Když před pěti lety zažalovalo několik tisíc bývalých hráčů fotbalovou NFL, musela jim liga amerického fotbalu vyplatit 765 milionů dolarů jako odškodné za zdravotní následky, které s sebou jejich elitní kariéra přinesla.
Nyní čeká na rozhodnutí obdobná kauza z hokejové NHL. Na 150 dnes již neaktivních hokejistů se podepsalo pod stížnost, která lize vytýká nedostatečnou prevenci před otřesy mozku a zraněními hlavy.
„Na první pohled se to dá označit jako nesmysl. Něco jako kdyby Jan Železný házel oštěpem a po konci kariéry si stěžoval na to, že ho bolí rameno,“ myslí si Kočí. Zároveň ovšem dodává: „Hlava je ale samozřejmě něco jiného. Je však třeba rozlišovat mezi hráči se skutečnými problémy a těmi, kteří jen chtějí z ligy vymáčknout peníze.“
37letý útočník i obránce v jednom byl postrachem soupeřů v NHL v letech 2007 - 2011. Během tohoto období se podle serveru Hockeyfights.com zúčastnil 43 pěstních soubojů proti nejobávanějším hromotlukům soupeře. „Každý hráč se rozhodl svobodně, nikdo ho nenutil se rvát. I kdyby přišel do šatny manažer a účast v šarvátkách nedoporučil, ti hráči by to dělali stejně.“
Zatímco dnešní hokej se opírá zejména o rychlost a talent, před nějakými patnácti lety občas dění na ledě připomínalo divoký západ. „V té době měl každý tým dva tři rváče. V letním kempu to byla samá rvačka, stejně tak v přípravě. Hráči, kteří nebyli tolik talentovaní, se snažili probít do NHL jakýmkoliv způsobem,“ popisuje Kočí a sám přiznává, že nebýt své pověsti tvrďáka, do ligy by se asi neprosadil. „Tehdy mi na tom nepřišlo nic divného,“ vykresluje tehdejší styl.
Souboj těžkých vah: David Kočí vs. Brian McGrattan (2010):
Zámořská soutěž však v postupně zapracovala na omezení bitkařských vložek. Zavedla například dodatečné tresty za vyvolání rvačky nebo přísnější antidopingové kontroly. „Teď je to množství bitek zdravé. Něco se semele jednou za čtyři, pět zápasů. Navíc je to zábavnější, protože se do sebe pustí borci, kteří na to nejsou přímo specializovaní a mohou si dovolit chybu,“ usmívá se Kočí.
Na Cháru se zlomeným nosem. Bitky byly vstupenkou, vzpomíná Kočí |
Když se za agresivní hokejovou dobou ohlíží, přijde mu rváčský styl s odstupem času až skoro nesmyslný. „Ale buď se přizpůsobíte, nebo tam nebudete. Je to prosté.“
Jenže co následky? Mnoho hráčů si stěžuje na bolesti hlavy, deprese, závratě. Potíže, které jim nedovolují normálně žít. Kočí klepe na stůl a zdůrazňuje, že on se na celou situaci dívá jakožto zdravý člověk. „Buďme pokorní. Možná bych říkal něco jiného, kdyby mi něco bylo a nemohl bych pracovat,“ komentuje svůj pohled na hromadnou žalobu.
Podle Kočího je důležitý individuální přístup. „Pokud tam ty dlouhodobé následky skutečně jsou, liga by se o postiženého hráče měla postarat. Peněz na to má dost. Ale když mi volá borec, kterého vidím denně vesele jezdit na kafe, a řekne mi „Pojďme žalovat ligu, měl jsem dva otřesy mozku“, tak to neberu jako argument.“
Opatrnost? Té je v lize víc než dost
Přitom na sklonku zámořské kariéry už cítil Kočí tendence směřující k větší ochraně zdraví hokejistů. „Každý, kdo dostal větší ránu, musel okamžitě ze hry. Kolikrát jsem říkal, že jsem v pohodě, ale prý „ne, ne, nemůžeš hrát.“ Začal jsem cítit až takovou tu přehnanou americkou opatrnost,“ vzpomíná.
David Kočí
|
Zároveň se zamýšlí - je v takovém případě lepší nadměrná ostražitost, nebo laxní přístup? „Už i já jsem zblblý. Trénuju v Chomutově juniory a když mi někdo spadne, hned se ptám, jestli ho bolí hlava nebo je mu na zvracení. V takovém případě pošlu hráče hned do šatny.“
Vyzvídají mladíci fígle pro případ potyčky od kdysi obávaného pořízka? „Když se nestydí, tak se občas zeptají. Ale zároveň jim říkám, že takové věci už dneska nevyužijí,“ uzavírá Kočí se smíchem.
