„Už patnáct let narozeniny neslavím. V té době jsem rok co rok na mistrovství světa, takže si po přenosovém dni dáme jednoho panáčka a jdeme si lehnout, protože být od půl jedenácté do půlnoci na zimáku, to člověka zabije. Na oslavy není síla, a jestli tentokrát bude něco v rodinném kruhu, to je ve hvězdách. Já toho příznivcem nejsem,“ přiznává Pospíšil, kterého v kariéře proslavilo i číslo 96,9.
Jak se vám teď žije bez hokeje?
Mrzí mě, že se nedohrává extraliga, protože teď by to byly nejlepší zápasy s největším napětím. Taky mě mrzí, že se nehraje mistrovství, protože tam zase přijedou nejlepší hráči na světě. Je to nepříjemné, ale zase mám víc času, odpočinu si a hodím hokej za hlavu. Ta pauza po patnácti letech nakonec prospěje.
Česká televize sportovní vakuum vyplnila Archivem Z, sledujete stará utkání?
Ne. Jak už jsem říkal, tak teď si dávám od hokeje pauzu. Samozřejmě, že sleduju přestupy a situace v jednotlivých klubech, co vymýšlí na svazu a tak dál. Ale abych si šel večer pustit hokej, když jich vidím 120 za rok, tak to bych musel jedině s docentem Chocholouškem někde v Bohnicích, pak by to mělo asi smysl. Sám si Archiv Z nepustím.
David PospíšilBývalý hokejový útočník se narodil 9. května 1970 v Pardubicích, kde stejně jako v Plzni prožil nejkrásnější extraligové chvíle. Půl roku rovněž hrál v ruském Petrohradu, ale delší zahraniční angažmá nechtěl kvůli rozjetému byznysu a rodině v Čechách.  Po konci hráčské kariéry, během níž se proslavil třeba i nezvyklým číslem dresu 96,9, které znamenalo reklamu na tehdejší Radio Profil, ho Robert Záruba angažoval do role spolukomentátora České televize a brzy se stal oblíbeným u diváků. „Popularita je vyšší, než když jsem hrával,“ říká. |
Jak se podle vás promítne koronavirus do budoucnosti českého hokeje?
Bude těžší získat peníze. Kluby budou na začátku mít finanční starosti, protože budou muset najít místa, kde ušetřit a trošku seškrtat provozní náklady. Zároveň bude potřeba hledat nové cesty, jak vydělat peníze sám, ne jen ze vstupného a sponzorů. Kluby budou muset vymyslet další činnosti, které jim budou generovat prostředky. V tomhle směru to bude pozitivní, nikdy nebudeme Amerika, abychom žili z prodeje dresů.
Řeší se, jestli uzavřít extraligu, nebo ne. Co váš názor?
Nejsem pro její uzavření. Zase vám dám srovnání s Amerikou - my tady potřebujeme vytvářet konkurenční prostředí a to uzavření by nahrávalo tomu, že nebude tlak na výsledky a věci okolo a vždycky to nějak dopadne. Klub si bude klidně patnáct nebo dvacet let čekat kolem dvanáctého místa na svou šanci a to mu bude stačit. Takhle to nejde, my potřebujeme, aby nám rostli noví hráči, a potřebujeme tlak. Na druhou stranu ale kluby chápu, ta situace je těžká nejen kvůli koronaviru. Už před tím bylo obtížné shánět obrovské rozpočty, někdo to vždycky dává ze svých peněz. Finančně by se všem v případě uzavření ulevilo, ale s hrozbou sestupu se stejně ty peníze nakonec vyškrábnou, podívejte se na letošní sezonu. Čtyři kluby namočené, jediné Kladno neposílilo, a kde je? Všechno má souvislost, ale je těžké najít správné rozhodnutí. Třeba kluby, které to mají dobře nastavené, jako jsou Sparta, Liberec nebo Plzeň, by soutěž zúžily a uzavřely, což vlastně samy navrhly. Potkává se to, teď už je to na těch placených lidech na svazu, aby našli tu nejlepší variantu pro všechny.
Jak jste se vlastně dostal k roli hokejového experta?
V roce 2006 jsem se dal náhodně do řeči s Martinem Hostákem, on už to tenkrát dělal, já zrovna uzavíral kariéru, tak jsme se nějak bavili a Martin mi mezi jen tak mezi řečí řekl, že Robert Záruba hledá někoho dalšího. Říkal jsem si, že by mě to bavilo, že to se svou nevymáchanou pusou zkusím, takže mi Robert ani ne za dvě hodiny zavolal. Nejdřív jsem si říkal, že jsem si asi pěkně naběhl, ale udělali jsme zkoušku a dopadlo to. Dnes mám za sebou čtrnáct šampionátů a tři olympiády ve Vancouveru, v Soči a v Pchjongčchangu.
