21letý útočník v nabité sestavě Blues získává pevné místo a přestává hrát vedlejší roli. Čtyři z jeho sedmi zásahů v této sezoně byly vítězné. Tři trefy stihl za posledních šest utkání. „Jaškin byl dnes skvělý,“ chválil ho kouč Ken Hitchcock na tiskovce. „Už si zvykl na rychlost NHL. Tolik nepřemýšlí, prostě hraje. Vše je automatické. Předvádí stejné kousky jako mezi juniory.“
Další z českých nadějí na sebe upozorňuje v severoamerických arénách. Ve třetím roce za Atlantikem se dostává do ráže. „S časem nabírám sebevědomí. Pomáhají mi kluci v lajně. Snažíme se hodně střílet, tlačit se do brány, zvládat souboje u hrazení, rozdávat hity. Paul a Bergie jsou skvělí,“ citoval Jaškina deník Post-Dispatch.
Je to trio k pohledání. Snoubí se v něm chytrost, šikovnost i síla. Každý z jeho členů pochází ze známé hokejové rodiny. Uprostřed Paul Stastny. Američan narozený v Kanadě, syn slovenské legendy Petra Šťastného. Nalevo Jaškin. Český reprezentant, který na svět přišel v Omsku a jehož otec Alexej získával tituly se Vsetínem.
Vpravo Patrik Berglund. Jeho táta válel ve švédské lize za Västeras. I díky němu je národnostní složení formace obzvláště pestré. Teoreticky jí můžou přát vlastenečtí fanoušci ze šesti různých zemí. Hitchcock ji občas rozdělí, přesto tři výtečníky opět dal dohromady. „Ladí jim to. Dokážou podržet kotouč, vyrazit s ním od mantinelu. Jsou silní a urostlí,“ tvrdí trenér.
Jaškin využívá statné postavy, zručnosti, pohotovosti, dlouhých paží a dlouhé hole. Umí se natáhnout po odraženém puku či ho zastrčit k tyči zpoza branky.
Poté, co léta zrál ve Slavii, vydal se v létě 2012 do quebecké juniorky, předloni povýšil na farmu do Chicaga, kde strávil pár týdnů i na podzim. V minulých dvou sezonách se párkrát mihl v NHL, přesto je v ní stále považován za nováčka. Někteří komentátoři jeho příjmení komicky komolili na „Džeskin“.
Devětkrát byl z AHL povolán nahoru, osmkrát musel zpátky. Zatím naposledy – a Jaškin doufá, že natrvalo – ho povýšili 17. prosince. Úterní výpad mu zase o maličko vylepšil pozici. Přitom vlastně ani nechtěl skórovat.
„Měl jsem za sebou chlapa, takže jsem si kryl puk a zkusil ho bekhendem nahodit na gólmana, aby z toho byla dorážka pro Bergieho,“ líčil novinářům. „Až když jsem zajel za bránu, viděl jsem, že to prošlo za čáru. Byl to příjemný šok.“
Kdo pádí za svým cílem s patřičnou vervou a kuráží, občas se prostě dočká podobných milých překvapení.
