Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Když Kristian proměnil nájezd, trochu jsem se v něm viděl, říká Reichel

Robert Reichel | foto: Iveta Lhotská, MAFRA

14 2018
Byl kapitánem zlaté hokejové generace. Robert Reichel stále rád vzpomíná na Nagano. A nedávno viděl syna, jak ho napodobil na šampionátu juniorů.

Jak se sází v Tipsportu:

H.Králové

Remíza

Litvínov

Tikety na utkání:

Ticket misisu (75 inspirací)

Vklad: 9 999 Kč

Kurz: 22,52

Výhra: 225 156 Kč

Ministerstvo financí varuje: Účastí na hazardní hře může vzniknout závislost

Blíží se dvacáté výročí patrně nejslavnějšího českého sportovního triumfu. V únoru 1998 hokejová reprezentace senzačně zvítězila na „Turnaji století“, na olympiádě v Naganu.

Jásalo se na ulicích, ve školách se přerušovala výuka, pracovní tempo v továrnách i kancelářích umdlévalo. Takřka nepřekonatelný Dominik Hašek byl fanoušky posílán na Pražský hrad, o čemž brankáře do Japonska po telefonu osobně zpravoval tehdejší prezident Václav Havel.

Kdekoho uchvátilo tažení podceňované party za zlatem. Jedním z jeho kultovních okamžiků se stal Reichlův proměněný nájezd v semifinále proti pyšné Kanadě. „Jsi pašák, Alby!“ křičel po něm komentátor Robert Záruba.

Český hokej se v posledních letech ztratil v době temna. Na úspěchy se jen nostalgicky vzpomíná. Aspoň záblesky naděje vykřesali minulý týden hoši na šampionátu hráčů do 20 let v Buffalu. Po třinácti letech planého doufání konečně postoupili ze čtvrtfinále mezi čtyři nejlepší týmy.

Ačkoliv si je následně krutě podali Kanaďané (2:7) i Američané (3:9) a zůstali bez medaile, naznačili, že by se Česko opět mohlo přibližovat špičce.

Zlaté časy připomněl i Kristian Reichel, podobně jako táta skóroval v rozstřelu. Zdědil šikovnost i přezdívku, pročež leckdo oprášil Zárubovu hlášku. I mladý Alby byl pašák.

Kristian Reichel ve čtvrtfinále MS hokejistů do 20 let ujíždí finské obraně.
Kristian Reichel oslavuje svůj gól ve čtvrtfinále s Finskem.

„Chytře si počkal, udělal to výborně,“ říká Robert Reichel, dříve útočník a kouč, nyní spokojený rentiér.

Obvykle se díváte na hokejová utkání s profesionálním odstupem. Odvázal jste se při sledování Kristiana na mistrovství světa juniorů?
Pořád se koukám hlavně jako trenér. Vídám různé věci, některé se mi líbí a některé moc ne. Po zápase si o nich s Kristianem promluvíme, aby si je uvědomil a neopakoval je. Většinou už ví, co se mu nepovedlo.

O co třeba jde?
Pořád rozebíráme vhazování, protože hraje středního útočníka jako já. Někdy se mi zdá, že se moc brzo zbavuje puku, a tak mu opakuju, aby si ho podržel déle. Bavíme se o řešení různých situací. Kdy je lepší vystřelit a kdy raději přihrát. Těch drobností je spousta.

Ani v napínavém čtvrtfinále proti Finsku, kdy dal váš syn dva důležité góly, to s vámi nešilo?
Samozřejmě jsem klukům přál. Znám je. Většinu z nich jsem ještě nedávno trénoval. Jo, je malinko jiné, když je Kristian na ledě.

Robert Reichel
Robert Reichel

Sám jste v Naganu rozhodl památné semifinále proti Kanadě v nájezdech. Tentokrát v nich skóroval váš potomek, hlásil se do rozstřelu první jako vy v únoru 1998. Vybavily se vám vzpomínky?
Rozhodně to udělal výborně. Předtím v zápase překonal brankáře kličkou do bekhendu. Při penaltě udělal blafák na druhou stranu. Podržel si puk do poslední chvíle, počkal si, až dá gólman ruku dolů. Připomněl mi staré časy, párkrát jsem to provedl podobně. Trochu jsem se v něm viděl. Měli jsme doma radost.

