Je to přesně deset let, co Budějovice postoupily z první ligy do nejvyšší soutěže. Výrazně tomu pomohl i Radek Dvořák, který se už s profesionální kariérou letos v lednu rozloučil.
Budějovický Motor bude hrát baráž o nejvyšší soutěž. Sledujete výsledky klubu?
Ano, s Vencou Prospalem jsme pořád v kontaktu, známe se s vedením Budějovic a sledujeme hokej pozorně. Vím, že extraliga do Budějovic patří, a klukům, kteří odvádí fantastickou práci, moc držím palce, aby se dostali zpátky.
Radek Dvořák (38 let)Bývalý český hokejový útočník. Je odchovancem týmu HC České Budějovice. |
Plánujete, že byste se ještě někdy mohl objevit v dresu Motoru?
Vždyť už jsem skončil (směje se).
Takže brusle nenazouváte?
Ne, to ne. Přes léto se motáme okolo Budějovic, takže budu jedině rád, když si budu moct s klukama zabruslit. Když bude šance jít s Motorem na led, určitě ji neodmítnu.
Máte odehraných 1 260 zápasů v NHL, stál jste hodně o to, abyste to číslo ještě zvýšil?
Stál. Pořád jsem čekal nebo doufal, že ještě někde bude volno. Jenže když se člověk podívá na NHL v dnešní době, až na pár výjimek, tak jsou kluci nad 32 let braní už jako veteráni, to dřív nebylo. Ale jsem rád, že jsem NHL mohl hrát takhle dlouho, a už jsem byl na konec i tak trochu připravený. Teď otočím stránku a začnu novou kapitolu.
O čem ta kapitola bude?
Zaprvé už nejste ve stresu z hokeje, co si budeme povídat, když jste v NHL, jste ve stresu a nemůžete si dovolit vynechat jediný trénink a zápas. Teď se chci hlavně uvolnit, více být s rodinou a užívat si.
Měl jste nějaké nabídky i mimo NHL. To vás nelákalo?
Měl jsem v hlavě jen NHL. Pro mě jít do Evropy nedávalo žádný smysl. Mám dva kluky, jednomu je jedenáct a druhému pět let a představa, že bych měl někam odejít na sedm měsíců a vidět je v tomto věku jen párkrát za rok, nepřicházela v úvahu. Už mám v životě jiné priority, proto jsem preferoval NHL. A také ještě kvůli jedné věci.
Povídejte.
Chtěl jsem si dokázat, že na to pořád mám, a také jsem chtěl vyhrát Stanley Cup. Ten jsem nikdy nezískal a je to věc, která mě mrzí.
Hokej jste hrál v NHL 18 let, pořád jste trénoval, hrál. Nechybí vám pohyb?
To ve mně opravdu zůstalo, vždyť se hýbu celý život. Musíte být na každou sezonu připravený na sto procent. I teď se pořád udržuju, jdu si občas zahrát, zacvičit, ven zaběhat a tak. Samozřejmě mi adrenalin chybí, ale dá se to nahradit.
A po hokeji se vám nestýská?
Dívám se rád na zápasy, pořád chodím fandit na Floridu a baví mě se koukat v televizi na utkání. To prostě jen tak člověk neztratí.
Co život s kamarády v šatně, na výjezdech na venkovní utkání, různé srandičky. Na to vzpomínáte také?
Kabina mi chybí, to nebudu lhát. Parta, právě ty srandičky a podobně. Na Floridě je ale spousta kluků, kteří už také skončili v NHL. Potkáváme se s Tomášem Vokounem nebo s Marco Sturmem skoro každý den v kabině před tréninkem, když jdeme učit malé děti. Takže kontakty s kamarády pořád mám. I když to samozřejmě není takové, když je vás v šatně dvacet. I tak mě to nabudí a vím, že jsem doma. Okolo hokeje se motám pořád.
Už jste se v Americe usadili napořád, nebo se v budoucnu vrátíte i s rodinou do Čech?
Momentálně jsme se usadili tady, kluci na Floridě vyrůstají odmalička a chodí tu do školy. A co si budeme povídat, je to pro ně tady jednodušší. Bydlím tady půlku svého života, ale tím nechci říci, že bychom měli být na Floridě už natrvalo. Přednější je škola pro kluky, ale až odrostou a půjdou z domu, tak chceme více cestovat. Teď však máme takový režim, že přes školní rok jsme tady a na léto na tři měsíce létáme domů do Čech. Jednou bych se určitě chtěl vrátit, to ano.
Oba synové tedy mluví česky?
Jasně, i když bydlíme tady, neznamená to, že neumí česky. Krásně mluví i čtou a mají výhodu, že umí dva jazyky. Jinak na ně mluvíme česky, a když přiletíme, tak se úplně v pohodě začlení mezi ostatní děti.
A komu fandí v hokeji?
Česku fandíme! Pořád jsme Češi, byť vám Amerika dává daleko větší možnosti do budoucna. Srdcem i duší jsme však Češi.
Říkal jste, že se pořád pohybujete okolo hokeje a trénujte malé děti. Neláká vás se někdy stát koučem dospělého týmu?
Hokej jsem dělal celý život a mám určité zkušenosti. Chtěl bych s trenéřinou pokračovat. Starší kluk už hraje dávno, s mladším teď začínáme a také pomáhám Tomášovi a Marcovi s trénováním. Chtěl bych se ale dál rozvíjet a trénovat i starší hokejisty. Ale musím postupně, protože hned trénovat chlapy není žádná sranda. Člověk se hned ocitne na druhém břehu a musí se naučit, jak s klukama jednat. To není jen tak, protože je vždycky lepší začít u dětí a propracovat se dál. To je otázka třeba pěti i deseti let.
Jste trojnásobný mistr světa a v nejlepší lize světa jste odehrál úctyhodných 1 260 zápasů. Vzpomínáte rád na své úspěchy?
Rád se ohlédnu, hlavně když sedíme s kamarády nebo se koukám na televizi. Vloni dávali finále konference, když jsme s Floridou hráli proti Pittsburghu, to bylo hezký. Ale musí mi to vyloženě někdo připomenout, jinak to nevyhledávám.
Vyberete moment ve své kariéře, který si nejvíce považujete?
Pro mě je nejvýznamnější asi draft (v roce 1995 ho draftovala Florida Panthers). Byl jsem v Budějkách, kde jsem nasál atmosféru dospělého hokeje, ale v NHL už děláte další krok v kariéře. Vím, jak je strašně těžké se dostat nejvýše, takže být draftovaný týmem NHL je věc, na kterou se nezapomíná. Byť výborných okamžiků bylo víc.
Navíc jste začal stabilně hrát.
Ano, povedl se mi kemp. Tým byl složený skoro ze samých starších hráčů a v NHL byla Florida teprve třetím rokem a pak se tým začal právě omlazovat. Bylo to příjemné si projít sezonu a od starších hráčů se něco naučit. Hned první rok byl famózní, hned jsem se dostal do finále Stanley Cupu.