Zároveň i týmu, kolem kterého se v posledních týdnech rozvířily dvě kauzy. Při té první nařkl reprezentační asistent Jandač, že Hadamczik zakazuje brankáři Štěpánkovi hrát za národní tým. V té druhé zase žaluje zlínský klub vítkovického obránce Stehlíka u civilního soudu za zranění jejich Balaštíka.
Co kdyby ho soud uznal vinným?
Ten zákrok se měl řešit mezi mantinely. Mám pocit, že už nezajímá ani zlínské fandy, ani Jardu Balaštíka, protože ten ví, že mu to může jen ublížit. Zlín by měl být pyšný na výsledky, které má, a ne se medializovat takovým způsobem. Když se podíváte do NHL, tam jsou někteří hráči placeni jen za to, aby se porvali. To by pak soudy řešily jen hokejisty. Proto tvrdím: Buďme soudní a važme si našeho sportu bez soudních pří.
Můj zápasový den
Vstávám o půl osmé, pak zajdu v Kravařích do restaurace, dám si kafe a vidím se s dcerou a synem. Poté jdu na hřbitov, zapálím svíčku. Před devátou sedám do auta, jedu do Ostravy, kde se v aréně potkám s prezidentem našeho klubu. Pak máme rozbruslení, pak už oběd. Odpoledne si buď vyřídím svoje věci, nebo zůstávám v kanceláři.
|
Proč bych to dělal? Sám jsem u reprezentace zažil různá omezení, že se jednou kluby rozhodly pouštět pouze dva hráče na jednu akci. Byl to nesmysl. Je mi smutno, že hrajeme na Slavii, potkám se s Růžičkou, podáme si ruce a on mi nic neřekne. Místo toho si asistent Jandač – který toho ještě hodně málo odtrénoval – dovolí takovou kritiku. Kritiku naprosto neoprávněnou. Štěpánek je člověk, že kdyby byl zdravej, tak dojde do Prahy na ten sraz pěšky. Byla to zbytečná aféra. A Jandač se chtěl jen zviditelnit.
Zůstaňme u reprezentace. Jsou dnes Vítkovice první i díky tomu, že vás to angažmá něco naučilo?
Když se dostanete tak vysoko, musí vás to obohatit. Nabral jsem zkušenosti, zvykl si na tlak. V klubu jsem pod drobnohledem jednoho města, u reprezentace jsem byl pod drobnohledem všech měst. Z olympiády jsme měli bronz. Ano, tehdy na to byly názory všelijaké, ale dnes si všude čtu, že když přivezeme z Vancouveru medaili, tak to bude úspěch. V Rize jsme zase získali stříbro s hráči, kterým nikdo nevěřil. Bylo po Vídni, když se všichni vrátili do NHL, a my museli začít od začátku s Čáslavama, Rolinkama. A lidi se ptali proč. Vemte si fotbal. Teď chce předělat tým, odjede s mladými a neporazí ani Ázerbájdžán.
Zeptám se jinak: Těžíte ze svého jména? Třeba když křičíte na rozhodčí, kteří vědí, že na střídačce stojí Hadamczik... To může jejich rozhodování ovlivnit.
Na to vám musí odpovědět ten rozhodčí. Ale trenér je součástí hry, snaží se upozorňovat na zákroky, chce, aby byla objektivita a pískala se rovina. Když na sudího zakřičíte, uvědomí si, jestli nedělá chybu. Hokej má v tomhle výhodu, že využívá videotechniku. Když po utkání vidíte chyby rozhodčích, upozorníte na ně komisi. To není žalování. Třeba si ten sudí příště řekne, až na něj budu křičet: Hele, nemá on pravdu?
V reprezentaci jste podobně jako trenér Růžička býval větší kliďas. Nekrotí člověk emoce?
Jako že jsou tam kamery? To ne. Stejně jako se hráči z ligy musí učit od těch, co mají mezinárodní zkušenosti, tak se musí učit i naši sudí. Když jsem v reprezentaci viděl, jak z rozhodčích teče pot, aby byli u každého zákroku blíž, nemáte chuť křičet. On dělá vše pro to, aby rozhodoval správně. Jinak je trénování stejné v nároďáku i v klubu: do té hry se ponoříte, ale musíte se kontrolovat, abyste pořád zvládal koučovat. Ale nechci si stěžovat na rozhodčí, protože hokej je vzácný sport. A je vzácný i proto, že se snaží sudí pískat rovinu. Když slyším ty kauzy z fotbalu, jsem ze sta procent přesvědčen, že v hokeji nic takového není.
Co třeba často diskutované sázky hokejistů na první třetiny?
Co jsem trénoval na Spartě, ve Vítkovicích, tak jsem nikdy neměl pocit, že by se něco takového dělo. Nepotkal jsem se s tím. Lidi jsou moc podezíraví. My vyhrajeme doma nad Kometou v prodloužení a na vedení už přijde e-mail od fanouška, že jsme to prodali. Proč? Kometa má dobré mužstvo a musí taky někdy vyhrát. Místo toho vám přijde dopis od člověka, který vsadil tisícovku a myslel, že za ni musí vyhrát dvě. Musíme jen umřít. Kdybych cítil, že nějaký hráč něco takového dělá, nehrál by.
V tom je asi velká výhoda, když jste trenér a zároveň manažer. Můžete asi v klidu přijít za hráčem a říct mu: Bereš velké peníze a nehraješ nic, prodáme tě.
Nevím, jestli je to výhoda. Já měl tu možnost vždycky. Vždycky jsem přesvědčil toho manažera, že budeme tým budovat společně.
Ale asi by se vám díky té dvojroli nestalo to co trenéru Hynkovi ve Spartě, že si na něj šli útočníci Výborný s Ručinským stěžovat ke generálnímu manažerovi. A on musel odejít.
Když nemáte výsledky, můžete mít deset funkcí, ale stejně je někdo nad vámi, kdo vás dostane pod tlak nebo může vyhodit.
