Hokejový cestovatel Vopat, jenž si za patnáct let profesionální kariéry zahrál v sedmi zemích, na jaře 2011 řekl dost. Po vypadnutí Litvínova ve čtvrtfinále s Třincem ukončil hráčskou kariéru ve věku, kdy jiní mají před sebou většinou ještě dalších pár let.
„Hrozně moc mi chyběla rodina, bylo mi v Čechách často smutno,“ vypráví v obsáhlém rozhovoru pro iDNES.cz litvínovský tvrďák, jehož manželka Natalie zatím v Kanadě vychovávala jejich dva malé syny.
O budoucnosti měl Vopat jasno: okamžitě přesedlal na trenéřinu u kanadských juniorských celků. To lze považovat za velký úspěch.
Romane, nelitujete, že jste přestal hrát?
Absolutně ne, už to dál nešlo. Rodina je pro mě víc.
Už tehdy jste věděl, že budete trenérem?
Ano, měl jsem slíbené místo u týmu Kimberley Dynamiters. A pak přišla současná práce ve WHL, což byla svým způsobem náhoda. Zkusil jsem namátkou zavolat kamarádovi, s kterým jsem hrál ve Finsku. Jeho bratr dělá manažera a ten mi tohle domluvil. Nejdřív jsem pomáhal na kempu a pak jsme se brzy domluvili na dvouleté smlouvě. Jednoduchý.
Co člověk potřebuje, aby se mohl stát v Kanadě trenérem u mládeže?
Pro bývalého profesionálního hráče je to jednoduché. Týdenní či desetidenní intenzivní kurz vám na to stačí. Samozřejmě na hlavního kouče už je to jiné.
Ve Western Hockey League působíte u týmu Prince George Cougars. Jak vám to jde?
Je to zkušenost k nezaplacení. Hlavní trenér to dělá přes dvacet let, takže se mám od koho učit.
Ani na chvíli jste neuvažoval, že byste trénoval mladé kluky v Čechách?
Hrál jsem v Kanadě v juniorce od mých osmnácti, takže jsem v Kanadě dýl než v Čechách. Přes dvacet let jsem na cestách. Manželka je Kanaďanka, mám dva kluky, kteří chodí do školy a hrají tady hokej. Vím, že pro rodiče není jednoduché se s tím vyrovnat, ale jednou jsem se rozhodl. Nikdy jsem nebyl velký talent, přesto byl můj sen zkusit si NHL. To se mi podařilo a nakonec jsem se tady usadil nadobro.
Co synové: budou po otci hokejisté tvrdšího ražení, nebo spíš po strýci technici?
Jednomu je devět, druhému osm. Zatím je hodně brzy na hodnocení, jestli se z nich něco vyklube. Já s tím raději moc nepočítám. Zatím to hrají pro radost a to je pro mě hlavní. Když mě překvapí a někam to dotáhnou, zlobit se rozhodně nebudu.
Jak často jste v kontaktu s vaším starším bratrem, který s hokejem předčasně skončil kvůli přetrvávajícím zdravotním problémům?
Brácha je pořád na cestách, takže v kontaktu tak moc nejsme. Jednou za měsíc si zavoláme. On je v St. Louis šéf skautů pro Evropu, takže to má v podstatě všechno na starosti. Má práce až nad hlavu. Žije v Litvínově, ale pořád někde cestuje. Z měsíce je tak dvacet dní na cestách. Je to těžká práce, ale on je spokojený.
Romane, sledujete, co se děje v Čechách kolem hokeje?
Sleduju, hlavně Litvínov. Vím, že hraje výborně. S taťkou a bráchou se o tom bavíme. Jsem hodně překvapený, jak zatím válí. Tohle nikdo nemohl čekat. Snad jim to vydrží a udělají konečně ten titul. Já bych to přál hlavně fanouškům. Někteří na ten zimák chodí čtyřicet let a stále čekají. Z toho klubu vzešlo několik skvělých hokejistů naší historie, přesto pořád ten titul nemají.
