Když je reprezentační kouč Alois Hadamczik dodatečně nominoval na Švédské hry, rychle si vzájemně poslali esemesku. "Karel by nás byl určitě pyšný," říká Ivan Rachůnek.
Je těžké zaplašit myšlenky na Karla, když se sejdete v národním týmu?
Ivan: Hlavně je škoda, že tu s námi nemůže být. Ta myšlenka, že bychom se tu setkali všichni tři, vám v hlavě okamžitě proběhne. To je jediné, co je na tom největší škoda. To je to nejsmutnější...
Mezi vámi je docela velký věkový rozdíl. Stmelila vás ta nešťastná událost?
Ivan: Určitě jo. Hlavně nás sblížilo společné angažmá ve Spartě, kdy jsme spolu bydleli. Každý den jsme byli na zimáku, odpoledne jsme sami chodili trénovat. Byli jsme pořád spolu, takže to bylo v podstatě něco podobného jako dětství s Karlem.
Tomáš: Pro mě bráchové byli nebo vlastně jsou jako tátové. Věkový rozdíl je tam značný, s Ivanem mě dělí deset let a Karel byl ještě starší. Když jsem byl malý, tak se o mě hodně starali a podporovali. Ten rok ve Spartě s Ivanem nás hodně sblížil.
Tomáši, vy už hrajete KHL za Lva, jste o to radší, že se zase potkáte?
Pro mě je pozvánka vzácná tím, že je to poprvé. A že tu mám ještě bráchu, to je paráda.
Oba jste se dostali do nominace dodatečně, jak jste se o ní dozvěděli?
Ivan: Já jsem se to dozvěděl před posledním zápasem ve Spartě. Plány mi to nijak zvlášť nenarušilo, akorát týden neuvidím malého a budu od rodiny. To ale nebude zase takový problém. Jsem rád, protože jsem s tím vůbec nepočítal.
Karel Rachůnek Známý obránce, kterého proslavil vyrovnávací gól Švédsku sedm vteřin před koncem semifinále MS 2010 a dnes už legendární hláška Rachna Kachna, to to letělo. Karel je nejstarší z trojice bratrů Rachůnkových, který to v hokeji dotáhl nejdál. Zahrál si v NHL a KHL, patřil ke stabilním členům reprezentace, s níž vybojoval v roce 2010 zlato a o rok později bronz. 7. září 2011 seděl v týmovém letadle Jaroslavle, které krátce po startu havarovalo. Stejně jako všichni jeho spoluhráči (včetně Josefa Vašíčka a Jana Marka) nepřežil. |
A když se tam dostal i Tomáš, tak jste si hned zavolali?
Ivan: Nevolali, protože jsme měli oba dva před zápasem. Ale esemesku jsem mu psal.
Tomáš: Já se to dozvěděl před zápasem se Slovanem. Byl jsem za to hodně rád.
Co rodiče, jakou to mělo odezvu u nich?
Tomáš: Rodiče jsou pyšní, že jsme se do áčka dostali vlastně už všichni tři. Pro ně je to velká odměna.
Myslíte, že byste mohli být spolu dokonce i v útoku?
Ivan: Tahle varianta tady určitě je, protože ve Spartě jsme spolu pár zápasů odehráli.
Jak to vypadá, když spolu hrajete? Hádáte se, nebo se naopak podporujete?
Tomáš: Určitě se nehádáme, spíš si vyhovíme. Rozumíme si, jsme přece bratři.
Tomáši, vyzvídal jste hodně, do čeho jdete?
Nezjišťoval jsem nic, protože tak trochu tuším, jak to bude vypadat. Čekám podobný hokej jako v KHL, protože na Švédských hrách bude hodně hokejistů z téhle soutěže. Ale nějak zvlášť se tím nestresuju.
Ivane, sledujete, jak se Tomášovi vede?
Když mám možnost, tak chodím na zápasy Lva. Ne na všechny, protože chci být i s rodinou. Dávám přednost dobrým soupeřům a sleduju, jak šel Tomáš za poslední dva roky výkonnostně nahoru. Udělal obrovský pokrok. Po jeho návratu z Kanady jsme řešili jeho budoucnost. Ve Zlíně o něj nebyl vůbec žádný zájem, trenér ho posílal do Uherského Hradiště do druhé národní. Potom měl za sebou rok v první lize za Znojmo a pak přišla Plzeň, kde už měl výkonnostní posun. Nakonec jsem mu pomohl ve Spartě a teď si jde vlastní cestou ve Lvu. Je to nádhera sledovat.
Tomáši, to se dobře poslouchá, že?
Je to příjemné. S bráchou jsme si loni pomohli navzájem, už vzhledem k tomu, co se stalo. Ve Spartě byla super parta, šlapali jsme jako tým a trenér Jandač mi dal důvěru. Hodně mě to tam posunulo a teď jsem v nároďáku. Přitom tři čtyři roky zpátky se mi o tom ani nesnilo.
Jste jediným nováčkem v týmu. Myslíte, že reprezentaci ustojíte psychicky?
Myslím, že v životě se dějí horší věci. Nechci se tím stresovat, naopak chci hrát tak, jak umím. Díky tomu jsem se přece dostal do nároďáku. Stresovat se, to by mě táhlo jenom dolů.
