A přirozeně ho těší pozoruhodné úspěchy v novém týmu Calgary Flames. V podceňovaném souboru bez primadon se cítí náramně. Mladé mužstvo s chabým sebevědomím povznesl k perfektnímu startu do sezony. Sám vede gólmanské statistiky, v pěti zápasech pustil jen sedm střel.
"Kluci měli v poslední době bídné začátky. Je fajn, že jsme se chytili," rozprávěl po nedávné výhře v Detroitu. Jen ho zlobilo, že nemůže najít gumovou pásku od chráničů. Ale i tu hned objevil.
Na předchozí štaci v St. Louis ho deptal kouč Quenneville, jenž mu nelítostně dával najevo, že mu nevěří. To gólmana naštve.
"Nejdřív rozhlásil, že jsem jednička, a za pár dní zase tvrdil něco jiného," líčí Turek. Z hlasu flegmatického obra náhle vystupuje zloba. Na kouče s knírem nevzpomíná rád. Ani na novináře, co o něm napsali, že se na ledě plácá jako tučný kapr na pláži.
Skoro se modlil, aby ho po minulém ročníku vyměnili. Dostal sice pár lehčích gólů, ale tak drtivá kritika nebyla fér.
Ze St. Louis se hodlal odstěhovat, měl však obavy z reakce syna Edieho, jehož pojmenoval podle maskota své oblíbené metalové skupiny Iron Maiden. Devítiletý kluk měl v okolí kamarády i hokejový tým. O prázdninách zůstal s těhotnou maminkou v Americe, kdežto táta Turek na čas odletěl do Česka.
"Co na to říkám?" reagoval Turek junior na přestupovou novinu. "Spíš by mě zajímalo, co na to říkáš ty." Otec si oddychl.
Edík vymyslel rovněž jméno pro sestřičku. Nejprve měl nepřijatelné návrhy, ale Cindy mu rodiče nakonec schválili. Byť se třeba nikdy nedozvědí, zda vybíral podle spolužaček, nebo modelek.
Po hektickém létě se Turkovi v Calgary usadili. Do hor to mají kousek, syn se dostal do nejlepšího hokejového výběru ve městě.
Spokojený Roman Turek se v NHL rozjíždí za Vezina Trophy pro brankáře roku. Možná by zasloužil místo v reprezentaci. Naposledy jí vychytal zlato na světovém šampionátu v roce 1996.
