Chmelovi bylo patnáct a chytal v Ústí nad Labem za mladší dorost, když mu došla trpělivost. „Systém tabulkových hodnot mu neumožnil přechod do Akademie ČSLH a kluby, ve kterých působil (Litoměřice a Ústí), neměly zájem na jeho rozvoji, ale pouze na zaplnění místa v brance,“ vypráví jeho otec Jaromír.
Syn Michal situaci popisuje takto: „V Ústí jsme měli špatný tým a pořád prohrávali. Já navíc neměl jistou roli jedničky, protože vedení tlačilo, aby trenéři dávali šanci i ostatním klukům, neexistovaly ani brankářské tréninky, které jsem vynahrazoval individuálně brzo ráno. Nebyla šance, jak se posunout.“
Následoval logický postup: otec zažádal o přestup, jenže narazil na výchovné, na které neměl. „Jsem elektrikář v menší firmě a manželka pracuje jako učitelka v mateřské škole.“ A pak se naskytla nečekaná příležitost.
Malý Michal se zúčastnil několika turnajů pod trenérem, který působil ve Švýcarsku. A od něj se dozvěděl, že má Ambri-Piotta problémy s gólmany. Přes doporučení odjel na zkoušku a po měsíci čekání dostal nabídku na čtyřletou smlouvu do tamního dorostu.
V reprezentaci mě přehlížejíMichal Chmel je ve Švýcarsku šťastný, i tak ovšem přijdou chvíle, kdy se ho zmocní bezmoc. Za celé čtyři roky totiž nedostal šanci ani v jedné z českých mládežnických reprezentací. "Jednou jsem byl v šestnáctce a teď mě pozvali na dva kempy dvacítky, ale nikdy mi nedali příležitost v zápase. Navíc mi dávali najevo, že tam nemám co dělat." Jeho otec argumentuje tím, že za celou dobu v Ambri-Piotta nechyběl při žádném mistrovském utkání. "Mrzí mě to, protože jsem se chtěl porvat o mistrovství osmnáctek. Letos mám poslední šanci reprezentovat ve dvacítce, v hloubi duše doufám." Křivda v něm přetrvává, protože cítí, že na národní tým měl a má. "Musí přece vidět, že asi něco umím, když mi ve Švýcarsku dali profesionální smlouvu v klubu z nejvyšší soutěže. Teď mě navíc poslali na třítýdenní kemp do Kanady, který za mě platí, abych se zlepšoval." |
„Vůbec jsme nevěděli, do čeho jdeme, ale věřili jsme synovi, že to zvládne, protože hokej je jeho život. Navíc v prostředí, ve kterém se tehdy nacházel, nebyla perspektiva,“ vypráví otec Jaromír.
Pokud ve Švýcarsku dostane hráč smlouvu, má víceméně vyhráno a může se v klidu soustředit jenom na hokej. Klub se totiž postará o veškeré financování: přes školné, koupi notebooku, ubytování, celoroční jízdenku po celém kantonu Ticino až po zajištění kompletní výstroje. V juniorské kategorii pak ještě hokejistu ocení finančním bonusem.
Ještě větší bonus však pro Chmela byla neocenitelná životní zkušenost, díky které se musel už v brzkém věku osamostatnit. „Nejdřív jsem se musel naučit italsky. Základy jsem zvládl za dva měsíce během letních prázdnin a pak udělal přijímačky na sportovně-ekonomickou školu. Ze začátku to s jazykem trochu skřípalo, ale nakonec jsem to zvládnul a školu úspěšně dokončil.“
Krátce nato přišla nabídka na tříletou profesionální smlouvu, čehož si hodně cení. „Je to pro nás vysvědčení a zadostiučinění a také velká finanční úleva. Pro syna pak obrovská výzva a ocenění jeho dosavadní práce,“ raduje se otec, jenž však zároveň upozorňuje: „Syn bude muset ještě rok odchytat za juniorku, aby po pěti letech získal švýcarskou hráčskou licenci, která ho nebude omezovat v kvótách pro cizince. Už teď ale bude celou sezonu trénovat s áčkem.“
Talentovaný Michal po čtyřech letech ve Švýcarsku s klidným svědomím prohlašuje, že se s Českem nedá vůbec srovnávat. „Všechno je tam hrazené. Máte jídlo před zápasem, po zápase, i v mládežnické kategorii to funguje jako v nejvyšších soutěžích. Dostáváme výbavu, máme možnost trénovat navíc na ledě, máme volný přístup do posiloven. Je to nebe a dudy. Když jsem tam přijel před čtyřmi lety, valil jsem oči.“
Švýcarsko je bohatá země s nízkými daněmi a hokejové kluby v ní prosperují. Chmel potvrzuje, že mají obrovské rozpočty a navíc dostávají na mládež peníze od švýcarské federace. „Prostředí je tam mnohem férovější,“ tvrdí Chmel senior.