Vždycky jste patřil mezi hráče, kterým na reprezentaci záleželo. Potěšilo vás, že syn zazářil v národním týmu?
V Česku často slýchal poznámky, že má protekci. I proto v létě odešel do Kanady, kde v juniorské WHL dostává hodně šancí, nabral sebevědomí a jako hokejista pořád roste. V Litvínově by určitě takové podmínky a důvěru trenéra neměl. Když jsem viděl, že se ve zdejším áčku neobjevuje v přesilovkách a vysedává na střídačce, bál jsem se, že zapomene hrát hokej. V Kanadě se zase chytil, což se ukázalo v nároďáku. Podle mě byl jeho klíčovým hráčem. Vždycky chtěl reprezentovat, jde si přes všechny překážky za svým snem. Uvidíme, kam to dotáhne.

Kristian Reichel

Příběh z mistrovství dvacítek

V týmu je výjimečný taky tím, že už si stihl udělat maturitu. V Kanadě se učí samostatnosti, umí anglicky. I proto jste na něj pyšný?
Určitě je dobře, že školu dodělal. Trénoval jsem hodně dorostenců, kteří na ni kašlali. Měli to v povaze. Kašlali na školu, kašlali na povinnosti doma a pak kašlali i na hokej. Kristian hrál v Litvínově za áčko, jezdil na reprezentační akce a ještě zvládl školu na jedničky. Poctivost mu prospěla i na ledě.

Co vám vystoupení „dvacítky“ na šampionátu napovědělo o stavu českého hokeje?
Kluci můžou hrát vyrovnaně s evropskými týmy. Jsou na ně zvyklí, potkávají se často. Věří si na ně víc než na Kanaďany a Američany, z nichž mají velký respekt. Zámoří v nejbližší době nemůžeme dohnat. Kanada má v juniorských ligách obrovské množství vynikajících hráčů. Konkurence se s naší juniorskou ligou absolutně nedá srovnat. Američani si stahují nejlepší kluky do národního výchovného programu, takže jsou na sebe zvyklí a sehraní. S nimi se těžko můžeme rovnat.

Jak se k nim alespoň přiblížit?
Potřebujeme kvalitnější juniorskou soutěž. Teď je v ní moc týmů a mezi nimi obrovské rozdíly. Za současného stavu znamená pro kluby účast v ní v podstatě vyhozené peníze. Dokud se situace nezmění, dál se neposuneme.

Vy, Jaromír Jágr, Martin Straka a další jste kdysi v sedmnácti pravidelně váleli v lize dospělých. V současnosti se trenéři zdráhají pustit mladíky do výraznější role, o čemž se přesvědčil i Kristian. Brzdí tahle neochota rozvoj talentů a celého českého hokeje?
Rozhodně! Nás kdysi stavěli do první nebo druhé lajny. Postupně jsme se vyhrávali, získávali zkušenosti a brzo patřili k nejlepším. V NHL se dneska sází na dravce, na rychlost bruslení i myšlení. Musíme tenhle trend zachytit.

Robert Reichel

Profil hokejové legendy

Robert Reichel (46) patří k nejlepším českým hokejistům všech dob. Jako kapitán třikrát dovedl národní tým k titulu mistra světa. Zásadně přispěl též k triumfu na olympiádě v Naganu v únoru 1998. Po skončení kariéry působil jako trenér v Litvínově a v mládežnických reprezentacích. Jeho syn Kristian hraje v Kanadě, blýskl se na nedávném šampionátu juniorů.

Koučové ze staré školy dál tvrdí, že mládí není nějaká zásluha. Nicméně pozorujete, že se situace přece jen zlepšuje?
Naštěstí ano. Ještě před několika lety se kluci v áčkách skoro nedostali na led. Říká se, že mladí dělají chyby. Ale starší borci je udělají taky a trenéři jim nic neřeknou, aby se proti nim nebouřili. Zato po bažantech se vozí, což jim rozhodně neprospěje. Je dobře, že třeba Vláďa Růžička v Chomutově nebo Martin Straka v Plzni dávají talentům šanci.

Vaše generace z přelomu tisíciletí získala mezi roky 1996 a 2006 pět titulů mistrů světa, zlato a bronz z olympiády. Teď reprezentace čeká na jakoukoliv medaili už skoro šest let, nejdéle v dějinách. Je vám z toho smutno?
Smutno ne. Ale je to realita. Když jsme vyhrávali, úplně se přestalo pracovat s mládeží. Svaz o problémech ví a snaží se s nimi něco udělat. Nejvíc práce se však musí udělat v klubech, kde hráči vyrůstají. Když v nich budou lidi makat na sto procent, můžeme se zase vrátit do špičky.

