„Řekl mi: Potřebujeme vyhrát, musíš do útoku. Tak jsem šel. Já totiž jako kluk dával dost gólů.“ A ač ze Šimka bek zůstal, tak už z dětských let má v sobě zakořeněné ofenzivní pojetí hry, kterým tolik zaujal během letošního tažení Liberce za hokejovým titulem.
Drzými průniky i bezchybnou defenzivou – vždyť během play-off byl jen u tří obdržených branek a naopak u 16(!) vstřelených – natolik zaujal i redaktory MF DNES, že mu přiřkli Cenu Václava Paciny pro nejužitečnějšího hráče play-off.
A téměř jistě zaujme i kouče Vůjtka, jenž jeho jméno dnes po zápase s Kanadou vyřkne v nominaci na světový šampionát. Po turnaji v Rusku se Šimek definitivně rozhodne, zda půjde do KHL, či zkusí zámoří.
Gratulujeme k ceně. Triumfovat jako bek je ve 28leté historii ceny vážně výjimečný počin.
Přitom v play-off jsou obránci důležitou součástí, hra je rázem hlavně o systému, hodně se hraje do obrany. Takže tohle je odměna a znamená pro mě moc. Jsem rád, že jsem mezi velikány, co to vyhráli, a u srdce zahřeje představa, že si jednou lidi budou číst: Šimek byl v roce 2016 nejužitečnější hráč play-off.
Proč vás vlastně tehdy v dětství nedal trenér do útoku nastálo?
On mi vždycky říkal, že hraju dobře do obrany, nebojím se soubojů, a teď jsem rád, že jsem na něj dal. Mně hodně dalo, že jsem v Benátkách hrál s o tři čtyři roky staršími kluky. Mám staršího bráchu, a tak aby to rodiče neměli složité, hráli jsme spolu. Táta nám dělal vedoucího, takže jsme byli pořád na stadionu. I tak se naši museli otáčet, když měli utáhnout dva hokejisty.
Měl jste jako kluk vzory?
Tomáše Kaberleho. To byl nejlepší český bek s rozehrávkou a ve své éře patřil do Top 5 obránců v NHL. Táta mi vždycky říkal: Koukej na něj a já se často zaměřoval na jeho hru. Byla to radost, protože on řídil přesilovku, výborně rozvážel puky, zakládal útoky.
A najednou proti němu hrajete.
Což byl zážitek, protože jsem na něj pořád zíral v televizi. Pak stojíte na modré a on proti vám. Kolikrát jsem hrál proti jeho lajně a pořád si opakoval, že si musím dát pozor, kam si útočníci najíždějí, protože on je schopen vymyslet naprosto nepředvídatelnou nahrávku.
Teď je takových českých beků zoufale málo. Proč?
Podle mě je chyba, že i malé kluky, když něco zkazí, trenéři posadí. To je špatně. Dítě se musí pořád vyvíjet. Ať mu trenér řekne: Udělal jsi chybu, ale zvedni hlavu a příště to udělej lépe. A ne běž si sednout, končíš. Pak se ten hráč bojí a místo toho, aby to vyřešil konstruktivně, jen odpálí puk po mantinelu. To je velké minus českého hokeje. Lepší je poplácat po ramenou, tak jak to letos s námi dělal Filip Pešán. Jasně, že se něco nepovedlo, ale když viděl snahu, nekřičel.
A vy jste tak získávali sebedůvěru, že?
Plno výkonů je teď o hlavě. Já měl velké štěstí už loni, když do Liberce přišel pan Čada a dal mi neskutečný prostor. Najednou jsem měl v hlavě, že i když něco zkazím, tak budu hrát, a ne že mě pošlou na farmu do Benátek. A letos? Já se těšil na každý trénink i zápas. Ani jednou jsem neměl krizi, abych si řekl: Nechci na zimák. Kluci to samé. Proto Liberec došel tam, kam došel.
Přitom co vím, tak trenéra Čadu kabina nesnášela.
Byl to generál. Byl přísný, zásadový. Třeba jsme nemohli mít rozvázané tkaničky, když jsme šli na mítink. Mně ale do hokejového života dal hodně. A dal mi dost i po charakterové stránce. Dokázal člověka uzemnit, a tak ke všemu teď přistupuju s pokorou, aby mi to nestouplo do hlavy. I když se něco povede, tak se snažím chovat pořád stejně, protože jinak je to začátek konce.
