Havlátovi: Martin je hodný kluk

Říčky - Nedávno oslavil teprve třiadvacáté narozeniny, ale už má na kontě juniorský i seniorský titul mistra světa, účast na prestižním olympijském turnaji a čtyři sezony v dresu Ottawy Senators v NHL. Na konci minulého týdne přiletěl hokejový útočník Martin Havlát na svoje druhé mistrovství světa dospělých, ale na led jej zatím nepustila viróza.

Miminko Havlát s hokejkou - Z roztomilého nemluvněte vyrostl sebevědomý mladík a skvělý hokejista. | foto: Archiv Martina Havláta

Jeho účinkování v zámoří i na mezinárodních akcích pečlivě sledují jeho rodiče. "Často si voláme, v kontaktu jsme prakticky každý den, ale někdy se stane, že novinky víme dříve z internetu nebo teletextu," podotýkají Hana a Miloslav Havlátovi.

Před časem se odstěhovali z Brna a bydlí ve zbrusu novém domku na okraji obce Říčky u Domašova, kousek od dálnice na Prahu. "Celý život jsme strávili v paneláku, a tak si teď užíváme, že nám Martin zařídil lepší bydlení. A postaral se nám také o společníka - máme ani ne dvouletého labradora."

Během sezony jezdí syna do hlavního města Kanady, kde žije se svojí přítelkyní Ivanou, pravidelně navštěvovat. První rok se o něj maminka občas starala i v zámoří, přestože už měl se samostatným životem zkušenosti od sedmnácti let, kdy přestoupil do Třince. "Uklidila jsem, všechno vyprala, vyžehlila a zase odletěla domů. Za další dva měsíce to tam zpustlo a já vyrazila znovu," vzpomíná. "Teď už je to jiné, Ivana je šikovná, stará se o něj dobře."

Rodiče si s ním nejvíce "užili" v době jeho puberty

Martin Havlát
Narozen 19. dubna 1981 v Mladé Boleslavi.

Profesionální hokejista, pravý křídelní útočník.

Odchovanec Brna, kde postupně působil v Ingstavu, DDM a Ytongu, později hráč Třince. Nyní opora Ottawy Senators.

Účastník mistrovství světa v letech 2000 a 2004 a zimní olympiády v Salt Lake City '02.

Jako první Čech získal v jediném roce (2000) zlatou medaili z juniorského i seniorského světového šampionátu.

Hodné dítě, vzpurný puberťák a sebevědomý mladý muž, takovou proměnou prošel hokejový reprezentant Martin Havlát. "Už jako děcko byl hodně živý, oplýval všemi ctnostmi i nectnostmi normálního kluka a odjakživa nesnášel porážky, ať to bylo v čemkoliv," vzpomíná jeho otec Miloslav Havlát.

"Ale vždycky byl hodný kluk, větší problémy s ním nebyly," doplňuje maminka Hana, která se s manželem usadila v Říčkách nedaleko Brna.

Letos bude Havlátovi staršímu už čtyřiasedmdesát, Martin by věkem mohl být i jeho vnuk. "V osmačtyřiceti mi zemřela první žena, nějakou dobu jsem byl sám, ale potom jsem se oženil znovu. A manželka si najednou vzpomněla, že by chtěla ještě dítě...
Ptal jsem se jí tenkrát, jestli se nezbláznila, že už mám v padesáti podobné věci za sebou," usmívá se Havlát, jenž má z prvního manželství dvě děti - syna a dceru.

Radosti i trápení
Narození třetího potomka byl pro Miloslava Havláta zpočátku šok. "Když byl Martin malý, tak jsem z toho byl vyděšený, protože řval jako protržený a já spával na balkoně. Říkám: to snad ani není moje děcko... Navíc byl rezatý. Jenže když potom začal komunikovat, byla to už jenom radost," tvrdí Havlát senior.

S Martinem znovu prožíval spoustu věcí, na které už jeho vrstevníci pomalu zapomínají. "De facto jsem vedle něj omládl, i když tak bych to nazvat nechtěl. Prostě jsem měl pořád co dělat. Když jsem se pak setkal třeba se spolužáky z obchodní akademie, zjistil jsem, že už se z ničeho netěší, neumí se ani pořádně zasmát, a já byl naopak plný elánu. Díky Martinovi jsem měl ze života znovu radost," přiznává otec současného hokejového reprezentanta.

Problémy nastaly až s příchodem puberty. "Do čtrnácti byl ve všem vzorný, ale najednou byl jako někdo jiný. Říkali jsme si: kde se ten člověk tady vzal? Jako by najednou zapomněl na dobré vychování," krčí rameny maminka Havlátová.

