Většina hokejistů je má – a nejde jen o to, kterou brusli si obout jako první. Může jít i o praktičtější záležitosti, Jágr třeba rád trénuje sám: proti Němcům se před zápasem proháněl po ledě jen v kraťasech, jindy na kluziště vyjede třeba i před půlnocí, když má zrovna chuť.
Jeho nástup na hřiště na konci české sestavy je však neměnný. Obránce Ondřej Němec zase pokaždé rukavicí pohladí led a jiný, na první pohled docela podivný zvyk má útočník Petr Hubáček.
Celý tým stojí na modré čáře a zdraví soupeře. Jen forvard brněnské Komety stojí osamocený za českou brankou. Sám ve svém světě. "Už ani netuším, kdy to vzniklo, dělám to strašně dlouho, řadu let," říká Hubáček.
"V extralize je to jednoduché, tam to prochází. Za reprezentaci a obzvlášť tady na šampionátu si dávám větší pozor, ale zatím mi nikdo nic neřekl, nedal žádné omezení. Je to praktický můj jediný rituál. Věc, kterou pravidelně dodržuju."
To jsou viditelné projevy, na Hubáčka stojícího za brankou se můžete podívat i dnes před úvodním buly zápasu proti USA. Nebo na další zvyk Jaromíra Jágra, který si jako jediný při úvodním pozdravu na modré čáře (ve chvíli, kdy chybí jen Hubáček) sundá helmu.
Jiní jsou zdrženlivější. "Nějaké rituály mám, ale nechám si je pro sebe," říká útočník Jan Marek, který před mnoha lety dokonce prohlásil: "Jsem pověrčivý a hodně o tom přemýšlím. Někdy možná až moc."
Škála je prostě široká. "Každý má své," říká mladík Jakub Voráček. "Letos k rituálům patří, že ve stejné partě chodíme na večeři. Devět deset lidí. Nebo i celý tým, když to někdo zaplatí," usmívá se. Jak by ne – pohoda, k níž mohou rituály přispět, je sice důležitá, ale přece jen o všem rozhodne až um na ledě.
"Za branku jedu už automaticky, v té chvíli se člověk koncentruje sám na sebe, na zápas," říká Hubáček. "Ale kdyby mě tam sudí nepustili, zvládnu to v pohodě."
