Koleno je už tedy v pořádku?
Musím to zaklepat, ale ano. Zrovna jsem slezl z ledu. Už je to dlouho od operace, takže koleno drží. Tréninky mám intenzivní.
Byl to přitom váš první vážnější úraz v kariéře.
První takový, po kterém jsem musel jít na operaci. V životě jsem neměl nic zlomeného a teď jsem byl poprvé na sále. Naštěstí to nebylo nic extra závažného, museli mi operovat meniskus a přetrhané vazy. Na konci sezony jsem už vůbec nehrál, nohu jsem ani nezatěžoval a byla jen otázka času, kdy půjdu na operaci.
Pamatujete si ještě na ten zákrok, který vám to způsobil?
Poprvé jsem do kolene dostal asi po patnácti utkáních, pak se mi to stalo podruhé a od té doby už jsem musel hrát s ortézou. Odehrál jsem celkově třicet tři zápasů a po třetí ráně už to dál nešlo.
Po zranění naplno trénujete, ale už víte, kde budete od nové sezony hrát?
Stále to řeším. Měl jsem námluvy se Spartou, ale tam to nakonec nedopadlo. Pak jsem si to nechal ještě projít hlavou, doma s rodinou jsme se o tom také bavili a chtěl bych ještě zkusit hrát v zahraničí. Může to být ve Švýcarsku, v Německu.
Nejste přeci jen nervózní, že ještě nevíte, kde budete od podzimu působit?
Samozřejmě, že bych byl radši, kdybych už měl smlouvu podepsanou. Ale poctivě trénuju, s mým trenérem Dominikem Kodrasem máme před sebou ještě čtyři týdny přípravy. Takže po této stránce o sebe vůbec nemám strach a věřím, že určitě někde podepíšu. Teď to zatím nechávám na agentovi, který má všechno na starost.
Může se stát, že nakonec skončíte v české extralize? Nebo se díváte hlavně směrem do zahraničí?
Zatím opravdu vše směřujeme na cizinu.
Ve které zemi byste si vy osobně zahrál nejraději?
Navykl jsem si na Rusko, naučil jsem se dobře řeč, poznal mentalitu tamních lidí. Teď ke konci už mi ani nepřipadalo, že jsem v Rusku. Sice to není žádná moje vysněná země, kde bych chtěl žít pořád, ale šel jsem do KHL kvůli kvalitní soutěži, ve které jsem si vydělal nějaké peníze. Když pominu NHL, tak další mojí ideální zemí je Švýcarsko. Tam se úroveň hokeje hodně zvedla, to samé i v Německu. Těžko se mi ale ty soutěže srovnávají.
Proč?
V české extralize jsem hrál, když mi bylo 17 let. Od té doby už je soutěž úplně někde jinde. Pak jsem hrál jen v NHL a KHL. Proto nevím, jak jsou na tom a jak budou kvalitní ostatní ligy po Evropě.
Rodina tedy zůstane dál v Českých Budějovicích a vy za nimi budete dojíždět?
Ano. Malý Jirka půjde do páté třídy, hraje tady hokej, má tu partu kamarádů a my ho z toho nechceme vytrhávat. Navíc malá Rozárka půjde prvním rokem do školky, takže bude mít už taky svůj režim. Hlavně moje manželka tu má hodně práce s restaurací Paluba, navíc se ještě věnuje návrhům interiérů, což ji baví a je v tom šikovná.
Jiří Novotný (34 let)Profil Hokejový útočník a český reprezentant je odchovancem jindřichohradeckého hokeje, ale narodil se 12. srpna 1983 v Pelhřimově. Na hokejovém serveru eliteprospect.com o něm píšou, že je spíš tvořivý hráč než typický střelec. Do české extraligy se poprvé podíval v sezoně 2000/2001 v Českých Budějovicích. V roce 2001 ho draftoval v prvním kole na 22. místě tým Buffalo Sabres. V NHL odehrál sedm sezon v Buffalu, Washingtonu a Columbusu. Od sezony 2009/2010 hrál v ruské KHL. Naposledy za tým Lada Togliatti a nyní hledá nové angažmá v Evropě. V roce 2010 vyhrál s národním týmem titul mistra světa. Se svou ženou vychovávají v Českých Budějovicích dceru a syna a starají se o restauraci v centru města. |
Nepřemlouval vás například nový trenér Českých Budějovic Václav Prospal, ať jdete hrát za Motor?
S Vencou jsem vůbec nemluvil ani s nikým z vedení klubu. Bylo by to určitě o něčem jiném, kdyby se kluci dostali do extraligy. Ale takhle nebudu lhát, první ligu ještě hrát nechci. Pak třeba v sedmatřiceti letech se může stát, že mi v Motoru řeknou, že jsem si měl návrat rozmyslet dřív a tady na mě už nikdo nečeká. Proto tak hodně trénuju, abych ještě něco dokázal v lepších soutěžích.
Jaké pro vás bylo necelé roční působení v Ladě Togliatti?
Podle mého jsme měli tým na play off. Ale v životě jsem neviděl, že by jeden tým měl po letní přípravě tolik zraněných hráčů. I já jsem na konci přípravy byl trochu mimo hru a pak se nám zranil Kanaďan Carter Ashton, se kterým jsem hrál v lajně. Chvíli nato si něco udělal s kotníkem Nikita Filatov, který za sezonu předtím uhrál okolo čtyřiceti bodů, prostě se nám všechno sesypalo. Hodně zápasů se prohrálo o gól, ale paradoxně se silnými soupeři jsme hráli lépe než těmi slabými. Jinak jsem tam byl spokojený, chodil na nás plný barák lidí, platili včas a všechno tam fungovalo. O to víc mě mrzelo, že Ladu pak z KHL vyřadili.
Jak už jste zmínil, máte restauraci Paluba v centru města. Jak se to přihodilo, že je z vás kromě hokejisty i restauratér?
Ze mě se žádný hospodský nestal, to ne. S manželkou jsme chodili na starou Palubu a měli to tam rádi. Přes naše známé, kterým patřila, jsme pak do toho vložili nějaký kapitál a od píky celou restauraci předělali.
Jste tedy takový majitel, co si chodí do restaurace jen vypít kávu, nebo sledujete i práci kuchařů a podobně?
Ne, to má na starost provozní a moje paní. Takže komunikace s lidmi ohledně Paluby jde úplně mimo mě, já se teď pořád plně soustředím jen na hokej.
V srpnu vám bude 35 let. Už jste přemýšlel o případném konci kariéry?
Zatím ani ne. Paradoxně jsem to nejvíc řešil před dvěma roky. Věk ti přeskočí přes třicítku, trénování tě začne víc bolet a musíš si na sebe dávat víc pozor. To jsem si říkal, jestli mám tohle ještě zapotřebí. Pak mi ale došlo, že můžu být jenom rád za to, co dělám a jak jsem za to ohodnocený. I proto bych chtěl u hokeje zůstat co nejdéle, pokud mě tedy nezabrzdí nějaké zranění. Nechtěl bych dopadnout tak, abych kulhal a s klukem bych si už ani nezahrál tenis. Dal jsem si cíl, že chci hrát na nějaké rozumné úrovni do 40 let. To bych byl šťastný.
