Vladimír Růžička jej kdysi velebil za jeho akrobatické dechberoucí zákroky, ale zároveň to byl on, kdo ho přemluvil, aby neodcházel do zámoří, ale sám jej ze Slavie neslavně vyprovodil.
Bývalý brankář po konci úspěšné kariéry nezahořkl, a když už zdravotní stav nedovoloval chytat na top úrovni, plynule přešel sám do role kouče a vrátil se do Edenu. Na místo svých největších úspěchů. A do prostředí, kde jméno Málek začíná znovu rezonovat díky jeho dvěma synům.
Po mistrovské sezoně jsem mohl odejít do Filadelfie a nechal jsem se přemluvit, abych zůstal ve Slavii. Za pět měsíců mě vyměnili do Plzně.
Roman Málekbrankář mistrovského týmu Slavie z roku 2003
To „utržené“ koleno bylo tak fatálně poničené, že jste řekl dost?
Musel jsem na operaci. Byla to poslední ťafka. V hlavě jsem si to srovnal, nechtěl jsem už hrát. Byl jsem rád, že se mi tohle těžké zranění stalo ve chvíli, kdy už jsem věděl, že je konec.
V kariéře jste měl vůbec smůlu na podivná zranění. Třeba když vás v roce 2001 trefil puk přímo do nekryté čelisti. To se stává málokdy.
Pamatuju si to moc dobře. Myslel jsem si, že je to moje poslední hodinka. Bylo to na Slavii proti Českým Budějovicím. 26 vteřin do konce, vedli jsme 4:3, oni hráli power play. Prohrané buly, puk šel na modrou čáru k Milanu Nedomovi. Hokejka Romana Horáka se zachytila za můj přivázaný plexištít. Otočil mi hlavu a zvedl celou helmu. Periferně jsem zahlédl, jak Milan napřahuje a pak už jsem jen viděl, jak mi puk letí přímo na čelist. Stihl jsem se ještě podívat na tribunu, potom jsem se probral v šatně na lékařském lehátku.
Bolestivý zážitek, ale zvládl jste to s návratem poměrně dobře, i když jste dlouho nemluvil.
Šlo to perfektně. Měl jsem super péči, Slavie mi zařídila doktory. Měl jsem zuby zdrátované k sobě, měsíc jsem mohl jenom pít a jedl jenom kašičky. Zhubl jsem deset kilo. Kdo to měl, tak ví. Když si dáte zuby k sobě, nemůžete vůbec nic. Když jsem přišel do šatny, kluci se mi hned smáli, že nemůžu mluvit.
Ve Vítkovicích jste si poranil tříslo a zase to bylo proti Budějovicím.
No jo, tenkrát v předkole, běžela padesátá minuta. Měl jsem s tím problémy už zamlada. Jak jsem byl hodně flexibilní, pořád jsem dělal rozštěpy. Až v tom zápase tříslo nevydrželo. Bylo mi jasné, že půjdu na operaci. Pan doktor Mauer mi zachránil ještě dva roky kariéry. Bez něj bych další dvě sezony určitě nedal.
Který hráč pro vás byl tak nepříjemný, že vám dokázal vždycky dát gól?
To bylo ve Švédsku za MODO. Kariéru tam dohrávali Markus Näslund a Peter Forsberg. Markus neměl nijak silnou ránu, ale uměl ji dát pod vyrážečku. Věděl jsem, že tam bude pořád střílet, ale stejně mi na tréninku vždycky dal gól. Býval jsem z toho nešťastný. Měl hodně zahnutou hokejku a puk bezvadně skryl za čepelí.
MISTROVSKÁ SKVADRA. Slavia v roce 2003 slavila titul, ve finále přetlačila favorizované Pardubice 4:3 na zápasy. Snímek je už několik dní po oslavách a jsou na něm samé známé tváře. Zleva Jan Hejda, Michal Sup, Petr Kadlec, Radek Duda a Roman Málek.
Nejvíce jste toho ale nahrál doma v Česku za Slavii. Jak vzpomínáte na trenéra Vladimíra Růžičku?
