Do Litvínova jsem chtěl rebela Fleuryho, píše Reichel v biografii

Nejen reprezentace a NHL, ale i kapitoly z litvínovského hokeje přinášejí informace, které fanoušky překvapí. Robert Reichel, nynější trenér Litvínova, ve své knize Kapitán zlaté generace píše otevřeně o všem. S autorem Karlem Knapem, reportérem MF DNES, ji na Hlinkově stadionu pokřtí už v pátek.

Luděk Bukač (vpravo) a Robert Reichel | foto: ČTK

Kdo se zajímá o hokej, zná ho. Theo Fleury. Kanadský bouřlivák, enfant terrible, alkoholik, ale taky skvělý útočník s dírou v úsměvu po vyraženém zubu.

Právě tenhle ďas mohl hrát za Litvínov! Prozrazuje to ve své knize Robert Reichel, dříve útočná hvězda a manažer černožlutého klubu, nyní trenér.

Kroniku života mu vede manželka

LITVÍNOV (bek) - V těch šesti sešitech je celý jeho hokejový život. Život hráče. Excelentního, jedinečného. "Dělám mu i novou kroniku, trenérskou. Už tam mám fotky rozzuřených obličejů," usmívá se Karin Reichelová, manželka nynějšího litvínovského kouče.

I díky jejím kronikám mohla vzniknout kniha olympijského vítěze a trojnásobného mistra světa. "Nápad mi kdysi vnuknul nějaký fanoušek. Už v začátcích Robertovy kariéry, než jsme šli do Kanady. Matně si vzpomínám, že mu něco vystřihl z novin a poslal. Neměli jsme děti, v Kanadě bylo minus 20 stupňů, nebylo co dělat. Tak mě napadlo, že mu budu lepit kroniku," vzpomíná Reichelová.

Sešity formátu A4 mapují celou Reichlovu dráhu. "Pokud se to ztratí, přišel jsem o 23 let života," tvrdí sám Reichel, který po minulé sezoně ukončil aktivní kariéru.

Paní Reichelová byla prvním čtenářem manželovy biografie. "Byla jsem ta, kdo ji měl schválit, než šla do tisku. Vzala jsem si ji v létě na dovolenou a přelouskala ji možná za jeden den. Je hezky napsaná."

Než kniha vznikla, trvalo to dlouho: "Začal jsem s jiným autorem, který přestal mít čas, takže s Karlem Knapem jsme museli začít od nuly. Psala se roky." A příští kniha? Třeba bude o jeho synovi. Vždyť jeho maminka říká: "Kristianovi dělám kroniku už od 3. třídy."

V NHL skončil Fleury, když ho ve strip baru někdo zmlátil. Ani v Británii se pak nevyhnul rvačkám a aférám. "Škoda, klidně ještě teď mohl válet v NHL. Potvrdil to svým pokusem o comeback v září 2009.

Známí z Calgary mi vyprávěli, že v přípravě hrál za Flames fakt výborně.
Nakonec ho nevzali," píše Reichel.

Fleury se psychicky srovnal, nepil, podruhé se oženil. "Napadlo mě, jestli by si třeba nechtěl zahrát za Litvínov. Volal jsem mu, chvíli jsme pokecali. Pak jsem mu nechal vzkaz, ale už se neozval." Podobných, dosud nezveřejněných historek je v knize spousta.

Reichel se nezdráhá ani přiznat, jaký plat bral v Litvínově. Kdysi, i v posledních sezonách. V roce 1988 dostával 1 600 korun měsíčně plus prémie: 600 za vítězství, 300 za remízu. Později 3 300. Po revoluci mu pomohl odchod Růžičky do Edmontonu, Litvínov díky tomu Reichlovi výrazně přidal - dostal šest tisíc.

Když se v roce 1999 Reichel na dva roky vrátil ze zámoří do Litvínova, podepsal kontrakt na pět milionů korun.

"Zavolal si mě generální ředitel Chemopetrolu Miroslav Kuliha. Hokej ho moc nezajímal. Prohlásil: Pokud tu smlouvu nerozvážete, hokej v Litvínově skončí. Koukal jsem nechápavě: Já nic špatnýho neudělal. Vzal jsem, co mi nabídli. V Americe bych vydělal dvacetkrát víc."