Během play-off jste sám o sobě řekl, že jste býval nemotora. Co si pod tím máme představit?
Nebyl jsem extra dobrý a obratný bruslař. Ale od juniorky v Liberci jsme měli individuální tréninky na techniku hole a ty mi hodně daly. Letos jsem vyrostl díky kondičnímu trenérovi Aleši Pařezovi. On nás celou sezonu držel ve fyzičce, hnal nás do posilovny. Třeba čtvrtfinále s Chomutovem jsme ukončili brzy a on si nás hned vzal do parády, že jsem nemohl pět dní chodit. Ale ve finále bylo znát, že máme víc síly než Sparta. Zvláštní, nikdy bych si nemyslel, že se budu těšit na letní přípravu. Dřív to bylo o tom, že jsme sedli na kola a jeli na Ještěd. Já dojel poslední a věděl jsem, že dostanu vynadáno. Teď to bylo o něčem jiném.</CS>
Za jízdu na kole vám trenér nadával. Co za vaše ofenzivní pojetí?
Naštěstí ne. Ale když jsem začal hrát mezi muži, moc útočný jsem nebyl. Až letos to byl extrém. Trenér Pešán je za to jenom rád, chce hrát moderní hokej, kde beci hodně podporují útok. Samozřejmě jste obránce, ale musíte jít na led s tím, že útočníkům pomůžete a ne že budete stát jen na modré a odpalovat puky. To pak útočníci jezdí jako blázni a obránci mají alibi.
Liberec vás ale ztratí, že?
Mám nabídky odejít a sny je potřeba si plnit. Jako kluk jsem snil o NHL, ale to bych musel na sobě ještě víc zapracovat. Navíc když se podívám na Dominika Simona, což je vynikající hráč, a přesto pořád čeká v Americe na šanci. To může být frustrující a lézt člověku na mozek. Takže zvážím, jestli nejít do KHL a být v klidu po psychické stránce.
Zájem z NHL je?
Nevím o něm. Nejsem draftovaný, nikdy ani nebyl v mládežnické reprezentaci, až v té seniorské. Ale co si budeme říkat, Amerika je něco jiného než Rusko, je tam jiný život a já zrovna moc netoužím jít do klubu někam na Sibiř, kde budu v minus třiceti akorát zavřený doma. Takže bych kecal, kdybych řekl, že si nechci NHL vyzkoušet. Ale hokej je tam fakt o něčem jiném, a abych tam hrál, čeká mě dlouhá cesta plná tvrdé dřiny.
Zmínil jste, že jste nikdy nebyl v mládežnických reprezentacích. Hrával jste v Benátkách, kde lze asi těžko pomýšlet, že se jednou budete hokejem živit. Pochyboval jste někdy o kariéře?
Víte, já se na to dívám jinak. Pro mladé hráče by měla být priorita se zlepšovat. A když se nedostanou do reprezentace, tak se nic neděje. Já měl hokej strašně rád, ale zároveň jsem měl velkou kliku, že se Benátky spojily s Libercem a já se zalíbil trenérům ve starším dorostu. A můj život se změnil. Byl jsem ve správnou chvíli na správném místě, ale nikdy jsem neměl v sobě hříšné myšlenky, že bych skončil. Takže po profesionální kariéře jsem toužil, ale taky, když člověk hraje za Benátky, je realista.
Hned po finále vás chválil reprezentační kouč Vůjtek a naznačil, že vy máte nominaci na šampionát jistou.
Lhal bych, kdybych si to jenom přečetl a bral to tak, že jedna paní povídala. Moc si toho cením. Snad se vydaří i poslední příprava s Kanadou.
Pak tedy mistrovství světa a po něm konečně dovolená u moře.
Kdepak! K němu nejezdím, naši mají kousek od Benátek chatu, mně stačí být tam a chytat ryby. Trávím tam celé léto. Už během play-off bylo pár hezkých dnů, takže když jsme odehráli dva domácí zápasy, tak jsem se sebral a jel na půlden na chatu. Sedl jsem si k Labi a pročistil si hlavu. Člověka to neskutečně nabije, když vypne a jen kouká do vody a vytáhne kapra.
