Po 20 letech přišel čas zpětně – i veřejně – poděkovat. Sbíral jsem podepsané hokejové karty a dopisy o ně prosil i české hráče v NHL. Obvykle přišla zpět jedna fotografie, která i tak udělala radost. Jednou však dorazila napěchovaná obálka z Québeku a v něm 9 (!) karet od Martina Ručinského.
Takže, Martine, moc děkuji.
Za co?
Za tolik karet a fotografií.
Není zač. Já si vždycky cenil fanoušků, protože pro lidi hokej hrajete! Vlastně teď už hokej hraju jenom pro ně. Nejlepší pocit mám, když vyhrajeme a já vidím, že lidi jsou z našeho hokeje nadšení. To je pro mě nejlepší odměna. Těžko bych mohl hrát pro 300 lidí, kde bych slyšel spadnout špendlík. To i kdybych dal šest gólů, tak si to neužiju. Já chci slyšet potlesk.
Toho si letos užíváte dost, ne?
Taky říkám, že nejlepší fanoušci na světě jsou v Litvínově. Fascinují mě. Navíc je to klub, kde jsem se narodil, naučil hokej a kde i skončím, takže hrát v Litvínově před plným zimákem je ten největší zážitek, co mohu mít. To místo má kouzlo.
Ani angažmá v Montrealu se mu nevyrovná?
Jasně, tam chodilo 22 tisíc lidí, ať jsme hráli dobře, nebo špatně. Hokej je pro ně náboženství a ať jsme šli kamkoliv do města, lidi nás poznali a člověk ztrácel soukromí. Ale já se tomu nebránil. Mě vždycky těšilo, když měli lidi zájem o hokej. Což v Litvínově zažívám dnes a denně. To je hokejové město.
Čím to?
Tradicí. Když já začínal, tak všichni kluci, co měli dvě ruce a dvě nohy, šli hrát hokej. Navíc je malý, znám tu všechny lidi, jsme taková rodinka. To není jako New York, kde jsme byli v anonymitě. Jediný, kdo vyčníval, byl Jarda Jágr a my ostatní měli klid, nikdo si nás nevšímal.
Ještě vám pořád fanoušci píší?
Pořád. Čtu každý dopis a snažím se do týdne odpovědět a vyhovět. Píšou lidi z celého světa, ale vždycky mě neskutečně dojme, když mi napíše školáček, na jehož rukopisu vidím, že se teprve naučil psát.
Kdo je nejvěrnější příznivec?
Samozřejmě táta, máma a ségra, kteří celou kariéru prožívají se mnou. A ještě musím zmínit jednu holku, která mě, když jsem se dostal v sedmnácti do litvínovského áčka, začala „pronásledovat“ na každém zápase a tréninku. Dodnes chodí v Litvínově na všechna utkání a jezdí prakticky na každý zápas i ven. To je pro mě neuvěřitelné. Takže ona je můj nejvěrnější fanoušek, ze kterého se už stal rodinný přítel.
Mně se zase vybaví ikona litvínovského kotle Jiří Šrámek zvaný Divous, který klubu fandí 37 let. A s jeho synem Jakubem teď hrajete v týmu.
To je neuvěřitelná sága, co? Já znám ty kluky z kotle od sedmnácti, dnes je mi 44 a oni pořád na tu jižní tribunu chodí. A ten Divous teď konečně vidí na ledě i svého kluka, který navíc hraje skvěle a má úžasnou sezonu.
Splníte jemu i ostatním doposud nesplněné přání, že Litvínov získá titul?
Sezona je zatím úžasná. Co přišel Radim Rulík s Milošem Hořavou (trenéři), tak to neskutečně začalo klapat. Jejich pracovitost se ukazuje. A titul? Já bych si ho v Litvínově přál nejvíc ze všech. Pro nic jiného v hokeji už nežiju. Chci, aby ten pohár u nás už konečně zůstal. Jenže to si přeje dalších sedm mužstev.
Ale tým máte složený výborně.
Taky cítíme, že šanci máme. Na papíře to mužstvo vypadá skvěle. Máme od všeho něco, navíc nejlepšího brankáře v lize. Jasně že nemůže konkurovat Spartě a Třinci, protože nemáme takové peníze, ale zase je tu spousta odchovanců, což je naše síla. Mají ke klubu vztah a dají do hry něco víc než hráč, kterého jen koupíte odjinud.
K tomu to vámi zmíněné kouzlo haly, že?
Litvínovu by nová hala, jako mají v Třinci nebo v Liberci, ani neslušela. Kdybychom se zeptali fandů, jestli chtějí novou, tak by většinou řekli, že ne. Soupeřům se u nás nikdy nehraje dobře. Není to komfortní, je to těsné. I my máme hodně skromnou kabinu. Takže duch haly bych nechal, jen by potřebovala nový punc.
Vraťme se k fanouškům. Byl někdy takový, že by vás až nepříjemně pronásledoval?
To ne. Samozřejmě, že když jedu do Zlína nebo i jinam, tak si své vyslechnu, ale to mě netrápí. Ten člověk si zaplatil za svůj lístek, takže si může v podstatě řvát, co chce.
Naopak – překvapil vás někdy nějaký příznivec?
Asi před pěti lety u Fleků. Přišel ke mně ke stolu kluk tmavší pleti a hned mě jménem oslovil. Říkal, že je z Brazílie, že je velký fanda Montrealu, že jim odmalička přeje a že mě si pamatuje. Přišlo mi neuvěřitelné, že v Praze potkám Brazilce, co fandí Montrealu.
Kdy jste zažil největší fanouškovskou euforii?
Po Naganu. To jsme se vrátili po třech měsících z Ameriky a lidi z nás byli pořád nadšení. A jsou dodnes, což je úžasné. Byl to výjimečný turnaj a fakt blázinec. Pak si člověk uvědomí, že časy, které jsme s tou naší generací v reprezentaci prožily, byly úspěšné a skvělé. Možná jsme si to ani nepřipouštěli, brali jsme to jako nějakou rutinu, že jsme někam jeli a vždycky to vyhráli. Jak najednou nebyla zlatá medaile, tak to bylo víceméně zklamání. Teprve dnes si to člověk uvědomí. A asi těžko se to zopakuje.
Proč? Mladí tomu tolik nedávají, jak se často říká?
Ale dávají. Jenže ten můj ročník byl strašně silný. Dětí bylo moc, mohlo se vybírat. Do přípravky přišlo 80 kluků, vybrali 20 nejlepších a ty posadili do jedné třídy. Dnes přijde celkově 20 dětí a výběr je menší.
Tak snad bude zase dobře, když v reprezentaci budete hrát v květnu na mistrovství vy.
K tomu nemám co říct. Zkusil jsem dva zápasy, protože Vláďa (trenér Růžička) je člověk, kterému nemůžu říct ne. Ale víc bych v tom neviděl. Do května je dlouhá doba a nevím, jak na tom budu s formou, kdo přijede z NHL. Až to přijde, tak se k tomu postavím. Teď mám ale jinou práci. Veškerou sílu vrhám do Litvínova a až skončíme, tak potom budu řešit další věci.