Co říkáte na Martina Ručinského a jeho návratu do reprezentace?
To mě teda šokovalo. Vím, že má výbornou sezonu, ale přece jen mu je čtyřiačtyřicet. Na druhou stranu: když vám hravě přebruslí o dvacet let mladší kluky, tak co by tam nebyl? Z jedné strany to pro lidi zpovzdálí může vypadat jako vtip, že by Růča, co je tolik let mimo NHL, mohl nastoupit na mistrovství světa. Jenže jako vůdce kabiny a hráč je to v našem hokeji značka, která má pořád svou kvalitu a vysokou hodnotu.
Věnujete se juniorskému hokeji, co říkáte na rozruch kolem české dvacítky po MS v Kanadě?
Sledoval jsem to zpovzdálí. Chtěl bych chtěl říct, že to trenér Přerost neměl vůbec jednoduché. Kecali mu do toho rodiče, je to celé o politice kolem hokeje. Vůbec se mu nedivím, že zkolaboval, protože na něj musel být ohromný tlak. Já bych to v jeho kůži také nevydržel. Je to těžký. Trenér je jeden den nahoře a druhý bez práce, to vám jako hráči nehrozí. Vůbec si nedokážu představit, jaké je to na postu reprezentačního trenéra.
„Přerostovi do toho kecali rodiče, neměl to jednoduché. Dneska je to ale hlavně o mladé generaci, která všude byla, všechno zažila a všechno ví nejlíp. Není snadné tyhle kluky trénovat, to si nemyslete. A platí to nejen v Čechách, ale i tady v Kanadě nebo ve Finsku.“ |
Takže podle vás vinu za neúspěch Česka nenesl?
Hlavně bych říct, že je to o mladé generaci a ani nejde o to, jestli to je v Čechách, Kanadě nebo ve Finsku. Oni všude byli, všechno zažili a všechno vědí nejlíp. Nemyslete si, že je to tady jiné. Takhle to dřív u tak mladých kluků nefungovalo. Není jednoduché je trénovat, to si nemyslete. Podobné problémy máme i tady a možná i ve větším rozsahu.
Nepřišlo vám, že už to ale překročilo všechny hranice?
Co se stane v kabině, to tam má zůstat. To, co se dostalo ven, je jen výsledek doby, v jaké se ten sport dělá. Jsou zákony kabiny, které se dřív ctily. Neexistovalo, že by se porušily. Dneska vám všechno vyleze ven. Je to výsledek dnešní výchovy dětí. Nic jiného bych v tom nehledal.
A co jste říkal na projevy pana Zachy staršího na celé dění kolem juniorského týmu?
Abych vám řekl pravdu, já ani nevím, kdo pan Zacha starší je.
Když je tedy problém v mládeži obecně, proč ta česká za tou kanadskou, americkou i švédskou stále zaostává?
Je to hrozně moc faktorů. Jsme malá země. Nemáme moc hráčů a když už se nějací dobří najdou, tak jdou do zámoří, což se jim tedy vůbec nedivím. Tady se mnou sice český hokejový svaz nebude souhlasit, ale já tu možnost měl a kdybych měl možnost, šel bych ještě o rok, dva dřív. Pokud se dneska chcete dostat do NHL a být v ní úspěšný, musíme hrát juniorku v Kanadě. Je úplně někde jinde než ta v Čechách. Jsou tu obrovské možnosti v rozvoji bruslení - v každém malém městečku je hala nebo aspoň venkovní ledy. Velkou většinu z toho máte zadarmo. Ve městech jsou mraky zamrzlých ploch. Tady bruslí úplně každý. Děti, rodiče, senioři, turisté. Podobné je to i v severských zemích. V Americe máte miliony dětí. Ano, hokej je tam sice až třetí, čtvrtý sport, ale pořád je tam ten výběr hráčů nesrovnatelně větší než u nás.
