Přestože se Šeda patrně nemusí obávat o místo v sestavě, snaží se v přípravných duelech makat naplno. „Každý v tomhle období musí předvést nějaké kvality - nikdo se na to nemůže vykašlat, ať má v týmu jakékoli postavení. Na mně je prokázat, že do něj patřím,“ říká zkušený bek.
Jak se vám zamlouvala atmosféra prvního přátelského zápasu ve vyprodané malé hale?
Bylo to příjemné. Už když jsme nastupovali na led, kotel byl slyšet. Je jenom dobře, že si lidi i v teplém počasí najdou cestu na zimní stadion. Vždycky je lepší, když tam jsou, než kdybychom měli hrát před prázdnými tribunami.
Šly vám v utkání dobře nohy?
V tréninku teď hodně bruslíme, takže to určitě nebylo tak, že bychom do zápasu nastupovali odpočatí. Možná to bylo i trochu vidět. Ale to je normální, beru to tak, jak to je. Necítil jsem se nějak špatně.
Líbí se vám bitva o místa v kádru, kterou momentálně pozorujete kolem sebe?
Je to znát, každý se snaží probojovat do týmu. Tréninky mají patřičnou úroveň, všichni do toho dávají sto procent.
Než jste v sezoně 2009-10 přestoupil do Košic, vaše zápasové vytížení v Pardubicích mělo rok od roku sestupnou tendenci. Proč? Neměl jste podporu tehdejších trenérů?
Bylo to i tím, že jsem měl nějaké zranění, které se na tom podepsalo. A v sezoně, kdy jsem odcházel na Slovensko, jsem už takovou důvěru trenéra (Pardubice tehdy vedl Václav Sýkora) neměl. Z toho důvodu jsem tolik nehrál.
Na Slovensku jste najednou běžně stihl víc než 50 zápasů v základní části a spoustu dalších v play-off. To musel být v dobrém slova smyslu šok.
Každý zápas navíc je dobrý. Člověk je jistější, odrazí se to v jeho výkonu. Roli v tom hraje strašně moc faktorů. Musíte být stoprocentně zdravý, musí se vám dařit. Od toho se to odvíjí, zápasy pak naskakují.
Některé z pardubických hráčů musíte ze svého předchozího působení znát. Se kterými si nejvíc rozumíte?
V týmu je nějakých pět nebo šest starších hokejistů, s některými jsem hrál už v juniorech. Nejblíž mám asi ke Stardovi (Janu Starému) a Količovi (Janu Kolářovi).