Na Růžu jen v dobrém. Když jsem ještě mladík, vyhlédl si mě a vzal v osmnácti do áčka. I když jsem neměl dobrý zápas, stejně mě zase poslal do branky. Něco ve mně viděl a věřil mi. To je pro každého kluka hrozně důležité a já jsem se díky té šanci odrazil do vrcholového hokeje a odehrál jsem spoustu sezon v extralize. I když odchod ze Slavie nebyl nijak krásný, jsem mu vděčný za šanci, kterou mi dal.
Uměl tehdy pracovat nejen s vámi, ale i s celým mužstvem.
To je pravda. Před mistrovskou sezonou 2002/03 během letní přípravy říkal: ‚Udělejte si to, jak chcete, ale mě nezajímá nic jiného než finále a to vyhrajeme.‘ Byli jsme na to nachystaní, celá sezona pak klapala. V kariéře jsem zažil jen dvě takové. Jednu ve Slavii, a pak až v roce 2011 ve Vítkovicích. Mužstva se vezla na vítězné vlně, nikdo nebyl negativní a všechny zoubky toho kolečka do sebe skvěle zapadaly.
Roman MálekKluby Extraliga V ELH odchytal sedmnáct let, v nichž naskočil do 555 zápasů, 246 duelů vyhrál Národní tým Zajímavosti |
Ještě to také podpořil rituálem, kdy do kabiny nosil sladkosti.
Eva Růžičková (pozn.: první manželka Vladimíra Růžičky) pekla koláče, buchty, nebo dortíky. Před každým zápasem vždycky něco přinesl do kabiny a my hráči jsme to jedli. To byla Vláďova pověrčivost.
Vyčítal jste někdy Růžičkovi ten podivný odchod ze Slavie, když vás klub vyměnil do Plzně a v klubu vás nahradil Petr Franěk?
Nemůžu na něj říct špatné slovo. Jen to tenkrát nebylo příjemné. Po mistrovské sezoně jsem mohl odejít do Filadelfie a nechal jsem se přemluvit, abych zůstal ve Slavii. Jenže za dalších pět měsíců už jsem byl vyměněný do Plzně. Pak mě to mrzelo, protože jsem měl jedinečnou příležitost a měl jsem to jít zkusit. I když přestup do Plzně nakonec nebyl tak špatný. Otrkal jsem se v novém prostředí a poznal jiné lidi.
Tenkrát vás také přemlouvali, ať zůstanete, že?
Přesně. Ale přiletěla mi nabídka z Ruska a já už jsem po té předchozí zkušenosti věděl, že tentokrát už půjdu ven.
Philadelphia vás draftovala v roce 2001 v pátém kole. Myslíte dodnes na to, jaké by to asi bylo, kdybyste na nabídku Flyers kývl?
Tehdy bych se tam jel podívat jen na kemp, ale o dva roky později bylo vážně dost blízko podpisu. Ve Slavii mi slibovali různé věci, když neodejdu. Nechal jsem se prostě zviklat. Bylo mi čtyřiadvacet a viděl jsem to jinak. Napadlo mě, že se Slavií vyhrajeme další titul, budu v nároďáku a po sezoně půjdu do Ameriky. Dneska bych tam šel hned, i kdybych se měl nakonec vrátit domů.
A jak to tak bývá, když se taková šance odmítne, už nemusí přijít.
Tak to i bylo. Ta nabídka už po další sezoně nepřišla. Věděl jsem, že by to bylo těžké. Jenže ono je to složité, ať už hrajete v Německu, ve Finsku nebo kdekoliv jinde. Prováhal jsem to. Tenkrát totiž ještě v NHL nebyl trend velkých gólmanů. Dnes musíte mít nějakou míru i výšku. Jediný gólman pod 180 centimetrů je tam dnes Fin Saros v Nashvillu. Každopádně si nestěžuju, měl jsem fajn kariéru a jsem vděčný, že jsem mohl hrát na takové úrovni.
