Sudé roky = postup do extraligy. Takovou rovnici ve své kariéře v posledních letech píše hokejový útočník Richard Diviš. Třicetiletý kladenský odchovanec v roce 2012 vybojoval nejvyšší soutěž s Chomutovem, o dva roky později slavil s Olomoucí.
A stejný úspěch by si určitě rád zopakoval i letos, kdy se o místo v elitní společnosti pere v dresu Jihlavy.
„Baráž je pro nás takový svátek nebo odměna. Dopracovali jsme se k ní postupně. V roce 2013 jsme hráli čtvrtfinále, poté dvakrát semifinále. A letos jsme se konečně dostali do baráže,“ připomíná Diviš, který však s Duklou v prolínací soutěži nechce plnit roli outsidera.
„Nechceme být do počtu, chceme udělat nějaký výsledek,“ říká Diviš. „Snažíme se dostat do hlavy, že máme na to, abychom v této soutěži uspěli.“
Právě Divišovy zkušenosti by se Dukle mohly při tom hodit. Vždyť baráž hraje už šestý rok v řadě.
„Nejlepší byly samozřejmě ty dvě postupové,“ vzpomíná na úspěchy v dresu Pirátů a kohoutů. „Emoce na konci, kdy chodí fanoušci a fandí vám, stojí za to.“
Zmiňované úspěchy Chomutova a Olomouce by však porovnávat nechtěl. „Chomutov měl jasný cíl, kterému věřil a za kterým si šel. Kdežto v Olomouci se systematicky postavil tým, o který se starala úzká skupina lidí,“ prozrazuje.
„Dopi (tehdejší majitel klubu Jiří Dopita –pozn. red.) si to celé vzal na triko. A dal dohromady hodně vyrovnaný tým z hráčů střední generace. A díky konkurenci, která v mužstvu byla, jsme se vyšvihli,“ vrací se k úspěchům Mory. „Jeden rok se nám sice postoupit nepovedlo, i když jsme se do baráže dostali. Ale navázali jsme na to druhý rok, kdy jsme to pro mnohé trochu překvapivě dokázali.“
Loni si Diviš na Hané poprvé vyzkoušel prolínací soutěž i z druhého směru – extraligu obhajoval právě s Olomoucí. „Baráže svrchu jsou hodně nervózní. Já jsem toho loni tolik neodehrál, ale určité napětí bylo cítit,“ vzpomíná. „Očekávání a tlak na vás je znát. Samozřejmě nikdo nechce spadnout.“
Diviš však příliš nesouhlasí s názorem, že v psychicky snadnější pozici jsou automaticky prvoligové celky –které mohou jen získat. „Jak v Ústí, tak v Chomutově byl náš tým postavený tak, že prostě musí postoupit. Kolikrát tam byl tlak mnohem vyšší,“ vzpomíná. „Naopak loni, když se zachraňovala Olomouc, tým měl takovou vnitřní sílu a zkušené hráče, že se to zvládlo celkem bez problémů,“ všiml si.
„Navíc, největší tlak si na sebe vyvíjí sám hráč. Třeba tím, že si může vybojovat extraligu.“
Nejemotivnější momenty z Divišových barážových zkušeností jsou dvě série s Mladou Boleslaví, které rozhodovaly až sedmé zápasy. V nich šlo doslova o bytí a nebytí. „Tak se nad tím ale nedá přemýšlet. Kdyby člověk měl předem koukat a přemýšlet, jak to asi dopadne, ten tlak na něj dolehne,“ uvědomuje si Diviš. „Prostě to musíte brát tak, že hokej se hraje teď a tady. To je gros sportu. Musíte to odehrát. A následky přijdou potom – buď to vyjde, nebo ne.“
V každém případě si důležitost barážových bojů hráči dobře uvědomují. „Tyhle zápasy nesou obrovské riziko. Nehrajete jen za sebe, ale – jak teď novinářům říkal Radek Duda – bojujete za spoluhráče, trenéry i lidi z kanceláře. Za celý klub,“ má jasno. „Nad tím se však vůbec nedá přemýšlet. Prostě hokej se hraje na ledě šedesát minut. A pak se děj, co se děj,“ dodal.
