Kdy jste se dozvěděl o tom, že se Martin Prusek zranil a vás dodatečně povolali do reprezentace?
V sobotu v noci. Hráli jsme od půl deváté zápas se Spartou na turnaji ve Švýcarsku a po něm si mě zavolal kouč Sláva Lener. Probírali jsme to z hlediska klubu, seděli jsme asi půl hodiny a pak se dohodli, že poletím.
Bylo složité se přesunout za Švýcarska přes Prahu do Helsinek?
Druhý den jsme hráli v jednu hodinu, pak jsem sedl na vlak a jel na letiště do Curychu. Protože se hraje pod patronátem NHL, musel jsem vyplnit různé zdravotní anamnézy. Ale proběhlo to v pohodě, jen víza do zámoří ještě nemám vyřízená.
Stihli vám už dodat i oblek z konfekce, kterou nosí reprezentační hokejisté?
Nic takového jsem ještě nefasoval. Ale já jsem tepláková socialistická generace, že nemám oblek, mi nevadí. (smích)
Ve Finsku jste kdysi působil. Stačil jste pozvat své známé z klubu Lukko Rauma?
Bohužel ne, mluvil jsem s nimi, ale bylo to moc narychlo. Mají nějaké povinnosti, takže nestačí přijet.
Jak jste vlastně přijal pozvánku do reprezentace na tak prestižní akci, jakou je Světový pohár?
Beru to s nadhledem. Je mi jasné, že za normálních okolností by tu byla jiná jména. Je to pro tým jakési jako nouzové řešení. Ale samozřejmě jsem rád, že tu jsem, vždyť tohle je báječné mužstvo plné skvělých hokejistů.
S většinou hráčů se asi dobře znáte...
No, takového Petra Sýkoru jsem viděl naposled snad před deseti lety. Ale jediný, kterého neznám, je Marek Malík. Zdvořile jsme se už jeden druhému představili. (úsměv)
V roce 1996 při posledním Světovém poháru český tým propadl. Vy jste tehdy chytal ve dvou zápasech, střídal jste Romana Turka v utkání v Německu a právě tady ve Finsku. Nestraší vás tahle vzpomínka?
Kdepak, není potřeba se v tom pitvat. Já tuhle akci prostě beru jako svojí rozlučku s reprezentací. Je to poslední turnaj, který pro mě přichází v úvahu.
