Ještě mu nebylo ani patnáct let, když se rozhodl, že opustí svoje rodiště a přesune se za hokejem pod Ještěd.
„V té době Jihlava vypadla z dorostenecké extraligy a já jsem ji chtěl hrozně moc hrát. Tak jsme s rodiči a agentem řešili nějaké nabídky a nakonec jsme zvolili Liberec,“ vrátil se ve vzpomínkách zhruba o patnáct let zpátky liberecký forvard Lukáš Vantuch.
Cítili jste, že má o vás skutečný zájem?
Přesně tak. Byl tam pan Jech, který mimochodem také pochází z Jihlavy, a ten za námi přijel a mluvil s námi o všem. Podmínky, které mi v Liberci nabízeli, byly super. Bydlel jsem na hotelu přímo na zimním stadionu, měl jsem soukromí, mohl jsem se připravovat jak do školy, tak na hokej. Všechno bylo pěkně po kupě.
Liberecká Home Credit Arena ale tehdy ještě nestála...
To ne, ukazovali mi jenom maketu, jak by měla jednou vypadat. Musím přiznat, že jsem tomu skoro ani nechtěl věřit, že by to bylo možné. A vidíte, dneska už stojí přes deset let. Je krásná a při třech plochách je to vyžití obrovské. To, co tady dělá klub pro mládež, je neskutečné.
Je vidět, že vám Liberec přirostl k srdci. Nenapadlo vás někdy během kariéry, že byste se třeba vrátil zpátky do mateřské Jihlavy?
Máte pravdu, mám Liberec rád, jsem tu spokojený. Však taky, když se před rokem a půl po mém angažmá v Hradci ozval Liberec, jestli nechci hrát zase za něj, neměl jsem co řešit. Okamžitě jsem souhlasil.
Jenže v hokeji občas...
(skočí do řeči) Ano, všichni víme, jak to v hokeji chodí, že nikdy nevíte, kde za pár dnů budete. Protože jak se říká v NHL – hokej je business. Každopádně v Liberci mám veškeré zázemí.
Předpokládám ovšem, že do Jihlavy taky občas zajedete, navštívit rodinu. Nebo se pletu?
Jasně že ne. Mám tam rodiče, kteří jsou teď už babička s dědou. Jednou za měsíc jezdí oni k nám se podívat na vnučku, a když můžeme, tak naopak my jezdíme za nimi. Teď se ale musím přiznat, že už jsme tam dlouho nebyli. Dokonce nám to nevyšlo ani na Vánoce.
Takže páteční zápas na Horáckém zimním stadionu jste vlastně přivítal jako možnost se zase vidět s rodinou...
Samozřejmě. Naši slíbili, že se přijdou podívat.
A chodí se dívat na Duklu i na jiné zápasy?
Táta určitě. Vždycky mu přes nějaké bývalé spoluhráče z extraligy nechám lístky a on chodí. Sleduje ji hodně. Navíc pořád hraje za veterány Dukly.
Mají pro vás vzájemné souboje s Jihlavou ještě vůbec nějakou zvláštní nebo slavnostnější příchuť?
Je jasné, že na roky strávené tam nikdy nezapomenu. Duklu sleduju, jsem rád, že je znovu v extralize, že se jí podařilo postoupit. Ale kalendář je teď tak nabitý, že mysl na to se nějak víc zaobírat třeba právě zápasem v Jihlavě není. Prostě je to utkání jako kterékoliv jiné.
Navíc to není poprvé, co na ni narazíte v rámci jedné soutěže. Vzájemné souboje už jste si užil i v minulosti při své výpomoci prvoligovému Vrchlabí či Benátkám nad Jizerou...
Máte pravdu, už jsem si proti ní zahrál několikrát, takže to letos není žádná novinka.
Vraťme se ještě jednou k vašemu tehdejšímu odchodu z Jihlavy. V nějakých patnácti letech jste se najednou musel osamostatnit, byl to dobrý krok?
Já bych řekl, že ano, že mi tehdejší rozhodnutí určitě pomohlo.
Předpokládám, že asi i v návaznosti na váš následný odchod do nižší zámořské soutěže? Uměl jste se o sebe postarat...
Přesně tak. Jen s jazykem to bylo horší. V Jihlavě jsem se na základce učil němčinu a angličtinu až potom na střední. Takže když jsem do Kanady přišel, uměl jsem jenom úplné základy. A tehdy nebyly žádné aplikace ani chytré telefony, které vám všechno hned přeloží. Já chodil pěkně se slovníkem a každý den jsem si dal závazek, že se naučím deset slovíček. A postupně jsem to pak navyšoval.
Lukáš VantuchProfil
|
Nakonec jste se ale po dvou sezonách strávených v týmech Calgary Hitmen a Lethbridge Hurricanes zase vrátil do Liberce. Co vás na něm tak přitahuje?
Je to sportovní město a taky je tady kolem spousta krásných míst. Třeba teď, když spolu mluvíme, koukám na Ještěd. Když máme s rodinou čas, vyrážíme do hor na procházky. Stačí vyjít do kopce a hned vidíte tu nádheru. Příroda se mi tady strašně líbí.
Ale i Vysočina má svoje kouzlo...
To ano. Musím říct, že třeba když jsem loni v létě vyrazil s rodinou do Jihlavy, tak jsem byl mile překvapený, jak se změnila. Šli jsme s kočárkem z Bedřichova, kde naši bydlí, do města a byla to velmi příjemná procházka. Nadchlo mě, jak Jihlava celkově zkrásněla. Je vidět, že se o ni také starají.
Vzhledem k tomu, že máte malou dceru, asi se nemusím ptát, co je teď vaším největším koníčkem, že ne?
(usmívá se) To je pravda. Dřív toho bylo víc, ale teď odvedu stoprocentní práci na tréninku a na zápase a zbytek patří rodině. Dceři je třináct měsíců, jmenuje se Sofie. A řeknu vám, že je nejlepším lékem na to, když nám třeba nevyjde zápas a člověk je zklamaný. A konkrétně já si porážky hodně beru. Jenže když pak přijdu domů a vidím, jak se dcera směje, hned je všechno jednodušší.
Když už jste narazil na porážky, vašemu týmu se zatím úplně nedaří. A to samé se dá asi říct i o vás. Do nového roku jste vstupoval s jedním bodem za jednu asistenci, to není zrovna nejlepší vizitka útočníka, co říkáte?
Letošní extraliga je hodně těžká, hodně vyrovnaná, a co se mě osobně týká, už dvakrát jsem se dostával zpátky do hry po zranění. Na kanadské bodování moc nekoukám, vím, že v zápase mám nějakou roli v týmu, a tu se snažím plnit na sto procent. A nejspokojenější jsem tehdy, když vyhrajeme. To je pro mě to hlavní.
