Hokej v Plzni slaví letos 90 let a za narozeninový den byl vybrán právě dnešek. „Je to kus historie, na kterou můžeme být pyšní. V nejvyšší soutěži Plzeň vybojovala devět medailí, včetně titulu z roku 2013. Při vší úctě myslím, že je to ještě málo a všichni se budeme snažit, aby medailí bylo brzy ještě víc,“ usmívá se Martin Straka, generální manažer a majitel HC Škoda.
Za to by vás klubové legendy určitě pochválily...
V posledních měsících řada z nich slavila semdesátiny. Karel Trachta, Vláďa Bednář, Bohouš Ebermann, Mareček Sýkora, Jirka Neubauer... A musím říci, že vypadají skvěle! Ten věk bych nikomu nehádal. Jsou vitální a v perfektním stavu, i když tvrdí, že je všechno bolí. Vypadají určitě líp než my dva. (smích)
Koho jste jako kluk obdivoval?
Táta hokej miloval, odmalička jsme chodili s ním a s bráchou Michalem na všechny zápasy. Pro mě nejvíc znamenala doba, kdy mi bylo okolo osmi let. Jsem ročník 1972, takže osmdesátá léta. A pro mě byl největší ikonou Franta Černý. Toho jsem obdivoval, těšil se na jeho první lajnu Táflík - Pata - Černý.
Vybavíte si někoho i z té starší generace?
Pro tátu byl nejvíc Míňa Kajkl, o něm vždycky mluvil v superlativech. I já si ho ještě na ledě vybavím, stejně jako Vláďu Bednáře. Třeba Bohouše Ebermanna ne, ten byl v té době už v zahraničí. A samozřejmě jsem na zimáku potkával i staré pány, Šaška, Habera a další. Třeba o Standovi Sventkovi dodnes kolují velké legendy. Škoda, že už řada z nich není mezi námi...
Ještě k panu Sventkovi, legendárnímu obránci Plzně, prosím.
Vypráví o něm hlavně Venca Kalina (dnešní vedoucí A-týmu, pozn. aut.), který ho měl jako trenéra v dorostu. Třeba každé pondělí byly takzvané těžké míče. Všichni se toho hrozili. Standa Sventek vyvalil medicinbaly a hráči je po sobě na bruslích házeli na ledě.
Neexistoval internet, natož streamové přenosy. Zápasy z venku fanoušci hltali po rozhlasu.
No jasně, pořad S mikrofonem za hokejem! Tu znělku mám pořád v hlavě. Po sedmé hodině jsme doma naladili radio, seděli všichni tři u stolu a poslouchali, jak si Plzeň vede v Bratislavě, na Spartě...
O NHL se toho moc nevědělo. Vycházel časopis Stadion, jinak informací poskrovnu. Sháněl jste je?
Vím, že jsme si s Michalem psali takový sešit. Občas se někde objevil článek o týmech v NHL. A já si oblíbil Buffalo. Prostě se mi líbil ten název, o amerických a kanadských státech a městech jsem nevěděl vůbec nic... A tohle znělo tak kovbojsky. (smích) Takže jsem hltal výsledky Buffala, ale dostupnost informací byla tehdy strašně malá.
A snil jste o tom, že tam budete jednou hrát hokej?
To vůbec ne. Začal jsem v pěti a cíle nebyly žádné. Jedině pocit, že mě hokej strašně baví. A jestli člověk vstává na půl šestou, to je úplně jedno. Hokej byl zážitek, strašně moc nás s bráchou naplňoval. Na Skvrňanech jsme měli partu kluků, bydleli jsme pár metrů od sebe. Na hokej nás jezdilo čtyři nebo pět. Brzy ráno tramvají, jen občas nás rodiče vzali autem. Nadšení a láska k hokeji, to pro nás bylo nejvíc. Konkrétní cíle, ty přišly až později.
Už v 19 letech jste sahal po titulu, ve finále federální ligy ale tehdy Plzeň podlehla Trenčínu.
Strašně silný tým. A nám hrozně scházel Radek Kampf. Pro mě další legenda, jsem moc rád, že jsem si s ním mohl zahrát. V jedné lajně s Milanem Volákem nám to tehdy sedlo náramně. Jenže Radek se v té sezoně těžce zranil při autonehodě. S ním bychom ve finále byli o hodně silnější. A nebýt toho jeho zranění, dotáhl by to Radek v kariéře o hodně dál. Byl to tahoun.
Když jste chystali oslavy 90 let, napadla vás třeba i myšlenka vybudovat plzeňskou Síň slávy?
Trošku jsme se o tom bavili, ale je to v plenkách, spíš myšlenka do budoucna. Já bych chtěl hlavně poděkovat všem, kteří se do příprav zapojili. Odvedli spoustu práce, ať už lidé z klubu, nebo naši fanoušci. Právě oni celou akci iniciovali.
Vy sám máte ve sbírce spoustu trofejí a artefaktů. Které jsou pro vás nejcennější?
Vážím si všech. Jasně, je tam zlatá medaile z Nagana, z mistrovství světa ve Vídni. Ale také placka z šampionátu dvacítek, puky za první gól v NHL, za pětistý bod. A další věci spojené s tím, co se mi povedlo dokázat s Plzní, ať už jako hráči, nebo v roli manažera.
Umíte si představit, že zlato z Nagana 1998 prodáte?
Neumím. Ale zároveň člověk nikdy neví, co se v životě může stát, jaké problémy začne řešit. Takže mám pochopení a neodsuzuji.
Mimochodem, máte za sebou deset let v čele klubu. Když se ohlédnete, co vás napadne?
Že vypadám trošku starší, co? Když vidím fotky z doby, kdy jsem se vracel z NHL, je to někdo jiný. Budu to asi muset vymyslet a udělat nějaký facelift... (smích)
Byly chvíle, kdy vám v roli šéfa bylo hodně zle?
Tak to bývá. To jsem zažíval i jako hráč, lepší sezony střídají ty horší, přichází zranění, starosti. Se vším se musíte popasovat. V roli manažera je to podobné. Někdy se ekonomicky daří lépe, jindy hůř. Někdy vyberete výborné hráče, někdy se netrefíte, i když si myslíte, že máte ty nejlepší. Jde o to, jaký tlak si člověk udělá sám na sebe. A já musím říci, že mám okolo sebe skvělé lidi. Hlavně Tomáš Vlasák mi strašně moc pomáhá, i další lidi z klubu.
Energie máte dost?
Mám. Samozřejmě jsou i chvíle, kdy nejste v pohodě a na všechno byste se nejraději vykašlal. Je to většinou spojené s tím, jak se daří na ledě. Když nejsou výkony a jste v tabulce dole, začne nervozita. Primárně děláte hokej, aby se líbil, abyste byli úspěšní. Když se nedaří, štve to vás, partnery, fanoušky. Hrajeme kvůli hezkým zážitkům a pocitům.
Zalitoval jste někdy, že jste do toho šel, že jste do plzeňského klubu vstoupil i majetkově?
Ani jednou. I když jsem za ty roky slyšel spoustu spekulací, komu všemu klub prodám. Slyšel jsem asi úplně všechno, přitom nikdy jsem k tomu nedal žádný impuls. Ani jednou jsem neřekl nahlas, že bych o tom byť jen uvažoval. A i když si občas řeknete, jestli to máte zapotřebí, těm spekulacím se jenom směji.
