Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Eddie Turek, nový kondiční kouč Budějovic: Hokej už mi nedával radost

Eddie Turek | foto: Marek Podhora, MAFRA

19 2017
Před pár lety ještě sám hrál. I v nejvyšší soutěži. Teď se stará o zdraví jiných. Novým kondičním koučem hokejových mládežnických kategorií v budějovickém Motoru je 25letý Eddie Turek, syn prezidenta klubu Romana Turka a bývalého brankáře. „Zatím je to u mladých v pohodě, žádné narážky na mé příjmení jsem na svoji adresu neslyšel,“ říká Eddie Turek.

Jak se přihodí, že se z profesionálního hráče během tří let stane kondiční trenér?
Hokej mě bavil, dělal jsem ho odmala. Ale zrovna já jsem měl časté potíže se zraněním. Před každou sezonou jsem si říkal, že jsem stoprocentně připravený a že teď to bude ono. Pokaždé však přišlo něco, co mě vyřadilo na půl sezony. Člověka pak nebaví pořád chodit s berlema koukat na zimák, jak kluci hrajou a trénujou. A to se se mnou táhlo tři, čtyři sezony za sebou. Proto jsem se včas rozhodl věnovat něčemu jinému.

Pak přišla rovnou řada na kondičního trenéra?
Zkoušel jsem co a jak. Už když jsem hrával, tak mě bavilo sledovat tréninkové metody, spousty věcí jsem si zkoušel sám na sobě. Začal jsem se proto učit nové věci, učit anatomii lidského těla a zjišťovat třeba, proč jsem pořád zraněný.

A proč?
Mnohdy to byla smůla, přilétl puk a byla z toho zlomenina. I když teď už vím, že jsme devadesát procent dělali při trénincích špatně.

V nové roli jste krátce, už jste se stihl rozkoukat?
Ještě jsem neměl dost času na to, abych se dozvěděl všechno nebo abych už něco dokázat spravit. Ale za ty tři měsíce, co tu jsem, vidím, že tady jsou dva typy trenérů, co vedou kluky na ledě. Jedni si myslí, že jim do jejich práce moc kecáme a že tomu nerozumíme. Na druhé straně jsou tu ti, kteří to nechávají jen čistě na nás. Nic mezi tím. To je asi třeba změnit a i v klubu by si všichni měli uvědomit, že se musí zlepšit komunikace mezi hlavním trenérem, námi a hráči. To bych rád postupně do své práce zabudoval.

Ve světě je to už běžné?
Ano. Bylo by fajn najet s klukama na bližší spolupráci, než aby měl jeden člověk při letní přípravě pod sebou i třeba čtyřicet hráčů. Nejde to ohlídat, každý potřebuje něco jiného.

Jak je pro bývalého hráče těžké naučit se všechno od nuly?
Docela dost a v knížkách jsem ležel dlouho. Ale měl jsem výhodu, že lehké základy jsem měl, když jsem sám hrál. Věděl jsem, co kluci řeší v šatně a s čím se třeba bojí přijít za trenérem. Učil jsem se i od Františka Ptáčka (bývalý obránce Českých Budějovic, pozn. red.), který nám chystal tréninky, když jsme hráli v juniorce. A mně se líbilo, jak ho kluci vnímají a poslouchají jeho povely. Chtěl jsem, aby tak chodili další hráči ke mně. Obor mě baví, o to lépe se mi to učí, ale lehké to není. Učíte se vlastně pořád, jezdíte na semináře a podobně. Máme známé v Americe, i tam se také s tím seznamuju. Tam je krásně vidět, že hokejové země jdou v tomto směru kupředu a u nás se pořád dělají věci, které tu jsou několik let zažité. Prostě se nebojí změn a v mládežnicích kategoriích třeba už zaostáváme za Německem nebo Švýcarskem.

Co je na vaší práci nejtěžší?
Dostat se mezi lidi a získat si jejich důvěru. Právě proto mě nejvíce těší, že si mě lidi chválí a doporučují mě dál. Proto to dělám, abych lidem pomohl a pak ve fitku, kde také pracuji, viděl jejich pokroky. Třeba mě teď potěšil Milan Gulaš, který si tréninky se mnou chválil a říkal, že ještě nic takového nedělal a je to pro něj nové. Teď jsme přibrali na tréninky další kluky, co tu hráli, a oni mi věří, což mě motivuje do další práce.

Není vám teď líto, že jste s hokejem skončil, když vidíte vaše kamarády při zápasech?
Spíš je to o tom, že vám chybí ta parta, atmosféra a srandičky v šatně víc než sport samotný. Ale po tom, co jsem skončil a další sezonu jsem viděl kluky najíždět na led, když lidi šíleli, jsem si říkal, že by to nebylo špatné stát na ledě taky.

O hokeji jste se doma asi bavili hodně. Co vám na vaše rozhodnutí říkali rodiče, nepřemlouvali vás, abyste dál aktivně hrál?
Když jsem ještě hrál, tak jsme hokej s tátou spíš probírali na zimáku a domů ho moc netahali. Mám velké štěstí, že taťka mě k ničemu nepřemlouval a nechal mě být. Když jsem si potřeboval promluvit, vždycky mě vyslechl a byl to on, který mi říkal, ať si to dělám podle svého a nenechám se nikým ovlivňovat. Protože hodně lidí v mém okolí mě skoro až nutilo, abych hrál dál, a že je škoda s hokejem skončit, když mám smlouvu. Jenže já fakt chodil tehdy domů hodně psychicky nalomený.

Pak to už asi nemá smysl...
Přesně tak. Sport mi nedával tu radost, kterou by měl. A myslím si, že jsme teď oba s tátou rádi, že jsem se rozhodl pro to, co mě hodně baví a v čem se chci pořád zlepšovat.

Autor:


Najdete na iDNES.cz



mobilní verze