Přece jste si nakonec v době výluky NHL proti světovým hvězdám zachytal za Plzeň.
Ale než k tomu došlo, bylo to dost zajímavé. Měli jsme na cestě druhého syna a vracel jsem se domů z Magnitogorsku. V Čechách na mě měla práva Slavii, sezonu jsem dohrál nakonec ve Varech. Přijel výběr hvězd ze zámoří. Daniel Briere a další borci. Plzeň mě pozvala, Vary mi tenkrát tu exhibici umožnily hrát, protože věděly, že po sezoně odcházím do Plzně.
Je to dodnes jeden z vašich největších zážitků?
Abych řekl pravdu, moc si to nepamatuji, ale určitě jsem nějaký gól dostal. (smích) Šel jsem do brány na třetí třetinu. Nikdy jsem přitom neměl rád, když se muselo ze střídačky do branky. Utkání hvězd mi nikdy nepřirostla k srdci, pro gólmany bývala vždycky nevděčná. Každý si chce dát gól, ať je obránce nebo útočník. Normální střely tam moc nebývají, většinou potom uděláte velký zákrok.
Kariéru jste končil v Boleslavi, vaši synové už pomalu začínali na Slavii. Tam, kde jste získal ligový titul a kde dnes trénujete. Jak se ten návrat tehdy upekl?
Dával jsem kluky do školy Vladimíra Růžičky ještě v době angažmá ve Vítkovicích. Ozval se mi Franta Pomahač a hned říkal: „Až budeš končit, pojď nám trénovat gólmany.“ Zavolal jsem mu, jestli to pořád platí, končila mi k poslednímu dubnu smlouva, od května jsem přešel na Slavii a jsem tam do teď.
Co všechno děláte s gólmany?
U áčka Slavie dokonce před klasickými tréninky chodíme na suchou přípravu. Není to jen o tom, že brankář přijde na led, ale musí v sobě mít reakční rychlost i obratnost. O to pak může být rozdílovější. Musíte mu rozpojit mozek, aby každá část těla dělala něco jiného. Takže ukazujeme čísla v náhodném pořadí a oni ukazují prsty, používáme různé kloboučky na cvičení. Trénujeme rychlou práci s rukama, nohama a ještě musí být schopní se s vámi při tom všem bavit.
Vy jste býval v přípravě dost přísný i na sebe. Jako kouč jste stejný?
Býval jsem poctivý a možná jsem až moc trénoval. Mám to rád i u mladých kluků. A nesnáším flákače. V juniorce jsem takového kluka měl. Zkoušíte ho přemlouvat po dobrém. Ale když už víte, že vám to bere energii, nemá to smysl. Zažil jsem to na Slavii také u A týmu. Měl jsem štěstí, že hlavní trenér to viděl úplně stejně a už jsme se s ním nezlobili. Nemůžete si dát dneska na Instagram popisek, že jste hokejista a tím to pro vás končí. Ti kluci by se měli chtít sami posunout o level výš.
Jako třeba Dominik Frodl, který vám prošel rukama. Dnes chytá stabilně extraligu a dostal pozvánku do národního týmu.
Měl to v hlavě srovnané. Věděl, že Slavia pro něj bude jen přestupní stanicí. Berte to s rezervou, ale kdybych mu tehdy řekl, ať cokoliv udělá, nebo někam skočí, bez mrknutí oka by to udělal. Pak je vaše práce úplně jiná.
A jak jde práce s vaším synem Romanem, kterého trénujete v prvním týmu Slavie?
Dobře, ale někdy si potom nadávám, že jsem až moc přísný. Jsem pedant. Všechno jsem si jako hráč musel vydřít a nikdo mi nepomohl. Trénoval jsem a dřel. To chci i po svých gólmanech. I po svém synovi. Pochopitelně se bude pořád říkat, že má něco zadarmo, ale myslím, že by s ním jiní moc měnit nechtěli. Bývám dost tvrdý, ale naučil jsem se trochu brzdit.
Klan Málkových. Táta Roman býval hvězdou extraligy, jeho stejnojmenný syn se tlačí do branky Slavie tak jako kdysi před lety on.
