Po tvrdé letní přípravě jste měl daleko vydařenější vstup do sezony než loni. V poslední době ale více příležitostí dostává nováček Hutchinson, jenž si hlavně v prosinci vedl nad očekávání. Jak vnímáte svoje postavení v klubu?
Na začátku sezony jsem chytal prakticky ve všech zápasech. Ale pak jsem dostal volno, trenér chtěl vyzkoušet Hutche a ten se předvedl ve výborném světle. Proto v bráně zůstal. Když jsem pak dostal šanci zase já, tak jsem měl bohužel úsek, kdy jsem nebyl schopný pomoct týmu k vítězství a teď toho prostoru dostávám míň. Momentálně zkrátka nemáme stanovenou jedničku a chytá ten, kdo udrží sérii vítězství.
Jak tahle situace působí na váš vzájemný vztah s Hutchinsonem?
Já měl vždycky štěstí na druhého brankáře. Platilo to v Atlantě, tady ve Winnipegu nebo i v reprezentaci. Nemůžu ovlivnit, jak ten druhý brankář chytá. Snažím se soustředit jen na sebe a dělám všechno pro to, abych prodal, co ve mně je. Nějaký osobní problém s gólmany jsem neměl a navíc v dnešním hokeji platí, že mít dva vyrovnané brankáře je základ. Doba, kdy Brodeur odchytal sedmdesát a víc utkání za sezonu, je už dávno pryč. Bez dvou vyrovnaných brankářů má tým minimální šanci uspět.
O Martinu Ručinském"Vůbec se nedivím, že si ho trenér vzal do reprezentace. Na věku přece nezáleží: i kdyby mu bylo padesát a byl nejlepší v lize, tak tam patří. Jeho bruslení je unikátní, má obrovský přehled, takových hráčů je poskrovnu. Pořád může být rozdílovým hráčem." |
Nebojíte se, jaký bude mít vliv vaše současné postavení na boj o pozici jedničky pro mistrovství světa?
Už hodněkrát jsem se přesvědčil, že člověk nemá dopředu vynášet žádná prohlášení nebo zveřejňovat svůj názor ohledně mistrovství, dokud sám neví, jak sezona vlastně dopadne. Teď můžu říct, že je pro mě pořád priorita číslo jedna dostat se do play-off. Na druhou stranu každé mistrovství světa je obrovské lákadlo bez ohledu na to, jestli se hraje doma nebo ne.
Do play-off jste měli nedávno blízko, byli jste pátí v Západní konferenci. Jenže po pěti prohrách se na vás už dotahují soupeři. Co se stalo?
Pořád jsme šestí, ale je potřeba se co nejdřív vzpamatovat, jinak bude zle. Tohle je každý rok. Potvrzuje se, že kvalitu ukazuje posledních 30 zápasů v základní části, a tak je na nás, abychom potvrdili, že předchozí výsledky nebyly náhoda. Jinak budeme play-off sledovat zase jenom v televizi.
V čem je tedy chyba?
Možná nám uškodila pauza kvůli Utkání hvězd, vypadli jsme z tempa a soupeři se na nás dobře připravili. Ale nemůžeme se vymlouvat, i když jsme hráli proti těžkým soupeřům jako Philadelphia a Pittsburgh, nad kterými se nevyhrává každý den. Bohužel zase dostáváme mraky gólů, což se nám v první polovině sezony nestávalo.
Takže stará známá bolest: děravá obrana?
Snad ne. My můžeme uspět jedině pečlivou a precizní hrou odzadu. Dokázali jsme tak několikrát porazit Los Angeles nebo Chicago. To teď bohužel neplatí. Nejsme Pittsburgh nebo Anaheim, abychom dokázali nasázet pět šest gólů.
Jste pod tlakem fanoušků?
To jsme neustále. Když se daří, tak vás celé město vynáší do nebes, a když to nejde, tak na tribuně sedí najednou tisíce trenérů. Tlak není jenom od novinářů, ale od většiny diváků. Je hrozně znát, že to město kromě hokeje nemá skoro nic jinýho. Je to tam téma číslo jedna. Klasická Kanada. Snažíme se od toho oprostit - když se chce, tak to jde. Soustředit se jenom na sebe, nenechat se zviklat.
Někdy to hráči ale nezvládnou. Co říkáte na Phila Kessela z Toronta, který nedávno jednoho novináře poslal do patřičných míst?
Viděl jsem to a vůbec se mu nedivím. V každém městě jsou novináři, kteří jsou v době, kdy se daří, zalezlí a pak vylezou. Předtím jste o nich neslyšel a když to nejde, tak hledají senzaci. Chytají se každého slovíčka, kdo co řekne, kdo neudrží nervy. To je všude v Kanadě. S tím se musí počítat.
V NHL jsou hráči, kteří komunikují pouze s některými novináři. Máte už také přehled, na koho si dávat pozor?
Takhle to prostě v Kanadě chodí. To množství novinářů je tak obrovské, že si člověk musí udělat nejprve obrázek, komu se dá důvěřovat. Občas se člověk spálí. Pak už vždycky odpovídá klasickou frází a dají mu pokoj. V Atlantě za námi do kabiny přišel po utkání jeden novinář. To se prostě absolutně nedá srovnat. Když jedeme na výjezd do Kalifornie, tak je to něco úplně jiného než v Kanadě, New Yorku nebo Chicagu.