Změnu snášel asi i kvůli velkému věkovému rozdílu hůře otec. "Neměl jsem u něj rád, když se vzepřel, a to bylo v pubertě skoro pořád. Ale vždycky jsme se snažili, aby se choval slušně. I když se vracel z hokejových akcí, tak jsme se nejdřív ptali, jak se choval, a ne jak hrál," doplňuje Havlát, který Martina v brněnských mládežnických týmech trénoval. "Byl jsem na něj vždy přísnější, to přiznávám. Na zimáku i doma."

Když potom budoucí hvězda v sedmnácti zamířila do extraligového Třince, přišla také další změna - problémy se školou. Až do té doby si v ní Martin vedl vzorně. "Dlouho měl i vyznamenání," připomíná Havlátová. "Jenže střední policejní školu nakonec musel v pololetí posledního ročníku přerušit a už se do ní nevrátil," přiznává její manžel.

Škola šla stranou
S předčasným koncem Martinových studií se rodiče nevyrovnávali lehce. "Dost nás to mrzelo, ale ukázalo se, že honit dva zajíce prostě nejde. Nicméně si myslím, že všeobecný přehled má solidní, o čemž nás několikrát přesvědčil.

To, co ve škole získal, mu umožňuje nástrahy života řešit celkem v pohodě. Navíc věřím, že si stejně jako Jágr školu jednou dodělá," doufá Havlát. "A odmaturuje ve třiceti," dodává naoko nazlobeně Martinova maminka.

Dokončit vzdělání syna dávno nenutí. "My už na něj teď netlačíme prakticky v ničem. V současné době totiž velmi rychle dospěl k názoru, že nás pro svoje rozhodování nepotřebuje. Navíc je obklopen řadou lidí, kteří mu dobře či špatně radí, nebo se mu prostě jen vtírají do přízně. Sám se přesvědčuje o tom, že ne všichni jsou takoví, jak vypadají v prvním momentě," zdůrazňuje otec útočníka, který už odehrál čtyři sezony za Ottawu ve slavné NHL.

Martin na jeho rady dlouho dal, teď se však řídí vlastním rozumem. "Jak to nesu? Těžce, těžce, přetěžce, vyrovnávám se s tím dodnes... Ale člověk prostě musí uznat, že už je to jeho život," podotýká Havlát.

KOUT SLÁVY. U rodičů v Říčkách má Martin Havlát uloženy všechny cenné relikvie. Jeho otec Miloslav si nejvíce považuje dresu z olympijských her v Salt Lake City. - více fotografií

Martin Havlát očima rodičů
Jaké nosil ze školy poznámky?
Poznámky skoro vůbec nenosil, byl hodný kluk. Maximálně takové, že vyrušuje nebo nedává pozor.

Co dělal vždycky nerad?
Doma pomáhat nemusel, ale domácí práce asi jako každý kluk nevyhledával. Utřít nádobí nebo vynést smetí, to nikdo nedělá rád.

Za co utrácel kapesné?
Asi za párky v rohlíku.

Na kterého hokejistu si hrál?
Jeho vzorem byl vždycky Wayne Gretzky.

Jaké jídlo mu doma chutnalo?
Palačinky. Rád měl také knedlíky s borůvkami, různé omáčky a bramboračku s houbama.

Kdy se vrátil z ledu nejvíc potlučený?
Z turnaje šestnáctiletých v Kanadě, kde si zlomil ruku v lokti.

Jaký dárek mu udělal největší radost?
Když byl malý, tak jakékoliv autíčko na dálkové ovládání a každá nová věc týkající se hokeje. Teď už je to s dárky pro něj složité.

Chtěli jste mu hokej někdy zakázat?
Zákazem hokeje se u nás netrestalo. Spíš chtěl jednou skončit sám, když už si byl vědom, že hokej umí a nedostával se do mládežnického nároďáku, protože byl hodně malý.

Museli jste v jeho pokoji hodně uklízet?
Do čtrnácti byl vzorný, ale potom jako by na všechno dobré vychování zapomněl. Ani pak jsme za něj neuklízeli, jenže už se muselo udělat pořádné dusno, aby nepořádek zmizel.

Čeho se bál?
Všude říká, že taťky. (smích) A jako malý měl strach z Mikuláše a čerta.

Když byl malý, čím jste si přáli, aby jednou byl?
Od začátku všechno směřovalo k tomu, že z něj bude hokejista, přišlo nám to normální. Doktora nebo učitele jsme z něj rozhodně mít nechtěli.

Za co jste mu nejvíc vyhubovali?
Vždycky se našel nějaký důvod. (smích) Snažili jsme se, aby se choval tak, jak bychom si představovali, tedy slušně.