Jihlavu přivedla do nejvyšší soutěže především nezměrná vůle a bojovnost. „Pro úspěch dělali maximum úplně všichni - počínaje vedením a konče posledním hráčem.
Naší velkou devízou navíc bylo, že je v mužstvu spousta Jihlaváků, a tak se baráž hrála srdíčkem,“ prozradil spolehlivý recept odchovanec Dukly.
Fink vyhrál prolínací soutěž už potřetí - po vítězství se Znojmem si vloni vychutnal stejnou radost i s Kladnem. „Před posledním zápasem proti Budějovicím si mě kluci dobírali, že jsem nejdůležitější osoba v mužstvu, protože kam vlezu, tam se postoupí,“ usmíval se spokojeně sedmadvacetiletý štírek, jenž se do Jihlavy vrátil v prosinci po dlouhých šesti sezonách.
Radost z postupu Dukly prožíval naplno. „Samozřejmě i tenkrát se Znojmem jsem byl šťastný, ale spíš ve mně převládaly smíšené pocity.
Přece jen jsem v Jihlavě vyrůstal a najednou jsem se podílel na jejím pádu do první ligy. Proto jsem hrozně rád, že jsem mohl být u toho, když se všechno, co se před pěti lety stalo, zase napravilo,“ pochvaloval si Fink.
Letošní sezona pro něj přitom začala podivně - po nečekaném odchodu z tehdy už extraligového Kladna zamířil do polské Osvětimi, ale jeho první zahraniční angažmá mělo jepičí život.
Štěstí potom zkoušel i v prvoligovém Prostějově, ale v jeho dresu odehrál pouhé tři zápasy. Nelákalo jej bojovat jen o záchranu ve druhé nejvyšší soutěži. Proto začal hledat znovu, trénoval s jihlavskou juniorkou a nakonec se domluvil s Duklou.
„Do té doby to byl opravdu šílený půlrok - po hokejové i lidské stránce. Teď je to naopak jako balzám,“ užíval si Fink chvíle postupové radosti. „Pevně věřím, že už se to zase v dobré obrátilo a všechno půjde tak, jak bych si představoval.“
