Že teď David Výborný odletí na dovolenou - jak plánoval - a o hokeji nebude chtít slyšet? A že po pondělním hořkém a vynuceném konci kariéry zanevře na play-off, v němž se statečně pere „jeho“ Mladá Boleslav? Kdepak! Už ve čtvrtek dokulhal na boleslavský zimák, ze střídačky sledoval trénink a pak jako správný „kápo“ - byť nehrající - se zavřel s týmem v kabině, aby mu řekl výhrady k prvním čtvrtfinále.
A že už hokej nebude mít v jeho životě místo, jak si představoval svůj konec kariéry? Ani to platit asi nebude. Už teď má od Mladé Boleslavi nabídku, aby v klubu pokračoval v manažerské pozici. „Naštěstí se nechal ukecat a bude to nová energie, která klubu prospěje,“ říká jeho otec František Výborný. A tak i on bude trénovat příští sezonu.
Stmelí teď jeho absence tým?
Určitě. I druhý zápas v Hradci ukázal, že kluci chtějí pro Davida postup urvat. Rozklad nehrozí, už proto, že David týmu dal nějakou školu, dril, který do kluků vtloukal. On je držel na správné uzdě. Jde o životní dílo Boleslavi v extralize a chuť tu je. Byť v prvním zápase jsme to neukázali. I proto jsme po něm byli k mnoha hráčům kritičtí.
A i proto jste rád, že syn David dál žije s kabinou. Nebude i při zápase na střídačce?
Stát by tam nevydržel. Ale ve středu mi volal a říkal: Musím přijít do kabiny. V televizi to vidím úplně jinak a klukům to musím říct. A tak se zavřeli v kabině bez trenérů a on mluvil. To se stalo i Lojzovi Hadamczikovi na šampionátu v Rize (tým pak získal stříbro), tam taky mluvil a má to váhu. Vždycky jde spousta krásných řečí okolo, ale trefit hřebík na hlavičku a říct to upřímně, to umějí jen velké osobnosti. To je víc než půlhodinové porady s trenéry. Vím, že David hokej nerad sleduje, chce ho hrát, ale tohle je jeho tým a on s ním bude dál.
Funguje mezi vámi telepatie?
Jsme na jedné vlně. Za muže hrál od šestnácti, na tréninky jsme spolu jezdili autem a těch mých řečí zažil dost. V jeho 21 letech jsme hokej přestali řešit, zůstaly jen porady v kabině. I tak ale ví, kdy přijít, a klidně mně i Marianovi Jelínkovi (druhý trenér Boleslavi) řekne: Kluci, já to vidím jinak. A je to trefné, protože on je skvělý na ledě, ale i mimo něj hru ohromně čte. Říkával, že po kariéře nechce hokej dělat, že bude s rodinou, ale nechal se ukecat a bude v klubu pokračovat. Má co říct, bude to nová energie, která prospěje.
V jaké roli?
Poradce či sportovní manažer. Ale nejde o to, jak se funkce bude jmenovat, ale co udělá pro tým.
Trenér František Výborný udílí pokyny hokejistům Mladé Boleslavi.
Jde na střídačce oddělit roli trenéra a otce? Když jste v pondělí viděl, jak váš syn po zákroku hradeckého Köhlera leží na ledě s přetrhanými vazy, je to asi jiné, než když tam je jiný hráč.
Když z hokejisty crčí krev či má ohnutou nohu, je vám líto každého hráče, i soupeře. Když je to syn, je to dvakrát nepříjemné, jenže nesmíte to na sobě dát znát. Doktoři vám to pošeptají do ucha, ale v tu chvíli jsem to odboural, chtěl tým dovést k výhře a ještě víc mě to nakoplo. Vzpomněl jsem si na Vláďu Vůjtka, jak mi jednou volal a soukal ze sebe: Málem mi na ledě podřízli kluka. Byl rozhozenej, syn za mořem a bojoval o život. To je šílená věc.
Teď asi volali vám, ne?
Pavel Richter, bývalý parťák, zápas komentoval a hned mi říkal, že to byla hrůza. Já po utkání nevěděl, jestli to byl úmysl. I proto jsem na tiskovce říkal, že to byl korektní duel. Když jsem ale zákrok viděl znovu, tak jsem vystřízlivěl. Asi je to součást taktiky, i když nefér.
David den nato oznámil konec kariéry. I tak byla neuvěřitelná, vždyť je to čtvrt století, co odehrál první zápas v lize.
A já ho tenkrát propásl. Vedl jsem ve Spartě juniory a Tomáš Netík, trenér áčka, mi řekl, že si bere mladého. My zrovna hráli play-off ve Vítkovicích, takže jsme cestou zpátky měli v autobuse puštěný pořad S mikrofonem za hokejem. Uši jsem měl napnuté, doma byla celá rodina přišpendlená u rádia. Lidi si ale vždycky mysleli, jak jsem si jeho úspěchy užíval, a já u těch zápasů trpěl. Bál jsem se, aby to nezkazil.
