„Mísilo se ve mně zklamání a zároveň i určitá motivace. Věděl jsem, že by mě neposílali pryč, kdyby k tomu neměli důvod. A věděl jsem, že když se zlepším, že zase přijde den, kdy mi zavolají.“
A tak když zase od šéfů zazvonil telefon, sedl do auta, už s naučenou bravurou sbalil kufry – protože, co kdyby už tentokrát natrvalo zůstal – a vyrazil vstříc NHL. „Jenže pak jsem zjistil, že ta rychlost a síla je v NHL úplně jiná. Že zase musím na farmu, abych se tréninkem dostal na vyšší úroveň,“ říká 22letý útočník.
Trenéři s ním mluvili, pokaždé dali radu, kde musí přidat, on pokorně souhlasil. „Farmu jsem nebral jako křivdu. Věděl jsem, že spousta skvělých hráčů se přes ni do NHL dostalo.“
„Chvílemi jsem chtěl domů“
Stál si za svým, že „předčasný“ úprk z české extraligy do zámořské juniorské ligy byl správný. A nezapochyboval ani loni, když Tomáš Hertl, jeho kamarád ze Slavie, ohromil NHL, zatímco on se do slavné ligy dostával jen na záskok. „Já mu ten úspěch přál, protože jsem věděl, že i můj čas jednou přijde. Někdy to trvá, ale přijde to,“ sype ze sebe optimismus.
Ačkoliv... „Když jsem přišel do juniorky, taky jsem měl těžké okamžiky a chtěl domů. Ale pak jsem si uvědomil, že cesta, kterou jsem si vybral, nebude jednoduchá, ale zocelí mě. A to nejen hokejově, že se ze mě stane chlap i v normálním životě.“ Pomohla mu rodina, ve které ho klub ubytoval, i ruský parťák v týmu. „Byli jsme pořád spolu.“
Obdivoval Dopitu či Pateru
Rus je pro něj vlastně krajan. Sice od devíti měsíců vyrůstal v Česku, kde jeho otec hrál za tehdy „neporazitelný“ Vsetín, ale doma se jinak než rusky nemluví, navíc téměř každé prázdniny trávil u prarodičů na Východě. „Je pro mě těžké říct o sobě, že jsem jenom Čech. Není jím nikdo z mé rodiny, takže i já vždycky budu Rus. Ale zase jsem v Česku vyrostl, chodil tam do školy, mám tam všechny kamarády. A život šel tak, že reprezentuji Českou republiku. A reprezentuji ji rád.“
Zvykl si na narážky i historický odstup, kteří Češi vůči Rusům mají. „Kdybych neznal mentalitu Čechů, tak by mi jejich vztah k Rusům v hokeji i životě přišel divný. Ale jelikož ji znám, tak s tím nemám problém.“ Koneckonců i rodina se usadila v Praze, kam se ze Vsetína kvůli hokeji Dmitrije i jeho staršího bratra Michaila přestěhovala. Avšak Dmitrij říká: „Vsetín navždy zůstane mým druhým domovem.“
Jako malý capart chodil téměř denně s tátou, šestinásobným českým šampionem, na Lapač a obdivoval Dopitu, Procházku či Pateru. Tady ho otec cepoval a hokejovým kritikem zůstal dodnes. „Je pořád stejně přísný. Někdy to nezní úplně super, ale vím, že se mi snaží pomoct. A já mu naslouchám.“ Zvlášť teď měl jeho nářky denně na talíři. Jaškin, který jinak pracuje pro bratislavský Slovan, už má po sezoně, a tak s manželkou přiletěli na dva týdny do St. Louis. A po zápasech komentoval téměř každé synovo střídání.
Že za ním dorazili, je i symbolem toho, že časy se změnily. Už na začátku sezony totiž vedení Jaškinovi řeklo, ať si ve městě najde bydlení, a byť si pak ještě čtyřikrát střihl svou „oblíbenou“ cestu St. Louis – Chicago, tak teď už je konečně pevnou součástí Blues. „No, tady konečné není nic,“ opraví mě.
Každopádně i jeho čas přišel. „Uvědomil jsem si, co mám hrát a jakou roli v týmu mám.“ Zlom přišel 18. prosince, kdy ho trenéři po měsíci a půl na farmě zase povolali do prvního týmu. „A já hned v prvním zápase v Los Angeles dal gól. Psychika se zvedla, najednou hraju víc, než jsem čekal.“
Čas na ledě se šplhá k 15 minutám a spoluhráč Zbyněk Michálek, který ho poznal až po nedávném příchodu do týmu, o něm tvrdí: „Je to hodně šikovný hráč. Velký, dobře bruslí a umí to s pukem. Chodí i na přesilovky a na to, jak je mladý, tak si tady vybudoval slušnou pozici. V téhle lize bude dlouho.“
Už tedy asi žádné cesty autem směr Chicago...