Hokej u leduPoprvé od druhé světové války se stalo, že se nekoná mistrovství světa v hokeji. Tentokrát byl sportovní svátek, který mělo hostit Švýcarsko od 8. do 24. května 2020, zrušen kvůli pandemii nového typu koronaviru. Redaktoři serveru iDNES.cz proto po tuto dobu připravili unikátní obsah – seriál Hokej u ledu, jenž nabídne historická ohlédnutí, analýzy, rozhovory a komentáře. |
Co vaše příprava na jednotlivé zápasy, kromě toho, že víte, kdo bude hrát? Vaším úkolem je reagovat hlavně na první dobrou, ne?
Víceméně to tak je. Jsem tam od toho, abych komentoval dění na ledě, a na to se těžko připravíte. Jedině si můžu udělat nějaký všeobecný přehled, kdo hraje, co je tam za hráče a jakou mají historii. Pak už je překvapení, co přijde. Musím to sledovat, vyhodnocovat a mluvit o tom, co na ledě probíhá, jen doplňovat komentář kolegy. Není to ale vždycky jednoduché, máte jen chvíli na to něco vyřknout a kolikrát vás za dvě minuty napadne, že to vlastně vůbec tak nebylo. Když situaci pak vidím ze záznamu podruhé, tak si všimnu detailu, který můj výrok úplně shazuje. Nestává se to naštěstí často, ale stává. Stejně jako hráčům nebo rozhodčím.
Někde jste však už říkal, že vás to neuživí. Co je tedy vaším hlavním byznysem?
Ještě když jsem hrál, tak jsem založil firmu. Mám dva obchody s módním oblečením, což jsou takové hlavní pilíře. Chystáme se taky založit další dvě společnosti, jedna by měla pomáhat do sportu nalévat peníze, ale je to ve stádiu příprav. Chtěli bychom to spustit do půl roku, ale je za tím strašně moc práce, řešíme to už dva roky, takže se bojím vyslovovat nějaké termíny.
Co se týká příjmů, tak vás během kariéry proslavila reklama na rádio a číslo 96,9. Proč zrovna tahle reklama?
Tenkrát byly v Pardubicích problémy s penězi. Nedostávali jsme včas výplaty a Zbyněk Kusý nám povolil sehnat si osobní sponzory s tím, že nám vytvořil nějaký reklamní prostor, který jsme mohli využít podle sebe. Obcházel jsem všechno, protože smlouvy v té době byly nízké a já už měl rodinu, takže jsem ji potřeboval živit. Nakonec jsme se domluvili s Radiem Profil, jenže z nasmlouvané částky si nakonec klub nechal osmdesát procent, takže jsem na nějaké shánění peněz od sponzorů nakonec rezignoval.
„Nejdřív nás za autobusem kouřilo 16. Když jsem končil, tak jen já s masérem.“ |
Jedna věc je na sobě mít malé logo firmy, ale s takto netradičním číslem na extraligovém dresu mohl být problém, ne?
Tenkrát na tohle neexistovala žádná pravidla, pokud to bylo číslo, tak bylo úplně jedno, co na tom dresu máte. Svazu se to pak ale samozřejmě nelíbilo, takže po skončení sezony se to změnilo. Bylo jasně dané, že čísla mohou být pouze od 1 do 99. Moje číslo bylo divné, ale zase lehce zapamatovatelné.
Máte za sebou ryze českou kariéru, jen 24 zápasů v Petrohradu, proč vám to venku nevyšlo víc?
Nabídky jsem měl, byla jich spousta, jenže už jsem měl rodinu a rozjetý byznys a nemohl jsem se jen tak sbalit a odjet. Kdybych byl svobodný a nepodnikal, tak to udělám, ale takhle by se mi tady o to nikdo nestaral. To Rusko byla výjimka, věděl jsem, že to nebude na celou sezonu, a ta nabídka byla zkrátka taková, že se nedala odmítnout. Ale nechtěl jsem nikde trávit dlouhé roky a pohřbít to, co jsem v Česku čtyři pět let budoval. Musíte uvažovat, sice bych si mohl za rok vydělat nějakou dobrou částku, ale tohle mě mohlo živit do budoucna. Radši méně a stabilně, než hodně, a pak nic a zůstat jen stát s vykuleným obličejem.
Ví se o vás, že si rád zakouříte a bylo tomu tak i během kariéry, což je v dnešní době nemyslitelné. Jak se na to tenkrát lidi koukali?