A on to nezkazil.
Za dva roky vyhrál se Spartou titul. Tenkrát jezdil penalty, dával je a byl jistotou pro Pavla Wohla. Pamatuji si, že v té mistrovské sezoně byl nemocný a zrovna hráli první čtvrtfinále ve Zlíně. Prohráli ho a Pavel mi celý nešťastný volá: Franto, narvi ho práškama a přivez sem. Tak jsem druhý den vyrazil, on dal gól na 1:0 a Sparta vyhrála. A Pavel hned: Vidíš to! Později přišly první světové šampionáty, jenže z těch jsem už vůbec nic neviděl.
Z nervozity jste sekal trávu, že?
Já to nedával. Manželka měla u stolu flašku rumu, aby se uklidnila. Křiknul jsem na ni: Kolik to je? A že 3:2 vedou. Tak jsem skočil do obýváku a oni dostali gól. Raději jsem pak zůstal na zahradě, zkrátka trošku magor. Chtěl jsem jet do Vídně 1996 i na další turnaje. Jenže David mě vždycky uzemnil: Hlavně nejezdi, jinak nevyhrajeme. V tom roce 1996 jsem měl v lednici jedno šampaňské. Říkal jsem, že ho vyndám po vítězném zápase, ale pořád jsem to odkládal, až přišlo finále. Vyhrálo se, tak jsem poručil Ireně (Davidova manželka): Vyndej ho. Ona ale měla tak rozklepané ruce, že jí spadlo, rozbilo se. Sedl jsem do auta a jel pro celý karton.
Ač je David sparťan, tak první zápas hrál asi jako žáček v Jihlavě, kde jste působil, ne?
Ano. Bylo mu pět šest. To byla úžasná doba, já měl spoluhráče - co jméno, to pojem. Děti nechodily do školky, tak nám je mámy navozily do kabiny a my byli jedna velká rodina. Klub byl sice armádní, jenže nikdo je nevyháněl, staří lampasáci, kteří tomu šéfovali, byli fajn. Z této party vyrostl Bobby Holík, Patrik Augusta, kluci od Honzy Hrbatého. Nikdo na ně neřval, tedy až občas na Jardu Holíka, u kterého to byl folklor, a děcka dostala skvělé základy. Vždyť Davida pak na základce učil a trénoval Jirka Holík.
Nebál jste se, že mu kariéru zkomplikuje výška?
Nebál, protože on když chodil na dětské prohlídky, tak doktoři pořád opakovali, že má dlouhé předloktí, že bude velkej. My se s manželkou divili, po kom bude, protože moje máma byla cvrček, žena v rodině čahouny taky neměla. No - nevyrostl. O to je obdivuhodnější, co dokázal. Musel to překonat technikou, bruslením, viděním na ledě. Na figuru spoléhat nemohl. Ale paradoxně rád hrával proti Američanům a Kanaďanům, sice to brousili, on však říkal: To jsou přerostlá hovada, ale já ty zápasy miluju.
František Výborný (vlevo) a Marian Jelínek
Čím to?
Na Spartě byl Franta Musil a úplně si Davida zamiloval. On byl tréninkový blázen, tak si vždycky Davida vzal a dělali cvičení 1 na 1, z čehož pak byl unešený Ivan Hlinka. Jak se kluk uměl vymotat z rohu. To jsou detaily, které když vám život nabídne, musíte je využít. Ale samozřejmě že pět sedm centimetrů navíc by David potřeboval.
Jeho hráčský konec je definitivní? Po zápase v Hradci jste do televize mluvil nejistě.
Protože jsem to ještě nevěděl. Marian sice ještě teď nosí v hlavě, jestli by nám David příští sezonu ze začátku nepomohl, ale to nehrozí. To by musela být výsledková tragédie. Já s jeho koncem počítal a za těch 25 let se nemá za co stydět. Obětoval hodně a já jako táta mu můžu jen poděkovat, protože i díky němu jsem se trenérsky někam dostal.
Jak to?
Kdybych neměl kluka vtaženého do hokeje, tak bych se nikdy nedočkal sebereflexe. Když jsem na Spartě získal první titul, měl jsem v kabině mazáky Ríšu Žemličku, Frantu Kučeru a ti, když měli výhrady, byl David prostředník. Já mohl reagovat, lepšit se. To, kam jsem se jako trenér dostal, je i jeho zásluha.
Z vašich slov cítím optimismus, že trénovat budete i další rok. Pryč jsou myšlenky na konec?
Jsou. Máme smlouvu i na příští rok a tato sezona byla velmi dobrá, to můžeme říct už teď. A tím, že David by měl mezi námi působit, chci já i Marian kontrakt dodržet. Láká mě, že posílíme a tým ještě oživíme. Že to posuneme o level výš, protože dokud je to tady v Boleslavi žhavé, chceme to kout. Je tu hokejový boom, o kterém jsme s Marianem, když jsme přicházeli, snili. To se musí využít.
