Dresy extraligových hokejistů. To jsou billboardy za deset milionů

Dresy týmů NHL (až na výjimky) vypadají nádherně. Čistě. Elegantně. Ostatně i uniformy českých klubů, v nichž hráči loni nastoupili v Lize mistrů, fanoušci chválili. Hlavní důvod: nehyzdí je reklamy. Hokejisté v extralize i v některých dalších evropských ligách ale vypadají jako jezdící billboardy.

Dres pardubických hokejistů. | foto: MF DNES

Peníze se sypou, tradice trpí. Přijde nový generální sponzor, mění se název klubu, barvy, dres...

Málokdo se vzepře. Třeba Litvínov uhájil černožlutou kombinaci před červenobílou ofenzivou Benziny.
Karlovy Vary nikoliv. Jenže má to svou logiku. Zatímco elitní zámořské kluby vydělávají hlavně na vstupném, extraliga žije především z "milodarů" firem a společností.

anketa: který dres se vám líbí?

Ale ty samozřejmě nejsou zadarmo. Za podstatný příspěvek do rozpočtu klub obětuje kousek sebe. Třeba dresu. A za všemožné reklamy na něm podle odhadu MF DNES utrží zhruba 10 milionů korun.

"Nedá se to jednoduše vyčíslit, protože naši partneři obvykle nejsou jen na dresu, ale i na mantinelech nebo na ledě," říká litvínovský manažer Václav Hořejší. "Reklamní plochy prodáváme v balíčcích."

Miroslav Vaněk, generální manažer Karlových Varů, s Hořejším souhlasí: "U nás platí, že kdo dá méně než dva miliony, na dres se nedostane. Ale k tomu patří i další výhody." Nejlukrativnější místa jsou vzadu nad číslem, na hrudi a na ramenou. Kousek dresu o rozměrech 15 krát 20 centimetrů nabízí Zlín minimálně za půl milionu korun. V Litvínově za jeho pronájem berou okolo 1,5 milionu.

Dvě třetiny límečku, celý rukáv a čelní stranu přilby má v režii BPA, hlavní marketingový partner extraligy a vlastně celého českého hokeje.

Zájem sponzorů a ochota klubu napěchovat na dres co nejvíc log a nápisů tedy určují, co si hokejista v kabině oblékne. Většina hráčů se tím netrápí. Ale najde se pár zklamaných idealistů.

Například brankář Dominik Hašek ctí tradici a z NHL je zvyklý na jiné pořádky. Mrzí ho, že klasický pardubický znak s koněm se na dresu ztrácí. A štvalo ho, že si kvůli reklamě ani přilbu nemůže nechat vymalovat po svém.

A litvínovský kapitán a sportovní manažer Robert Reichel, jinak vděčný za vitální podporu Benziny, tvrdí: "Nedovedu si představit, že by Litvínov hrál v červenobílé. Ani já, ani naši fanoušci." Ufff. Tak přece se úplně všechno koupit nedá.

Když se hrávalo v pytli

Kdybyste si ten svetr oblékli dnes, styděli byste se vyjít i se smetím k popelnici. Ale mezi dvěma světovými válkami v něm na led naskakovali první hokejoví hrdinové země, kolikrát vyhlášení módemani.

A slečny po nich vzdychaly.

Hokejový dres se za více než sto let své existence změnil stejně zásadně jako svět kolem něj. Zatímco nyní hrají svalnatí gladiátoři ve speciálně vyvzorovaném materiálu s prodyšnou mikroporézní látkou na bocích, snaživí plejeři začátku 20. století měli na sobě kousavý přiléhavý svetr z vlny.

"Aby také ne. Na otevřených stadionech nepředstavitelně táhlo. Jako na Štvanici od Vltavy," tvrdí sportovní historik Miloslav Jenšík.

Vnější podmínky určovaly hokejovou módu po dlouhá desetiletí. Karel Gut hrál za reprezentaci až v 50. letech. Ale při povídání o tehdejších dresech patří jeho první vzpomínka taky zimě. "Venku to bylo kolikrát hrozné. Pamatuju si šílené mrazy na fotbalovém stadionu moskevského Dynama," říká. "Proto taky byly za naší éry dresy tak těžké. Až když se začaly všude stavět haly, vylepšovaly se i dresy."

V prastarých hokejových časech se ke hře nosily tenisové svetry s výstřihem do véčka nebo fotbalové košile. Zatímco dnes hrají na olympiádě týmy ve výbavě od jedné firmy, dřív se na ledě scházeli soupeři jako z odlišných sportů.

Jako na olympiádě v Antverpách 1920. Čechoslováci si oblékli trička s manžetami, výstroj vypůjčenou z velké části od fotbalistů.

Jenže pak přijeli Kanaďané ve speciálních parádních svetrech a parta ze střední Evropy si připadala jako návštěva z chudobince. "Cítili jsme se tam jako Alenka v říši divů," popisoval později brankář Jan Peka.

Gut si vybavuje, že k hokeji dlouho patřily dresy, ve kterých si hokejista připadal stísněně. Až časem se vžily plandavější modely. V jedněch se hrálo klidně i sedm let. "Přitom už za chvíli vypadaly sepraně," vybavuje si Jaroslav Jiřík, který hrával v 60. a 70. letech. "Dvakrát se ten pytel vypral a bylo to vytahané jako na vrata."

I mezi "pytli" byly dresy pěkné stejně jako škaredé. Mimo jiné i kvůli trikotům, které tolik připomínaly kanadské dresy z šampionátu v Oslu, byly v 50. letech tak populární Karlovy Vary. Naopak hrozně vypadalo, když si někdy v této době Sparta pořídila zeleno-žlutý úbor. Různá doba navíc svědčila všemožným doplňkům.

"Třeba na konci padesátých let se do módy dostaly pruhy na rukávech. Kdo je neměl, byl za sraba," vzpomíná Jenšík.

Jak šel čas, hokejisté si oblékali dresy ze stále vybranějších materiálů. Navzdory tomu, jak šedivá byla v Československu 80. léta, právě tehdy se hrálo asi v nejhezčích kolekcích. Čisté dresy s velkými klubovými logy na hrudi, na zádech číslo se jmenovkou. Nic víc.

Dnes už to zní jako z jiného světa. Po revoluci v roce 1989 nemají kluby moc na výběr – chtějí-li přežít, musí své dresy pokrývat křiklavými reklamami. A tak pod všemožnými logy působí většinou ohavně. Když měla módní redaktorka MF DNES Lenka Poláčková sestavit hitparádu nejhezčích dresů extraligy, omluvila se slovy: "Fakt nevím, co bych ke každému měla psát. Je to hnusnější, než jsem si původně myslela."

Snad to bylo příliš kruté. Když taková Plzeň představovala své nové dresy s indiánem, její fanoušci si na diskusních fórech pochvalovali, že tohle se povedlo. Podobné to bylo třeba v Litvínově. Prostě se musí vycházet z faktu, že vliv sponzorů na podobu dresu je nezbytný. Kdo si myslí opak, je snílek.

"I v cyklistické Tour de France začali nejlepší vrchaři oblékat bílý trikot s červenými puntíky, když se sponzorství ujala firma, jejíž čokoládové produkty nesly tento grafický prvek," srovnává designérka Lucie Kuříková.

Nelíbí se vám to? Tak hokejistům navrhněte, aby zase hráli v těžkých svetrech. Ale odpověď není těžké uhodnout.