Když jsem začínal, tak nás za autobusem před odjezdem kouřilo šestnáct, když jsem končil, tak jsem tam stál sám s masérem. Hodně se to změnilo, je to o společnosti. Dnes už cigarety nejsou tak populární, ale za nás kouřili úplně všichni a všude. V kině, v letadle, v nemocnicích... Od té doby se to hodně posunulo, dneska už se nekouří ani v restauracích. Rád bych se toho zbavil, ale co mám udělat? Spíš jsem přemýšlel, jestli by mě někdo z oboru nechtěl sponzorovat.
Za kariéru jste posbíral dvě stříbra a dva bronzy. Na kterou medaili vzpomínáte nejraději?
Na všechny. A strašně moc pozitivně, protože když je ta medaile, tak to znamená, že se vždycky sejde dobrá skupina lidí a vyhráváte. Máte dobrou náladu a všechno funguje. Kdybych měl ale jednu vypíchnout, tak je to stříbro z roku 1994. Měli jsme mančaft mladých kluků, od kterých nikdo nic nečekal, byli jsme pomalu poslední, a když přišel trenér Marek Sýkora, tak jsme najednou letěli vzhůru. To bylo fantastické, co tady předvedl za práci, jak nás dokázal vytáhnout a změnit naše tréninkové návyky a myšlení. Všechno během jednoho měsíce. Dokráčeli jsme až do finále, a kdybychom nebyli dobití jak husiti, tak jsme tu Olomouc dali. Pamatuju si, že třetí finálový zápas jsem proležel v nemocnici kvůli kolenu a v patře nade mnou ležel Marek Zadina, vedle Tomáš Blažek a spousta dalších... Zaplnili jsme celé jedno oddělení. Už nebylo s kým. Smutnější je ale ta Slavia z roku 2003. Vyrovnali jsme z 1:3 na 3:3 na zápasy a rozhodně jsme si nepřipouštěli, že v posledním utkání, navíc doma, nedáme gól a prohrajeme 0:1. Ale nakonec i na to se vzpomíná hezky. Mám tu placku někde v bedně v zahradním domku a od té doby, co jsem ji tenkrát sundal z krku, jsem ji možná neviděl. Medaile nejsou důležité, spíš ty vzpomínky a lidi, které potkáte. S hodně klukama jsme pořád v kontaktu a to je víc než nějaké železo na krku.
„Ve finále 1994 jsme byli dobití jak husiti. Jinak bychom tu Olomouc dali.“ |
Ani trochu vás nemrzí, že ta medaile nikdy nebyla zlatá?
Ale jo, mrzí. Člověk si na to vzpomene, ale kdybych měl titul, tak zlevní chleba? Asi těžko. Jsou i jiné výzvy, člověk by neměl žít ze vzpomínek, ale tak, aby si dělal radost a využíval toho, že se máme krásně. V Čechách zbytečně brečíme a neumíme se radovat z maličkostí.
Marek Sýkora byl donedávna také expertem České televize. Jaký spolu dnes máte vztah?
Hodně kamarádský. Tenkrát jsem přestupoval z Pardubic do Plzně, protože Marek si mě tam vyžádal, a i tam máme spolu další bronz a další nádhernou éru pěti šesti let, kdy se v podstatě neměnil tým, a lidské vazby máme do dneška. To bylo něco nevídaného. Měli jsme trochu smůlu, protože i když jsme tou sezonou letěli, tak jsme vždycky někde v semifinále potkali Vsetín a ten se bohužel nedal porazit. Nebo dal, ale přehrát čtrnáct patnáct lidí z nároďáku byl pěkně tvrdý oříšek. V sezoně jsme je třeba dokázali čtyřikrát porazit, doma jsme je sestřelili tuším 7:1 a 7:2, ale pak jsme dostali v play off 0:3 na zápasy a nazdar bazar. A bylo jedno, že ty souboje končily o gól, nebo na nájezdy. Vsetín měl obrovskou kvalitu. Ale je na to potřeba koukat i jinak: kolik bylo na světě lepších hokejistů a osobností, kteří nemají tu medaili nebo vzpomínku žádnou? I když někteří byli páni hokejisti, prostě byli ve špatnou dobu ve špatném klubu a medaili nikdy neviděli.
Martin Hosták a David Pospíšil se potkali coby kolegové v televizi i jako trenéři.
Poslední, byť už amatérská, zmínka o vaší kariéře je sedm let stará, plácnete si hokej ještě dneska?
