V dalším díle na domácí šampionát vzpomíná František Pospíšil, kapitán československých šampionů z pražského turnaje v roce 1972.
Třeba by to rádi využili trenéři i dnes, doba už je však jinde. Vzít tým a zavřít jej v průběhu hokejového šampionátu takřka hermeticky na pokojích? Nemyslitelné. Ne však tehdy. Ne tak v zlatém československém dubnu. „Bydleli jsme v Průhonicích na hotelu, úplně mimo,“ vzpomíná na turnaj v Praze kapitán zlatého týmu František Pospíšil, jenž v dovedl zemi i k triumfům v letech 1976 a 1977.
Domácí titul byl však výjimečný. „Na tréninky nás vždycky doprovodili policajti a cestou zpátky už lidi věděli, kudy jedeme - přes Spořilov a pak dále,“ usmívá se stále vitální legendární obránce: „Bylo to vždycky defilé.“
Hokejová MS na českém územíMS 1933 (Praha) Server iDNES.cz ve svém svátečním seriálu se třemi hokejovými legendami vzpomíná na šampionáty v době komunistické vlády. |
Žádné autogramiády, žádné akce pro fanoušky, žádné nákupy. Průhonice byly zlatou základnou a podle Pospíšila to týmu vůbec nevadilo. „Naopak si myslím, že to tak bylo dobře,“ líčí. „Nikam jsme nechodili a zůstávali jsme na hotelu; byl u něj krásný park, tam jsme se prošli.“ Nic speciálního. „Rodinní příslušníci, kteří to měli blízko, za námi přišli třeba na parkoviště. To bylo všechno,“ dodává.
Pospíšil před šampionátem přebral kapitánskou roli od Josefa Černého. Těžký úkol dostal: Československo hokejem žilo a očekávalo od „svých“ co nejvíc. „Ze začátku jsme měli z mistrovství dost velký vichr, zklamat doma by bylo velmi špatné,“ souhlasí Pospíšil. „Ale začali jsme až nad očekávání dobře!“
Ano, výhra 19:1 nad Švýcary zní momentálně jako z jiného světa. Nabuzené mužstvo dělalo postupné krůčky, viz Pospíšilova slova: „Po Švýcarech jsme šli zápas od zápasu, tak by to mělo být. Vyvrcholením bylo, když jsme ve druhém kole zlomili Rusy, následně potvrdili Finy - a pak už to byla jedna velká euforie!“
Dodnes si Pospíšil vybaví atmosféru: „Nálada byla vynikající.“ V mnohém byly věci podobné jako blížící se mistrovství světa v příštím roce. Třeba zájmem médií, již tehdy to byla součást hokejové práce. „Byť dnes je pochopitelně zájem masovější, je mnohem víc stanic. Tehdy šlo o dominantu Československé televize,“ uznává realisticky Pospíšil.
Zato třeba s lístky je situace úplně jiná. Kapitán v roce 1972 tak jako každý člen týmu tehdy dostal sadu vstupenek pro své nejbližší: „Měl jsem je akorát pro rodinné příslušníky, manželku a dvě malé děti.“
To možnost jít na turnaj v roce 2015 strhávaly davy. České duely jsou vyprodané.
„Dostali jsme od svazu nabídku koupit si dva lístky a dva k tomu dostat gratis, ale já jsem to neuplatnil. Do Prahy dojíždím autem, jenom pro dva lidi se to nevyplatí,“ říká Pospíšil a vysvětluje: „Chápu, že je nás v hokejové síni slávy hodně, dát každému sadu lístků jako tehdy v dvaasedmdesátém by byl dost luxus. Na šampionát se budu dívat v televizi, žádný problém s tím nemám.“
Třeba před obrazovkou jeho vítězné vzpomínky ožijí. Třeba i na unikátní pocit toho, když národní tým burcují plné tribuny. „Pokud se dobře začne a je forma, jsou diváci velká síla. Mužstvo ženou dopředu,“ věří Pospíšil.
Dočká se zlatý kapitán s odstupem 43 let svého nástupce?
