Stál u mantinelu a těsně u něj se dva hráči chytli pod krkem. Michal Hamršmíd byl rázem ve svém živlu, a byť byl ten zápas jen přípravou před nynějším šampionátem, spontánně radil: „Škrť a nepouštěj!“ Pak se obrátil na kolegu a v žertu navrhoval: „Já mezi ně vlítnu.“
Ač na první pohled není žádný čahoun, mezi hokejisty spíš střízlík, tak by po jeho zásahu měla rvačka hodně rychlý konec. Hamršmíd je totiž mužem, který se před 18 lety jako jeden z prvních Čechů nechal „zavřít“ do klece a v dnes tolik populárních zápasech MMA to kdysi dotáhl až k titulu mistra světa.
Michal „Háša“ HamršmídNarodil se 30. dubna 1980, pochází z Jihlavy a jako dorostenec platil za talentovaného judistu, ale pak se rozhodl pro ultimátní zápasy MMA. V roce 2007 se stal mistrem světa WUF. Měří 165 centimetrů a váží 60 kilogramů. Teď se živí jako kondiční trenér. Pracoval v hokejové Spartě, nyní pečuje o kondici hráčů v reprezentaci. Spolupracuje i s tenistkami Klárou Koukalovou či Kristýnou Plíškovou. |
Zároveň ho ale drsný život bojovníků vycepoval k tréninku těla a nasměroval k současné práci kondičního kouče. „Zápasil jsem v Americe a tam pochopil, že tohle je cesta, po které chci jít.“
A tak nejdřív pomáhal s fyzičkou Romanu Červenkovi, strávil s ním čas i v ruském Omsku. A když se osvědčil, trenér Jandač ho angažoval do Sparty a teď přivedl i k reprezentaci. K tomu Hamršmíd připravuje ještě fotbalistu Lukáše Váchu, tenisty Lukáše Dlouhého, Kláru Koukalovou a Kristýnu Plíškovou. „Nároďák je ale nejvíc a mě ta práce neskutečně baví.“
Teď na šampionátu dohlíží na rozcvičení hráčů, vede suché tréninky, připravuje regenerační nápoje, při zápasech otvírá dvířka na střídačce. Ty, kteří tolik nehrají, udržuje v zápřahu.
A taky často slyší: „Pojď, přeperu tě.“ Hamršmíd se té výzvě jen usměje a byť párkrát na pošťuchování došlo, říká: „Ještě bych vyhrál.“
Bylo mu osmnáct, když za ním coby pětinásobným mládežnickým mistrem republiky v judu přišli, jestli by nezkusil zápasy v kleci. A jelikož nebyl zrovna slušňákem z nedělní školy, šel bez dlouhého váhání do bitev, které nesly punc, že jsou bez pravidel.
„Zpočátku to tak bylo. Chtěli získat veřejnost, tak jsme byli gladiátoři, zápasy v kleci se představovaly jako krvelačná jatka. Jenže myslím, že to lidi spíš odpuzovalo,“ vypráví. A tak byl rád, že brzy v Americe sepsali oficiální pravidla, vznikly váhové kategorie a MMA se stal uznaným sportem. Najednou přišel boom, který teď doputoval i do Evropy. Zápasy mají vysokou televizní sledovanost.
„Lidi tomu přicházejí na chuť. Už to není souboj dvou ́debilů ́, kteří se jdou rvát, ale je to souboj dvou kluků, kteří jdou ukázat, že jsou v tom sportu dobří. Jdou předvést bojové umění.“
Jak mohou zápasy MMA pobláznit, dokládá Hamršmíd na jednom hokejovém příkladu: „Sidney Crosby byl v Kanadě třikrát ve finále o nejlepšího sportovce. A třikrát v hlasování lidí prohrál s Georgesem St-Pierrem, což je zápasník MMA.“
Hokejisté by v kleci uspěli
I Hamršmíd si užil slávu. Když ultimátní zápasy dostaly váhové kategorie, stal se z něj vítězný stroj, který to dotáhl až k titulu mistra světa. American Top Team, který přirovnává k hokejovému Chicagu Blackhawks, s ním dokonce podepsal smlouvu a on před zápasy jezdil trénovat do USA.
„Deset let v kuse jsem patřil v Evropě do první trojky. Přišel jsem do Ameriky, myslel jsem, co nejsem a ono... Jen v mé kategorii bylo 30 bojovníků, přijížděli další a další Brazilci, kteří toužili se vymanit z chudoby a vybít si smlouvu. Už samotný trénink byl tvrdý.“
A Hamršmíd prozrazuje: „Z tréninku je člověk strašně zmydlenej, zápas je jen o hlavě. Mnozí kluci se při něm sesypou, zatímco můj trenér vždycky říkal, že já jsem zápasovej typ.“ Mimochodem MMA bojovník zvládne v průměru tři zápasy za rok. Trénuje na něj třeba 10 týdnů.
Je jasné, že se svým sportovním životopisem měl Hamršmíd lehčí si hokejisty při tréninku získat, byť když rukoval do Sparty, hráči se trochu děsili. „Prý si říkali: To bude blázen, ten nás strhá. Pak zjistili, že jsem jiný, že k hráčům přistupuju individuálně. Dával jsem jim ze sebe to nejlepší. Kdybych byl jen gladiátor, nic neuměl, vysmějou se mi. Ale nebudu lhát, že to, že jsem v MMA prorazil, mi u nich pomohlo.“
Hodně z hokejistů se o zápasení zajímalo, sledují ho. Mnozí by se podle Hamršmída ani v kleci neztratili a jmenuje třeba sparťany Buchteleho, Formana, Švrčka.
„A uspěli by i kluci z reprezentace. Hokejisté jsou totiž taky gladiátoři, jen se perou na ledě, srážejí se u mantinelu. Většina hráčů by po krátkém tréninku dokázala do klece jít. Jiné je jen to, že oni na ledě hrají 40 až 50 vteřin, z toho 15 v ostrém tempu. V MMA máte pětiminutová kola, a když byste si jen na 10 vteřin oddechl, uškrtí vás a jste k.o.“
Teď šestatřicetiletý bojovník sní, že devět roků po svém titulu mistra světa přidá další, ten hokejový. A byť Češi patří v Rusku spíš k outsiderům, Hamršmíd namítá: „Byla by nádherná každá medaile a já věřím, že to vyjde. Mančaft sílu má. Jasně, jsou tu týmy, které mají zvučnější jména, ale ta to nevyhrávají. Někdy ten podceňovaný vystoupá až na vrchol.“
Bude mít pravdu?
