"Nechtěl jsem nic utajit. Jen jsem myslel, že přijedu o pár dní později, ale nakonec se mi nečekaně podařilo sehnat letenky na dřívější dobu," vysvětlil dnes Hejduk na kurtech v Jablonci nad Nisou, kde spolu s maminkou Blankou skončili na tenisovém turnaji osobností druzí.
V zámoří si pětadvacetiletého křídelního útočníka, který okusil extraligový chlebíček v Pardubicích, nemohou vynachválit. Po triumfu na olympijském turnaji v Naganu a následném přestupu do NHL byl hned v první sezoně v nominaci na Calderovu trofej pro nejlepšího nováčka soutěže.
V druhé nastřílel soupeřovým brankářům včetně play off plných 41 branek a v uplynulém ročníku tento počet ještě o sedm gólů vylepšil. V soutěži produktivity patřil spolu s kapitánem týmu Joem Sakikem a švédským legionářem Peterem Forsbergem mezi elitní trojici a navíc - za tři sezony, které v dresu Colorada Avalanche odehrál, chyběl v základní části
pouze ve dvou utkáních.
Kvůli problémům se zády. "Zranění se mi naštěstí vyhýbají," přiznal hokejista a hned vzápětí svoji odpověď zaťukal pro štěstí kloubem prostředníku na zuby. V závěru čtvrtého finálového duelu vydržel i tvrdý nájezd Roberta Holíka, po němž musel s otřesem mozku a tržnou ranou v obličeji, která se vyžádala více než deset stehů, odstoupit.
"V kabině mě ale doktor sešil a k prodloužení jsem byl připraven nastoupit. Jenže oni dali vítězný gól, takže jsem se už na led nedostal," zavzpomínal. Přece jen ale vždycky tolik štěstí neměl: při svém premiérovém a zatím jediném startu na mistrovství světa před třemi lety ve Švýcarsku nedohrál ani úvodní zápas ve skupině proti Japonsku.
Na začátku druhé části hry ho totiž spoluhráč Martin Procházka nechtěně trefil pukem do obličeje, zlomil mu čelist a pro Hejduka šampionát po necelých 23 minutách skončil. Spoluhráčům pak držel na jejich cestě za bronzem palce nejprve v nemocnici v Basileji a později doma. I proto mu zlatá medaile z mistrovství světa, kterou český tým v následujících třech letech pokaždé vyhrál, ve sbírce zatím chybí.
"I letos jsme s Martinem klukům na dálku fandili a titul moc přáli. Měli to hodně těžké, když ve finále ještě po dvou třetinách prohrávali," ocenil Hejduk úsilí svých kolegů na MS v Německu. "Ani my jsme to však neměli vůbec jednoduché. Moc nám chyběl nemocný Forsberg a už proti Los Angeles musel rozhodovat až sedmý zápas. Tehdy v kabině vstal brankář Roy a řekl, že kdo vyhraje tenhle duel, získá i Stanley Cup. Že prý se mu už něco podobného přihodilo s Montrealem. A nakonec se ukázalo, že měl pravdu," dodal rodák z Ústí nad Labem.
Přestože Hejduk ve finálové sérii neskóroval, Colorado otočilo nepříznivé skóre 2:3 na zápasy ve svůj prospěch a snad celé zámoří žilo příběhem obránce Raymonda Bourqua, který se po dvou desetiletích marné snahy dobýt nejcennější hokejovou trofej s Bostonem konečně vysněného poháru dočkal. Nad hlavu ho zdvihl jako první, na Hejduka se dostalo asi jako na šestého v pořadí.
"Nemyslím, že bych už patřil mezi prominenty, vlastně si ani nepamatuji, kdo mi pohár předával. Jen vím, že mě překvapilo, jak je těžký. Bolelo mě totiž trochu rameno, takže jsem si pěkně štrejchnul. Ale stálo to za to," přiznal s úsměvem Hejduk, na jehož schopnosti bude příští rok český tým spoléhat na olympijském turnaji v Salt Lake City.
Před sebou má teď dovolenou doma, přípravu by rád zahájil znovu s Pardubicemi a se zhruba patnáct kilogramů těžkým pohárem, který si smí jako každý vítěz 24 hodin ponechat, se potěší až asi začátkem září. A hlavu mu netíží ani snad jediná nepříjemnost, s kterou se ještě bude muset vyrovnat.
V květnu jej totiž na předměstí Denveru zastavila v půl třetí v noci policejní hlídka, když výrazně překročil povolenou rychlost, a posléze navíc vyšlo najevo, že řídil pod vlivem alkoholu.
"Dal jsem si dvě piva a jel jsem rychle, to je všechno. Pak se to podle mě celé zbytečně nafouklo. Rozhodnutí přesunuli někdy na září nebo na říjen a možná k soudu ani nebudu muset jít. Celé to za mě vyřídí právník," uzavřel Hejduk.
