Když jsme si domlouvali po telefonu čas a datum rozhovoru, tak řekl, že si není jistý, jestli je vůbec co slavit. Určitě ale je. Kariéra bývalého hokejového útočníka Petra Sailera, který nedávno oslavil 40. narozeniny, je opravdu bohatá. Má dva české tituly, odehrál v nejvyšší soutěži téměř devět stovek utkání a dal 174 gólů.
„Tak to musím říct starší dceři, že se mnou vyjde rozhovor. Je moje velká fanynka. Když jsem s hokejem končil, tak to skoro obrečela,“ říká Petr Sailer, který se jako provozní ředitel nyní stará o chod budějovického Motoru.
Už jste vzpomínal a bilancoval?
Při narozeninách se samozřejmě vzpomínalo. S kamarády, kteří hráli a hrajou hokej, jsme se vraceli do minulosti. Jenže čas nejde zastavit, teď mi začíná další životní etapa, do které jsem vstoupil dobře. S rodinou i s klubem.
885 utkání v extralize, 137 gólů za České Budějovice, jste desátý nejlepší střelec Motoru. To jsou krásná čísla.
Tyhle statistiky jsem nikdy moc nesledoval. Ale když to vidím, tak musím uznat, že jsou to hezká čísla (směje se). Odehrát tolik utkání v nejvyšší soutěži je parádní, byly to opravdu krásné časy.
Vy jste v nejvyšší soutěži začínal v rodném Jindřichově Hradci. Vzpomenete si na svůj první zápas?
Tady v Budějovicích jsem byl jako mladý kluk a se Standou Bednaříkem, dnes jedním ze spolumajitelů klubu, jsme byli po letní přípravě poslaní do Hradce. Zrovna ten rok postoupil do extraligy. Když jsem přišel do šatny, tak tam seděl Ruda Suchánek, Venca Pytel a já jim samozřejmě vykal. Hned mi řekli, ať jim tykám. A první zápas? Hráli jsme v Plzni a myslím, že jsme prohráli 3:5.
A váš první gól?
Jestli si dobře pamatuju, tak to bylo doma v Hradci a dával jsem ho Spartě. Tuším, že jsme ji dokonce i porazili. Takže na to nejde zapomenout, dát prvního góla v extralize a ještě takovému týmu.
Pocházíte z Jindřichova Hradce, takže první kontakt s hokejkou a bruslemi byl na Vajgaru?
To už nevím. Ale táta pracoval na zimním stadionu a jednou, když šli s mámou nakoupit, tak mě hodili na led a já jsem se tam asi nějak začal potácet.
Odehrál jste 17 sezon jen za Budějovice, další pak za Karlovy Vary či Slavii. Dá se při takové porci utkání vůbec vybrat tu nejlepší sezonu?
Jedna z těch nejkrásnějších sezon tady v Budějovicích byla paradoxně ta prvoligová. Povedlo se nám postoupit zpátky do extraligy a byla tu velká euforie. Samozřejmě, kdyby tu nebyli kluci z NHL, tak se nám to možná nepovedlo... Vzpomínám na výhru v Jihlavě a nádherný návrat domů na plné náměstí. Dvakrát jsem vyhrál extraligový titul, byť v jiných týmech, ale postup bych určitě postavil nad poháry. Když si vzpomenu, jak jsme jeli autobusem do Budějovic a kolony aut okolo nás troubily, bylo to něco úžasného.
Sám jste to zmínil. Jednou jste zamířil na hostování do Slavie a byl z toho titul. Pak do Karlových Varů a další pohár.
Velká hokejová náhoda. Ale těšilo mě, že když jsem za určitých okolností odcházel z Budějovic, tak jsem si myslel, že přijedu do Prahy a všichni se mě budou na to ptát. Protože já jsem měl tehdy i slušné bodování tady v Budějovicích. Ale Vláďa Růžička, kterého si jako trenéra moc vážím, mi řekl, že ho vůbec nezajímá, co se děje v Budějovicích, a že mě bere jako zkušeného hráče, který Slavii pomůže. To vás potěší, pak se mi to samé poštěstilo ve Varech, kde koučoval trenér Paleček. S tím jsem také chvíli strávil v Liberci.
A druhý odchod z jihu Čech?
To bylo za trenéra Bokroše. Moc jsme si od začátku nesedli lidsky a já jsem nesdílel jeho názory mimo led. Odcházel jsem hodně znechucený, ve Varech mi ale zase vrátili chuť do hokeje.
To si vás kamarádi a hráči asi museli dobírat, ne? Kam jste přišel, tam byl titul.
No jasně. V tu dobu byl ve varské kabině lídrem Venca Skuhravý a hned první, co mi řekl, že je rád, že jsem tady, protože Vary vyhrajou titul. A měl pravdu, ale určitě jsem tomu na začátku nevěřil (směje se).
Hodně fanoušků si pamatuje váš nájezd ve varském dresu v Budvar aréně proti vašemu kamarádovi Romanu Turkovi, který jste ale nedal. Puk zůstal před bránou. Teď už to asi můžete říci, udělal jste to schválně?