Ivan Hlinka, tehdy šéf hokeje v Litvínově, vše urovnal. Po klubovém převratu před sezonou 2004/05 si Reichel, ale i Ručinský se Šlégrem vydělali už jen 2,5 milionu. A Reichlova gáže dál klesala.

"V sezoně 2008/09 jsem měl 19. nevyšší plat v týmu. Bral jsem asi 100 tisíc, a to jen osm měsíců. Nešlo mi o to, abych vypadal skromně. Spíš mi záleželo na tom, abych měl v mužstvu kvalitní hráče," vypráví Reichel.

"Věděl jsem ale, že problém nastane, až skončím. Centra do první lajny za sto tisíc rozhodně neseženu. Tohle mě taky při rozhodování, zda mám s hokejem seknout, hodně ovlivňovalo."

V knize se Reichel otevřeně vyjadřuje o tom, jak ho zklamali útočníci Kotrla s Čalounem, jak prožíval Ručinského přestup do Sparty, jak se hádali s bývalým litvínovským manažerem Macholdou.

Odhaluje, že má německé předky, že jeho příbuzní v Německu výrazně ovlivnili jeho život i hokejovou kariéru. Popisuje, jak prožíval sametovou revoluci, jak poznal svoji manželku. Nagano, světové šampionáty, NHL, to jsou výrazné kapitoly knihy i jeho života.

Reichel vzpomíná také na legendárního Ivana Hlinku, který tragicky zemřel při autonehodě. Líčí nejen to strašné léto 2004, ale i historky, které s Hlinkou prožil.

"Svůj smysl pro humor projevoval skoro všude a vždycky. Třeba při svém comebacku v sezoně 1986/87 dostal v zápase s Brnem šest vteřin před koncem osobní trest, protože se na protest proti verdiktu rozhodčího Lípy postavil na buly s hokejkou obrácenou čepelí nahoru."

V záři reflektorů. Nový trenér litvínovských hokejistů Robert Reichel (vpravo) se baví se svým realizačním týmem před focením na plakát.

Já, já, já... Jágr. Ale s Džegrem se normálně bavím

(ukázka z biografie Roberta Reichla)

Že nesnáším Jaromíra Jágra? Že mu závidím? A že se spolu nebavíme? Není to pravda. Fakt. V pohodě spolu komunikujeme, nemáme mezi sebou žádnou bariéru. Jediný opravdový problém mezi námi vznikl při Světovém poháru 1996. A to podle mne nebyla Džegrova chyba. Až do smrti budu tvrdit, že situaci nezvládl trenér Luděk Bukač...
S Jágrem jsme se potkávali už jako kluci na turnajích, hráli jsme spolu v mládežnických výběrech, většinou v jedné lajně, často ještě s Bobbym Holíkem. Vycházeli jsme spolu dobře, šlo nám to na ledě, svého času o nás psali jako o nejlepších juniorech na světě.
V NHL se Jarda prosadil rychle, v Pittsburghu z něj totiž udělali superstar.