Naráží snaha o pokrok z hokejového vedení na odpor klubů, které si do svého byznysu nechtějí nechat mluvit?
Svaz pořádá mraky akcí, dává na mládež hodně peněz. Potíž je, když trenéři sedí na semináři a nadávají, co jim to zase vykládají za kraviny. Odsedí tři hodiny a jednou domů, aniž si něco vzali do praxe. Jasně, nemůžeme mít všichni stejný názor. Ale musíme se učit. Když jsem byl na podzim v Kanadě, sledoval jsem tréninky v NHL i v juniorce, což mě zase obohatilo. V Litvínově jsem pak uspořádal přednášku pro trenéry, aby věděli, kam se svět ubírá.

Plánujete návrat k trenérskému řemeslu?
Uvidíme. Na tuhle sezonu jsem si vzal volno. Cestujeme s rodinou. Oddychový život mě baví. Ale v hokeji se pohybuju odjakživa, zajímám se o něj i teď, což mi prospěje, pokud se k němu někdy vrátím.

Nepostrádá hokej uznávaného vůdce, který by ho sjednotil? Napadá mě Ivan Hlinka, jenž v létě 2004 zemřel při autonehodě a jehož jste znal odmala.
Úcta k autoritám je důležitá. Nemůžeme všechno zpochybňovat. Možná by s Ivanem byla situace jiná. Kdyby zůstal naživu, třeba by se nezaspalo s mládeží. Ale těžko říct. Švédové taky před patnácti lety tápali, než dali hlavy dohromady, vydali se jedním směrem, zabrali a teď jsou v laufu.

Na Hlinku se teď bude znovu víc vzpomínat, protože se blíží dvacáté výročí vašeho triumfu v Naganu. Chybí vám osobně?
Chybí všem, co jsme ho znali. Úplně vidím, jak přichází na nějaký náš sraz, vytasí jednu ze svých typických hlášek a my se všichni válíme smíchy. Je škoda, že tady není. Musíme si poradit bez něj.

Jaké to je, když se zlatá parta potká na nějaké akci?
Vždycky je sranda. Vybavujeme si staré historky. Pořád si je opakujeme. Zase a znova se jim smějeme.

Které příhody nikdy nezklamou?
Jak jsme po turnaji v autobuse z Nagana holili knír trenéru Slávovi Lenerovi. Ivan všechno dirigoval – v jedné ruce měl žiletku a ve druhé pivo. Vybavuju si, jak jsme pořád někde zastavovali, abychom doplnili zásoby pití. Jak Jirka Dopita tlačil Dominika Haška v Tokiu na letištním vozíku. Jak jsme s prezidentským speciálem při mezipřistání v Rusku chtěli dotankovat a oni chtěli rubly, zatímco my měli jen dolary. Seděli jsme v pustině, v nějakém kiosku, a čekali.

Robert Reichel
Robert Reichel

Už jste o těch dnech musel mluvit aspoň tisíckrát. Neomrzí vás vzpomínání na Nagano?
To ne. Dokázali jsme něco, co se už asi nebude opakovat. Poprvé byli profesionálové na olympiádě. Porazili jsme Ameriku, Kanadu i Rusko. Už asi nikdy nebude Evropská ulice v Praze v obležení lidí jako tenkrát, když nás vezli k prezidentu Havlovi. Někdo z kluků se u něj na zahradě dožadoval slivovice místo nabízené vody.

Když se tým z Nagana sejde, utahujete si navzájem ze svého vzezření jako na třídním srazu po dvaceti letech?
Jasně. Zatím nějak zvlášť netloustneme, já mám třeba pořád svých 83 kila. Akorát už šedivíme. Já nejsem výjimkou. Přestřelky samozřejmě probíhají. Ale nikdo se neurazí, maximálně jeden druhého odpálkuje: „Podívej se na sebe, ty vole!“

Autor:






"Nikdo vás nevytočí jako vlastní dítě," potvrzuje psycholožka
"Nikdo vás nevytočí jako vlastní dítě," potvrzuje psycholožka

Jak na dětskou výchovu, řeší psycholožka v rozhovoru pro eMimino.cz

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze