Co je pro vás v přípravě nejhorší?
Jednoznačně to kolo. Jezdíme kilometr nebo kilometr a půl do kopce. Když jsme to dělali u zimního stadionu, byly to kratší trasy, spíš takový sprint. Tady člověku za chviličku tuhnou nohy a v závěru to ždíme z posledních sil.
Máte ve Špindlu čas na něco jiného než na trénink?
Vůbec ne. Po snídani jdeme na první trénink, pak rychle oběd a volný čas se snažíme využít na spánek. Je důležité připravit se na druhou fázi a nechat tělo odpočinout. Od čtyř hodin odpoledne nás zase čeká další intenzivní dvouhodinový trénink, pak večeře a spánek až do rána, na víc není síla.
Zažil jste někdy tak drsnou přípravu?
Pokud vezmu tenhle týden ve Špindlerově Mlýně, tak asi ne. Začátek přípravy byl tedy taky hodně výživný, než si tělo zvyklo na porci zátěže. Ale to, co prožíváme tady, je pro mě zatím nejtěžší. I když jsem dřív jezdil na kolo na Šumavu, tak tenhle týden v obtížnosti jednoznačně vyhrává. Kolo mi nedělá moc dobře a tady si ho užiju ještě víc než ostatní spoluhráči.
Jak to?
Když jdou kluci běhat na sjezdovky, já pořád sedím na kole. Trenéři mi dali individuální plán. Začalo mě pobolívat koleno, a protože jsem těžký, nechtěli nic riskovat. Třeba ve čtvrtek jsme takhle jeli společně s Jardou Kudrnou osm kilometrů do kopce.
Kolik používáte převodů?
Do kopce maximálně tři. Samozřejmě ty nejlehčí.
Neurčují vám převod trenéři?
Když jsme jezdili v Liberci, byl to celkem pozvolný kopec. Tam nám řekli, ať jedeme všichni stejný převod. Tady v Krkonoších to ale prostě nejde, osm a půl minuty jedete do kopce a záleží na tom, co tělo dovolí.
Po téhle průpravě byste skoro mohli zkusit nějaký závod proti cyklistům.
Taky jsme si říkali, že bychom mohli jet nějakou etapu... Ale s cyklisty se to nedá srovnávat, ti jedou do kopce třeba osmnáct kilometrů. Jsou taky jinak stavění. Nám kilometr a půl bohatě stačí. Máme tady svůj Tour de Špindl.
