslavovalo. A tenhle gól jako by ve mně nastartoval tu kariéru. To je můj nejhlubší zážitek, i teď, když o něm mluvím, mě z něj mrazí.
Olympiáda, mistrovství světa, NHL. Jaké jsou to vzpomínky?
Krásné! Jsou to okamžiky, kterých si hodně vážím. Nejvíc vítězství v olympijském Naganu, to nikdo nečekal. Pak přišla série mistrů světa, u které jsem byl jednou. A taky si pamatuju rekord v NHL - z mých prvních čtyř střel na bránu čtyři góly. Na to do smrti nezapomenu. Nikdo to nepřekonal. Do NHL přicházejí hráči typuOvečkina, Malkina, ale tohle nedokázali.
Nejlepší klubová štace?
Nejvíc budu vzpomínat na Litvínov, dal mi šanci v sedmnácti a já tehdy za sezonu sypal gól za gólem, dal jsem jich 29. V Americe už to bylo těžší, nebyl jsem úplně hotový hokejista, odcházel jsem v 21 letech. V pětadvaceti jsem se přesunul do Finska už jako vyzrálý a tam jsem sklízel největší úspěchy kariéry. Nagano, mistrovství světa, finský titul s IFK Helsinky, nespočetně individuálních ocenění, nejlepší střelec, vítěz kanadského bodování, nejlepší hráč ligy, nejlepší hráč play-off...
A kdybyste mohl, udělal byste něco v kariéře jinak?
Změnil bych plno věcí, ale to je na dlouhé povídání. Jsem rád za to, čím jsem si prošel. Vím, kde jsem udělal chyby amůžu tedy učit svoje kluky i malé hokejisty, aby se jich vyvarovali.