Kde vidíte největší rozdíly mezi juniorskou soutěží v Česku a těmi v Kanadě?
Ty ligy se vůbec nedají srovnat. V kvalitě, mediálním zájmu, zázemí. Jsou to úplně jiné světy. To je prostě příprava hráčů na top soutěž. V Čechách, když máte dobrýho mladýho kluka, tak pochybuju, že bude nastupovat v prvních dvou lajnách, ať jsou pravidla jakákoli. Dostane se nejvýše do třetí řady, odehraje deset minut na utkání a zbytek sedí. Když je dobrý a odejde do Ameriky nebo Kanady, tak bude hrát patnáct až dvacet minut za utkání, a to mu dá daleko víc. Vytíženost je obrovská, ten kluk si navykne na mediální zájem, na fanoušky, na to, jak to tady chodí. Nejen po jazykové stránce. Zkrátka z mladýho bažanta se stane chlap. Pro jeho vývoj je to lepší, za tím si prostě stojím.Co takhle na dálku říkáte na pravidla o minimálních limitech mladých hráčů v extraligovém celku?
Co na to vůbec říct? Koho tam má ten trenér stavět? Pokud ti mladí hráči nemají kvalitu, tak je tam prostě bude dávat jenom na pár střídání, aby splnil nařízení a jim řekne, aby to odjezdili a hlavně nic nezkazili. To přece nikam nevede.
Kdy se chystáte za rodinou do Litvínova?
Letos pojedu do Čech v létě. Naposledy jsem tam byl před dvěma lety o Vánocích, ale letos nebyla vůbec šance, protože jsme hráli zápasy. Letos bych se tam chtěl podívat.
„Extraligové nařízení o nasazování juniorů? Pokud ti mladí hráči nemají kvalitu, tak je tam trenéři budou dávat jenom na pár střídání, aby splnil nařízení a těm klukům řeknou, aby to odjezdili a hlavně nic nezkazili. To přece nikam nevede.“ |
Chtěl byste se podívat na domácí mistrovství?
Ne, vůbec mě to neláká. Já mám za sezonu toho hokeje nad hlavu. Potřebuju si odpočinout hlavně psychicky. Ono to s těma mladýma není jednoduchý. To bych se jen opakoval, že je mládež dnes jiná.
Chybí vám Čechy vůbec v něčem?
Kromě rodičů a pár kamarádů ani ne. Na druhou stranu se není čemu divit. Jsem od osmnácti pryč. Když jsem hrál ty dva roky v Litvínově, tak jsem tam byl bez rodiny. To bylo hrozně těžké, proto už jsem pak neměl sílu do hokeje, ač bych třeba dvě tři sezony mohl ještě hrát. Na léto se tam těším, ale to mi stačí.
Udržujete kontakt s bývalými spoluhráči?
S pár klukama z Finska jsme v kontaktu. Přece jen s nimi jsem strávil šest let života. V Čechách komunikuju s Viktorem Hüblem nebo Růčou.
Překvapilo vás, když se po vás stal v Litvínově kapitánem Michal Trávníček a prohlásil, že si bere za vzor vás, přestože dřív měl za kapitána třeba takové legendy jako Petra Klímu, Roberta Reichela nebo Martina Ručinského?
Vůbec mě nepřekvapilo, že se stal kapitánem. To, že zmínil moje jméno, mě spíš zaskočilo. Tráva dělá poctivou práci a je to znát na výsledku týmu. On je hodně nedoceněný člen toho letos dobře šlapajícího stroje.
Myslíte, že má Litvínov opravdu na titul?
Samozřejmě. Je to klišé, ale pokud jim zachytá brankář, tak šance jsou. Mají tři výborné lajny. Mladí kluci se taky dokáží občas prosadit a obrana se hodně zlepšila. Ta cesta za pohárem je hrozně dlouhá. Šance jsou, ale v play-off se vám musí sejít tolik maličkostí a detailů, že vyhrát může téměř kdokoli z té desítky.