Každé pondělí máme vyhrazenou hodinku s veterány, za což děkujeme Dynamu, že nám to umožnilo. Sejde se parta dědků, cvrkneme si... Máme pocit, že to vypadá pořád skvěle a hrajeme úžasně, ale když se na to člověk podívá z tribuny, tak si řekne, že se sešli odboráři. Ale je to radost, chodí nás hodně a plus ještě občas zajedu na nějakou exhibici s nároďákem. To třeba třikrát do roka, ale stačí to, protože v pondělí jsou veteráni a teprve ve čtvrtek můžu chodit a alespoň si užiju víkend.
Nelze se vyhnout dnešní situaci kolem Dynama. Namluvil jste se o ní až dost, ale zajímá mě jedna věc. V sezoně 2012-13, kdy se začaly tvořit problémy, jste se na chvíli u týmu mihl jako asistent trenéra. Říkal jste si u něčeho už tenkrát: ty jo, tak tohle nedopadne dobře?
To se vědělo dávno předtím. Ale neřešilo se to, protože byl dostatek hokejistů a kádr se dal neustále nějak dolepovat. Tituly kolem roku 2010 byly právě takové dolepovačky, ale pak nastal problém, že nedorostli mladí odchovanci. Zbyněk Kusý byl dobrý manažer a schopný člověk, ale bohužel spoléhal na to, že si všechny přivede, a neřešil mladé. A kolik jich od té doby vylezlo? Dneska chybí střední generace, zanedbalo se to a tohle jsou jen dopady. Proto nerad poslouchám, že tohle vedení je špatné a všechno zkazilo a neumí to dělat. Vždyť pracují s něčím, co se vybudovalo před deseti patnácti lety. Když si dneska vezmete hráče v pěti letech do přípravky, tak si spočítejte, za jak dlouho bude pro extraligu. Když bude vynikající, tak to bude trvat 16 let, za 18 to pak bude normální hokejista. A kdoví, jestli vůbec.
Pardubická hokejová bída. Začalo to v roce 1995, tvrdí Pospíšil |
Přece jen se ale teď v Pardubicích začíná blýskat na lepší časy, co myslíte?
Doufám. Konec sezony ukázal, že když se zajistí týmová kvalita, to znamená, že přijde Michal Vondrka nebo Stěpan Zacharčuk či Vláďa Svačina, tak potom i ti mladší hráči, kteří ještě potřebují čas, se chytnou. Najednou ta zodpovědnost neleží jen na nich a nepřemýšlí tak, že když nedají gól, prohraje se. Dynamo hrálo celý rok na jednu lajnu a na konci se ukázalo, že když se to rozšíří na dva kvalitní útoky, najednou to jde. Takhle hrajou všichni. Průměrná třetí lajna a v poslední máte kluky na rozehrání, vždycky je to o skladbě. Samozřejmě je to taky o penězích a dalších věcech. Není to jako před dvaceti lety, že za každým hráčem ve čtvrté lajně stojí tři úplně stejní, ne-li lepší. Dnes je to tak, že vám někdo vypadne a těžko sháníte náhradu, proto tu hraje tolik cizinců. Koukáme se do Francie, do Lotyšska, koukali jsme se tam předtím? Nekoukali.
Někdo tvrdí, že tam kluby koukají i kvůli tabulkám.
Může to být důvod, protože ti hráči nejsou drazí, ale zase vám kolem nich vyvstávají další náklady. Platíte jim bydlení a všechno, co si do smluv vymyslí. Ve finále to vyjde stejně jako průměrný český hráč. Když vezmete i kvalitního mladíka, tak ten si nemůže říct o velkou smlouvu. To mohl možná Martin Nečas druhý rok v Kometě, aby mu trochu přisypali, ale dokud nic neukážu, tak nemůžu chtít peníze. Musíte jen kolem hráčů vytvořit tlak, a to už jsme zpátky u toho, jestli se má extraliga uzavřít, nebo ne.
V současné době HC Dynamo míří do rukou miliardáře Petra Dědka. Co byste mu jako expert pro začátek jeho úřadování poradil?
Řekl bych, že pan Dědek radit nepotřebuje. Má za sebou dlouhou kariéru ve Vrchlabí, a i když je to nižší soutěž, tak principy jsou všude stejné. Do Pardubic přichází partner, o kterém se bude vědět, že je majitel. Že on je ten, který bude o všem rozhodovat. A ne, že to vlastní město, kde je 57 tisíc názorů, někdo rozhodne, a neví se ani kdo. Musí se udat směr, za kterým se půjde, a nekoukat na kritiku. Pacient se neuzdraví jen proto, že ho léčí skvělí doktoři, chvíli to trvá. A jestli bych měl panu Dědkovi přece jen něco poradit, tak ať je trpělivý. Ať se nenechá zviklat okolím a jde si za svým cílem. Pardubice jsou taková hokejová bašta, že to tady padnout nenechají. Obrovská fanouškovská základna mu pomůže.