Nečekal jsem, že se mě na to zept áte (směje se). Do dneška se tomu smějeme a zrovna na oslavě narozenin na to padla řeč. Já vůbec nevěděl, že puk na hokejce nemám. Hlavně jsem se díval na Romana. A protože jsem ho znal a on zase zná mě a ví, že jsem často střílel mezi nohy, tak jsem přemýšlel, co udělám. Vůbec jsem tedy nezaregistroval, že nemám puk. Po zápase jsme se potkali a říká mi: „Cos tam dělal? Já na tebe nechtěl řvát, že nemáš puk.“ Asi mi to někde přeskočilo, jak jsem se soustředil. Opravdu jsem o tom nevěděl.
Ale jinak jste mu pár gólů dal, ne?
Když Budějovice hrály ve Varech a tam se mi povedlo dát Romanovi dva góly. Hodně lidí mi pak říkalo, že jsem mu to vrátil právě za ten budějovický nájezd, a říkali, že jsem to musel udělat schválně.
Kdy jste se rozhodl skončit s hokejem?
Když jsem se vracel z Varů, tak jsem měl ještě smlouvu na jeden rok. Věděl jsem, že to bude poslední sezona, protože jsme se už o tom bavili i doma. Pak ale přišla nabídka od majitele Mountfieldu pana Drbohlava, jestli bych nechtěl působit v klubu dál. Mohl jsem zůstat u hokeje, což mě ohromně baví. A bylo to pro mě obrovská škola, protože jsme se s Romanem Turkem v managementu teprve učili. Bylo dobré, že nám dal pan Drbohlav důvěru a věřil nám.
Pak ale přišlo léto v roce 2013.
Ano, extraligu si vzal její majitel do Hradce Králové. Měl jsem nabídku od pánů Drbohlava a Shöna, abych tam s nimi odešel. Ze začátku jsme tam na čtyři dny jako celý tým odcestovali, abychom viděli zázemí. Od začátku jsem ale byl přesvědčený, i doma jsme to s manželkou rozebírali, že tam nepůjdu. Pak jsme odjeli s Romanem a s rodinami na dovolenou a tady se začalo něco dít. Nakonec je nás tu teď pět spolumajitelů a od začátku jsme věřili tomu, že nějakou licenci získáme a hokej tu bude pokračovat.
Jaká je tedy vaše práce, co máte v klubu na starosti?
Zajišťuji chod klubu. Mám na starosti kompletní vyjednávání s hokejovým svazem, aby vše bylo v pořádku. Starám se o smlouvy hráčů, jednám s jejich agenty a také se starám o to, aby byl zajištěný zápas. K tomu my všichni, co jsme spolumajitelé, takže i Radek Bělohlav, se snažíme, abychom sháněli nové partnery a pečovali o ty stávající. Nechci říkat, že všichni dělají všechno, ale na důležitých věcech se vždycky dohadujeme společně.
Říká se, že s rodinou a s dobrými kamarády by se nemělo podnikat, že to nepřináší nic dobrého. Jak to máte vy v Motoru?
Je nás tam pět a snažíme se o to, abychom se rozhodovali všichni dohromady. Možná nám pomáhá i to, že jsme všichni hráli hokej, kde musí fungovat dohromady 25 lidí, aby to na výkonech týmu bylo znát. Dokážeme si vynadat, to je normální. Ale vždycky dokážeme vyjednat to nejlepší pro klub, to je důležité.
Jak teď vzpomínáte na léto před dvěma roky?
Bylo to strašně rychlé a vůbec jsme nevěděli, do čeho jdeme. Za prvé bylo potřeba získat licenci na první ligu a přesvědčit město, že budeme hokej dělat dobře a že nám mají propůjčit stadion. Potom nám pan Caska prodal licenci a až pak jsme viděli, co všechno obnáší vytvořit nový klub. Na všechno bylo fakt málo času a teď jsme šťastní, že je to za námi. Důležité také bylo, že s námi do toho šli pan Teplý z Madety a pan Boček z Budvaru, naši největší partneři. A moc nám pomohl i Milan Král, který už tady dělal hokej před Mountfieldem. Možná, kdybychom věděli, co nás čeká, tak bychom si to asi rozmysleli, nevím (směje se).
Takže to nebylo rozhodování na týden?
Přijde mi, že to bylo hodinové rozhodování. Asi jak jsme sami hráli, tak jsme byli pořád zvyklí se rozhodnout rychle ve vteřině. Až s odstupem času jsme si uvědomili, co jsme tu vybudovali.
Za dva roky fungování znovuobnoveného Motoru jste se dostali do baráže o extraligu, lidi se hokejem baví a plní Budvar arénu. To je asi velká satisfakce za ty nervy, že?
Jasně, že jsme hrozně rádi za to, co se v Motoru děje. Jako hráč jste si užíval výhru, zápas, ale teď mi přijde, že jsme všichni daleko víc nervóznější než na ledě. Aby byli spokojení partneři, diváci a kluci aby měli všechno, co mají mít. Potom vás fakt potěší, když vidíte zaplněné tribuny. Je opravdu neuvěřitelné, že chodí tolik lidí. Divákům také musíme poděkovat, věřím, že se jim to jednou vrátí.
Máte nějaký manažerský sen?
Když se ještě vrátím k aktivnímu hraní, tak nějaké nabídky ze zahraničí jsem měl, ale ničeho nelituji a na své kariéře bych nic neměnil. A teď? Myslím si, že máme ten sen jasný a stejný. Je to samozřejmě návrat do extraligy.