Bývá na vás naštvaný?
Jasně, že jo. Pan Bruk mi říkával, že hodný trenér nikdy z nikoho neudělá dobrého gólmana. Té zásady se držím. Nepříjemné věci si musíte umět říct, když rozebíráte zápas, góly, nebo trénujete a nejde to. Vždycky tvrdím, že s brankáři na pivo půjdu a můžeme si o povídat o čemkoliv, ale když jde o trénink, ty chyby řeknu do očí. Někdy to může být nepříjemné.
Jste si hokejově podobní?
Jsme tak stejně velcí, on je rychlejší. Já jsem měl zase výbornou pohyblivost, kloubní rozsah i rozklek, to po mně nepodědil. Ale zase hraje mnohem líp hokejkou. Dokonce už zkoušel dát gól proti Frýdku-Místku, šlo to kousek vedle. Když je to za stavu 2:1, na střídačce mi to nedělá dobře. Ale sám bych si na takový kousek nikdy netroufl. Po nás se chtělo zastavovat jen puk za bránou, Vláďa Růžička po mně řval, ať už tam radši nelezu a jen chytám. Když po mně rozehrávku později vyžadovali ve Švédsku, rozehrávku s pukem jsem neuměl. A vidíte, dnes to dělají od malých dětí a v tom má Roman výhodu.
Prosadí se do velkého hokeje?
Do NHL má ještě hodně práce. Navíc nemá potřebnou výšku, takže do té vysněné soutěže to bude mít o dost těžší. Je pracovitý a záleží jen na něm, jestli se někam dostane.
Váš druhý syn Jakub je také slávista, ale zato hraje obránce v dorostu. Nechtěl chytat?
To on by chtěl. Už Romanovi jsem to zakázal, ale pak mě přesvědčil. Chtěl být jako táta, pořád chytal. Doma i u babičky s dědou. Kubovi jsem to jasně zatrhl. Řekl jsem mu, ať si jde hrát klidně do pole. Vím, co je chytání z psychického hlediska za řeholi. Chytat může prostě jen jeden, je extrémně těžké se prosadit. Jako hráč má větší šanci dostat se do dorostu a juniorů a překonat ty telecí léta. Jen v dorostu Slavie je teď třeba sedm brankářů. Musíte vybrat tři a další čtyři musejí někam odejít. Ale hráč může hrát i ve čtvrté pětce.
A vzal to?
Jasně. Teď už je dokonce největší z rodiny a nebojí se ani prát. Takže je to možná i lepší. (úsměv)
Chytání se od vašich dob hodně změnilo, motýlek nebo stand-up styl je minulostí. Je těžké se přizpůsobovat trendům?
Všechno se strašně rychle vyvíjí. Stačí si vzpomenout na mé angažmá ve Švédsku, tam jsem měl vůbec prvního trenéra brankářů v životě. Musel jsem změnit styl, pomohlo mi to při návratu do Vítkovic. Cítil jsem se výborně, protože jsem se ve Skandinávii naučil zase jiné věci. Ale po kariéře jsem měl kliku na to, že jsme si s Petrem Přikrylem a Vláďou Dohnalem založili školu Goalie Service. Mentor mladých kluků je Pepa Bruk starší. Má velké zkušenosti, předal mi spoustu věcí souvisejících se suchou přípravou. Jsem navíc ve spojení s trenérem brankářů ve Švédsku. Spoustu věcí hledám na internetu a koukám na nejlepší gólmany světa v NHL. Dívám se, jak řeší situace.
Patrik Bartošák vyprávěl, jak se ve Finsku musel úplně přeučit bruslení. Je to vážně tak velký rozdíl?
