Stojí to hodně sil?
Když pokaždé inkasujeme jako první, je mužstvo nervózní a nehraje tak, jak je schopné hrát. Dlouho se dává dohromady a také neproměňuje šance. Ve středečním zápasem s Norskem bych se chtěl dočkat toho, abychom se dostali do vedení konečně my.
Zasahoval jste do sestavy: ve druhé třetině seděl Libor Hudáček, a potom vyskočil do prvního útoku.
Museli jsme něco udělat. Už v první třetině jsme vyměnili centra prvního útoku, dali jsme ho do čtvrté formace. S Liborem to bylo šťastné rozhodnutí, protože je to hráč, který je konstruktivní a umí nahrát. Pomohl i Mariánu Gáboríkovi. A hlavně v přesilovce roztočil kolotoč.
Po druhé třetině se v ČEZ aréně pískalo. Byl to správný impulz?
Ne, to ne. Řekl bych, že diváci pískali zaslouženě, protože jsme nehráli dobrý hokej. Jenom jsme se snažili bojovat a potom už jsme ani nebojovali. Už jsme byli skleslí, sklopili jsme hlavy a přestávka nám přišla vhod.
Prohrávat třikrát za sebou a pokaždé výsledek otočit - má to svá pozitiva?
Myslím, že ano - ukazuje to na vnitřní sílu mužstva. Ti kluci se chtějí do poslední chvíle chytit momentu. Když se jim povede dát gól, tak je ten hokej úplně jiný.
Tomáš Kopecký nedohrál, skončil na lavičce. Jak se rodilo tohle rozhodnutí?
Těžko, musím říct, že těžko. Ale prostě to rozhodnutí se udělat musí, když to první formaci neklapalo už třetí zápas. Proto se hledala jiná sestava. Myslím, že Tomáš Surový do ní přinesl oživení.
Vypsali jste extra prémie pro skórující útočníky?
To ne, já jsem rád, že se Marián Gáborík chytil a dal gól švihem po krásné kličce. To byl gól jeho kalibru.
