Berete domácí šampionát speciálně?
To ne, motivace je vždycky velká. Doma bude daleko větší tlak od veřejnosti, to očekávání bude vysoké. Z hlediska úspěchu je někdy lepší hrát venku než doma. Pro mě je teď ale priorita rozdělaná práce v Dallasu. Od toho se bude odvíjet ostatní.
Asi to zatím není podle představ, čím si to vysvětlujete?
Trenér chce hrát na čtyři rovnoměrné lajny. Jeho priorita je, aby napadaly dobře dozadu. Vím, že bodově to není ideální, ale mám přece jen trochu jinou roli, než jsem byl míval před třemi až čtyřmi lety. Na druhou stranu vím, že Stanley Cup v posledních letech vyhrály týmy, které neměly výraznější slabiny v útočných řadách. Tudy vede cesta i pro nás.
Jak si hráč vašeho útočného ladění a technického nadání na roli defenzivního útočníka zvyká?
Člověk si zvykal už v posledních třech letech v Edmontonu. Už tam to bylo o něčem jiném než dřív, když jsem trávil na přesilovkách téměř celé dvě minuty. Musím se podřídit. Role se i věkem trochu mění. Jak říkám: snaží se tady vybudovat kompaktní mužstvo po vzoru posledních šampionů - tam taky všichni musí bránit a nikdo nemá výraznější čas na ledě než ostatní.
Jak velký vliv má na vaše výkony start ve zcela novém týmu?
Na to se člověk nemůže vymlouvat. Byl jsem tady od začátku, nepřišel jsem těsně před sezonou nebo během ní. Jsou tu noví spoluhráči, nový trenér, ale tak to v hokeji chodí. Musím začít sám u sebe, nikde jinde chyby hledat nejde.
Existovala varianta, že byste zůstal v Ottawě, kde se vám hned po výměně výrazně vedlo?
Určitě existovala. Mně se tam líbilo. S Jasonem Spezzou se nám tam spolu dařilo. Zas jsem tam dostal novou chuť do hokeje, hrozně mě to tam nabíjelo. Na druhou stranu jsem v Kanadě hrál posledních dvanáct let a hodně jsem cítil, že bych chtěl už spíš do Ameriky. Trochu si odpočinout od toho blázince kolem hokeje.
Aleš Hemský (vlevo) z Dallasu v souboji s Brandonem Saadem z Chicaga.
I v Ottawě jste se setkal s takovým zájmem?
Je to všude. Nejde jen o Montreal a Toronto. Člověk si to dlouho užívá, ale já už na sobě cítil, že chci zkusit něco úplně jiného.
Jak na vás působí Dallas z hokejového hlediska?
Tam mají fotbal. To je pro ně náboženství podobné jako v Kanadě hokej. Lidi tím žijou čtyřiadvacet hodin denně. V radiu a televizi celý týden řeší jen poslední utkání Cowboys. Hlavně takhle na podzim je to tam sport číslo jedna a pak dlouho nic jiného.
Byl jste se na nějakém duelu podívat?
Byl jsem na dvou utkáních. Přece jen oni nehrají moc zápasů a my toho času moc nemáme.
Jak se vám tenhle sport zamlouvá?
Bylo to super. Každé utkání je tam vyprodané, takže i když je člověk hráčem Stars, tak musí žádat o lístky hodně dopředu. Naštěstí to vždycky klaplo a na utkání jsem se dostal. Panuje tam neuvěřitelná atmosféra. Ač ta hra hodně stojí, tak se 80 tisíc diváků baví celé utkání. To je neuvěřitelné, fakt jsem si to užil.
Sledoval jste americký fotbal už dříve?
V Edmontonu na to nebyl moc čas. Teď jsem tomu přišel na chuť. Navíc Cowboys se daří, po letech mají šanci se dostat do play-off. Je to opravdu zajímavý sport. Je to zábava, je neuvěřitelné, jak někteří třeba na první pohled nesportovní hráči vyvinou takovou pohyblivost. Fakt mě to chytlo - celá ta show.
Zpátky k hokeji: Edmonton, kde jste dlouhé roky hrál, se stále potácí od porážky k porážce, i když už před několika roky zahájil přestavbu týmu. Čím si to vysvětlujete?
Už poslední tři až čtyři roky to nebylo ono. Priorita byla vždycky dobře draftovat. Na druhou stranu tohle je možná ten kámen úrazu, jelikož hráči, co tam přišli skrz draft, jsou podobní. Mají hrozně moc typově stejných hráčů a pak je moc těžký všem vyhovět prostorem na ledě. Je to těžký hodnotit. Už tam nejsem, ale pořád je sleduju, jsem s klukama v kontaktu. Dokážu si představit, jak hrozné to je. Těch proher v řadě mají obrovské množství, to je až neuvěřitelné. Je to smutný, měl jsem to tam rád a přál bych jim lepší osud.