Řeknu to jinak. Můj první trenér kdysi dávno v ČLTK byla žena, paní Baudyšová. Učila mě bruslit a pořád chtěla, abych jezdil. To se tenkrát po gólmanech hodně chtělo. Od toho se upustilo a začalo se dokonce už od malých dětí slideovat. Někdy kolem roku 2009 brankáři začali chytat v boxech, vykrývali prostor kolem sebe a nechávali se trefovat. To už je také pryč. Dnes musíte být aktivní rukama, abyste nedovolil tolik dorážek. K tomu patří i bruslení. V Česku se na to nekouká, ale zato vidím, že se po stadionech u osmiletých kluků učí slide. Přitom bruslení by se tu mělo dělat víc.
Po kariéře máte dost nabitý program a ještě na O2 TV děláte hokejového experta. Naplňuje vás to?
S tou nabídkou mě oslovil komentátor Tomáš Zetek. Potkali jsme se na Spartě, když tam dělal tiskového mluvčího. Za ty čtyři měsíce mého tehdejšího angažmá jsme se docela skamarádili. Když se ozval, chtěl jsem k tomu vědět víc. Řekl, ať přijedu a probereme to. Čekal jsem, že se dozvím, jak to bude vypadat, zatímco jsme se tam domluvili, že to prostě zkusíme. Jsem za to strašně rád, moc mě to baví.
Hledal jste inspiraci, nebo jste šel vlastní cestou, jak divákovi servírovat detaily a zajímavé informace?
Koukám často na NHL a vím, jak tam dělají studia. Šéf hokejové sekce Honza Homolka se to snaží také dělat jinak než třeba veřejnoprávní televize. A já chci být v komentáři nestranný, rád pochválím, ale předávám na kameru fanouškům i věci, které vidím a hráči je špatně řeší. U gólmanů mi samozřejmě nic neunikne. U hráčů mám samozřejmě i podněty k bránění, sám jsem odehrál stovky oslabení. Takže vím, jak to funguje.
Trénovat gólmany je stejně jako u hráčů deformace. Koukáte na ně jinak i během komentování?
Vidím jejich chyby a kolikrát se musím držet, protože jsem byl ve stejných situacích a vyřešil jsem je blbě. Protože to vyplynulo ze hry. Na videu jsou ty věci hrozně dobře vidět. Kolikrát i vteřinu dopředu vidím, že bude gól, protože tam brankář stojí špatně.
Baví vás koukat na hokej z nadhledu studia?
Začínali jsme přímo u ledu. Přehled tam nemáte takový. V Pardubicích jsme byli v rohu za bránou. Máte sice dobrý rozhled na jedno útočné pásmo, ale na druhou stranu moc nevidíte, tam nám pomáhá monitor. Když stojíme na tribuně přímo nad červenou čarou, máme mnohem lepší přehled a má to pro mě kouzlo, že jsem přímo na stadionu. Navíc dávám pozor, abych v přímém přenosu neřekl nějakou blbost.
Teď se s kolegy i lépe slyšíte. Stadiony zejí prázdnotou a jsou bez diváků. Je to divné?
Nikdo na nás nehuláká. (smích) Když ještě chodili fanoušci na stadiony, tak jsme kolikrát fakt neslyšeli. Jindy zase rozptylovalo, když na nás volali a fandili nám. Teď je to dost komorní. Slyšíte hráče, co tam na sebe pokřikují, anebo si všimnete, že třeba žádnou komunikaci nemají. S diváky to každopádně bude mít zase to pravé koření. Koukám na NHL, která už jede s pár set fanoušky na sedačkách, tak se těšíme, že příští sezona u nás bude normální.
Mnohdy to teď musí působit jako na krajském přeboru, viďte.
To tedy, ale hráče v téhle situaci strašně obdivuju. Dostat se do zápasu bez diváků je určitě těžší. Během kariéry jsem neměl rád přípravná utkání, protože tam většinou bylo pár lidí. Jenže plná hala vás nakopne a vystřelí hladinu adrenalinu.
Kolik času věnujete přípravě na komentář?
Den nebo dva před zápasem mi přijde scénář obsahující témata. Navíc sleduju v televizi většinu hokejů, koukám na sestřihy a čtu všechny články. Musím mít přehled, abych neřekl nesmysly, i když se tomu určitě neubráním.