Penguins sice měli hodně vynikajících hokejistů - Coffeyho, Trottiera, Lemieuxe, Stevense, Francise... Ale na pravém křídle zíval prostor pro Džegra a oni ho nechali vyniknout.
Já takovou kliku neměl. Svého času mě mrzelo, že mě v Calgary pořád brzdili. Kdyby chtěli, abych dal 50 gólů za sezonu, určitě bych je dal. (...) Jágr přitahoval pozornost účesem, tou svou šílenou máničkou, i číslem 68 a příběhem o příbuzných, kterým ublížili komunisti.
Podobné story Američani úplně zbožňují. A Jarda je navíc showman, dokázal si získat hromadu fanoušků. V nějakých dvaadvaceti mě možná štvalo, že se o něm u nás psalo jako o největší české hvězdě, i když jsem v NHL dal víc gólů než on. Ale teď si nestěžuju, nezávidím mu. Nemám proč. Svoje jsem si vyhrál, jsem spokojený.
V Calgary mě naučili, že si přede mnou nikdo nesedne na zadek.
Zvykl jsem si. Nebazíroval jsem na hvězdném zacházení. Necpal jsem se do médií, abych byl vidět.
Neměl jsem žádný Reichel Team, který by se mi staral o publicitu a který by se na mně přiživoval. Nechodil jsem s modelkami. Nejezdil jsem do Prahy na večírky. Nechybělo mi to. Radši jsem zůstal v Litvínově s Karin a dětmi. Aby bylo jasno: Já se do Džegra nenavážím, jen jsme si každý zařídili život trochu jinak. A to je přece normální, ne? Rozdílný vztah jsme mívali i k reprezentaci.
On v ní totiž dlouho přemýšlel stylem: Já, já, já… A to platilo v dobrém i ve zlém. Jakmile prorazil v Pittsburghu, chtěl i v nároďáku všechno brát na sebe. Jenže to nejde. Nedařilo se mu. Jeden hráč může táhnout klub v sezoně, ale turnaj jako olympiáda nebo mistrovství světa sám prostě vyhrát nemůže. Musí se podřídit.

Uprostřed Canada Cupu 1991 chtěl odletět. Nelíbilo se mu, že ho trenér Hlinka stavěl do útoku se mnou a Kašťákem. Ve své knížce Z Kladna do Ameriky popisuje, jak dvakrát žádal Hlinku, aby nás rozdělil, ale ten si do toho nenechal mluvit. Džegr se urazil a volal domů tátovi, že jede pryč. Jágr senior na něj spustil, ať na to kouká zapomenout.
(...) A ten zpropadený Světový pohár 1996, po němž se v novinách psalo o válce mezi mnou a Džegrem? Všichni jsme byli strašně zklamaní a naštvaní, styděli se. Přesto jsme s Jardou dál komunikovali.
Občas mě pozval na zápas Jágr Teamu, on zase dorazil na exhibici, kterou jsem pořádal v Litvínově.
Tajná porada? Kdepak Říká se, že před olympiádou se u nás na zimáku uskutečnila schůzka, tajná porada trenérů se mnou, Jardou, Rúčou a já nevím kým ještě.
Že prý se tam sjednával mír a domlouvala pravidla pro Nagano.
Netuším, kde se tahle zkazka vzala.
V Litvínově jsme se v létě při Utkání hvězd potkali, to jo. Sedli jsme si, pokecali, dali si nějakého panáka, ale nic se neřešilo.
My si dobře pamatovali, co se stalo při Světovém poháru, a nechtěli nic podobného dopustit. Na olympiádě v Naganu a potom na MS 2005 ve Vídni se ukázalo, jaká role Džegrovi v nároďáku sluší. Nemělo by všechno viset pouze na něm. Není potřeba, aby vyhrál bodování.
Musí myslet nejdřív na tým, pak teprve na sebe. "My" má přednost před "já". Vždyť v Naganu dal jen jeden gól. Přitom makal, bojoval.
(...) Pochopil, že nemusí dominovat, aby byl pro tým užitečný.
Při předávání medailí jsme shodou okolností stáli vedle sebe a při hymně se chytli za ruce. To bylo pro média sousto: "Velké smíření!" Nikoho nezajímalo, že jsme se různě drželi a objímali všichni. Džegr si z toho pak dělal srandu: "Alby se zrovna rozešel s holkou, tak jsme to spolu dali dohromady." Pravdou je, že si jeden druhého vážíme. Máme každý svoje zájmy, ale jednou za rok se potkáme, dáme řeč. V mobilu bych na něj určitě našel číslo. Třeba se jednou vrátí do Kladna, bude tam šéfovat hokeji a v lize se potkáme na zápase Litvínov - Kladno. I když kdo ví, co s námi za pár let bude...

Úryvek z knihy Robert Reichel, Kapitán zlaté generace, autor Karel Knap

Prohlédněte si nejslavnější gól Reichlovy kariéry v nájedzceh semifinále olympiády v Naganu proti Kanadě: