Jak to?
Tady na Kladně mi pomáhá třeba malé hřiště, na kterém nemusím tolik bruslit a můžu hrát víc u mantinelu, což jsem měl vždycky rád. S osobními souboji také nemám problém, vždyť vážím 118 kilo. Je to dost, ale v tomhle ohledu mi to pomáhá. Pokud se nebude hrát hokej nahoru dolů, mají kila ohromnou výhodu.
Cítil jste se líp než v pondělí v Havířově?
Určitě! Doufám, že se to bude ještě zlepšovat. Ale rok jsem nehrál, a i kdyby mi bylo dvaadvacet nebo třiadvacet, tak rok nehrát je hrozně dlouhá pauza. Ale už v úterý na tréninku jsem se cítil dobře a byl jsem překvapený, že nejsem unavený. Uvidíme, jak to bude vypadat po dalších zápasech. Ty důležité teprve přijdou. Věřím, ale že budu lepší a lepší.
Proti Ústí jste si u vítězství 3:2 připsal dvě asistence. Panuje spokojenost?
Spokojenost panuje spíš s tím, že když jsme potřebovali, udrželi jsme se ve třetině, což je důležitý. Skóre 3:2 moc nevypovídá o obrazu hry. Myslím, že jsme měli zápas úplně v klidu pod kontrolou.
Máte z hokeje pořád radost?
Radost je vždycky, když člověk není unavený. To byl hlavní důvod, proč jsem se vždycky snažil trénovat navíc. Aby jsem si ten zápas mohl užít a netrápil se. Nesnáším situace, kdy musím jít na ledě nadoraz. Táta mi vždycky říkal, že nejsem velký bojovník, takže musím mít natrénováno. Proto se snažím se trénovat tvrději, než co bude vyžadovat zápas. Nejhorší je, když seš unavený, nemáš z čeho bráít, a musíš dát gól. To je největší frustrace.
A máte tedy radost?
Radost... Potřebuju do sebe dostat tu soutěživost, zápal... Tu výzvu a touhu. Bojovat o puk, snažit se dát gól. když je člověk mladý, tak tím žije, je to jediné, co chce. Jeho jediná touha je dát gól. Proto jsem vyhrával bodování. Když je člověk starší, přemýšlí úplně jinak. A má radost ze spoluhráčů, že se daří všem. Když se vyhrává, ani nemusíš být ta postava, která rozhoduje. Potřebuju dostat hlad po gólech a věřím, že to přijde, protože se to ode mě bude čekat.
Přijde to v play off?
Doufáme, doufáme. Uvidíme, jak to bude vypadat. Nesmíme předbíhat, všechno má svůj postup.
Pomáhá vám k radosti, že hrajete s Tomášem Plekancem?
No samozřejmě. Sehráli jsme spolu spoustu utkání, ví, jak si najet, nebojí se akce znova rozjet, když se něco nepovede. Nepanikaříme, nesnažíme se jenom odevzdat puk, protože není komu nahrát. S ním je výhoda, že máš puk víc na holi a nemusíš na ledě lítat nahoru dolů jak blázen.
Ještě k těm kilům: na podzim jste vážil 115 a říkal, že musíte zhubnout. Teď máte ještě o tři kila víc. Je těžké udržet si váhu?
Věřím, že to postupně půjde dolů dalšími zápasy. Už kvůli tomu, že před nimi nemůžu tolik jíst. Když se hraje od šesti, tak jím naposledy ve dvanáct. A po zápase ani nemám moc chuť a hlad. Ono se to nějak urovná. Asi by byla blbost, abych měl 102, 103 kilo. Věřím tomu, že i pár kilo navíc pomůže, až se dostanu do zápasového tempa. Aspoň má tělo z čeho brát.
Proti Ústí jste nezvykle nastupoval i do oslabení. Jak to?
To bylo hlavně z toho důvodu, abych se dostal do únavy, aby mi to něco dalo. To byl jediný důvod. Při play off tam tak často chodit nebudu.
Je vidět, že jste byl na start po roční pauze dobře připravený.
Není to tak, že bych během zápasové pauzy vůbec netrénoval. Spíš jde o to, že na trénincích do tebe hráči nepůjdou naplno. Nevěděl jsem, jak to bude při zápasech vypadat v osobních soubojích. Také jde o zápasovou reakci, rychlost. Ne o rychlost bruslení, ale o reakci, kdy se musíš za daleko kratší moment rozhodnout, co zrovna udělat. Rychlost rozhodování se nedá natrénovat.
