„Koleno se umoudřilo, pak výkonnost. A teď nás čeká velký zápas.“
Který má jasný cíl.
Vyhrát! Druhého si nikdo nepamatuje. Když prohrajeme, za měsíc lidi nebudou o nějakém finále vědět. Když vyhrajeme, může se stát, že si to budou pamatovat ještě deset let. Přešli jsme přes spoustu týmů a bylo by škoda teď prohrát.
Zpět k úvahám o vašem konci. Umíte si představit, že přijde? Že budete půl roku doma...
Nevydržím ani ten půlrok. Brzy mi bude chybět ten denní režim. Parta i fyzická zátěž, protože jsem celý život zvyklý na nějaký výdej. Přitom po sezoně jsem vždycky rád, že se můžu vyspat, že nemusím do kabiny. Dám si pivo, zhřeším. Baví mě chvíli nic nedělat. Ale až to opravdu skončí... Takový je život. Čeká to každého a každý se s tím srovnal.
„Dřív se šlo na trénink a první dvě cvičení byla na rozhýbání. Dnes je to od první vteřiny na plný koule.“ |
Mluvíte o hřešení, hlídáte se?
Ne, nikdy jsem nebyl ten typ. Nikdy jsem v tom nebyl stoprocentní profesionál, ani toho nebyl velký zastánce. Byl jsem vychovávaný od rodičů, že tělo potřebuje všechno jídlo, i třeba ty knedlíky. Jsem stará škola. Ale i já se s přibývajícím věkem trochu změnil. Jen talentem to už nejde.
Bezlepkové dietě se smějete?
To vůbec! Jen u mladých kluků to není moc potřeba. Když to udělá starší hráč, tak mu to může prodloužit kariéru. U dvacetiletého kluka si myslím, že je to zbytečné. Mají jiný výdej, jinou regeneraci.
Není tedy dnes hokej moc věda? Nebyl bezstarostnější?
Jednoznačně. Když vidím záběry před 20 lety – to už jsem hrál na vysoké úrovni – a dnes, žasnu, že ho zvládám hrát. Je neskutečně rychlý. Spousta věcí se změnila. Je taktický, vše se probírá na videu. To dřív bylo jednou za měsíc, dnes denně. Soupeře vám ukážou do detailu. Tréninky se zkracují, jsou intenzivnější. Dřív se šlo na trénink a první dvě cvičení byla na rozhýbání. Dnes je to od první vteřiny na plný koule.
Vám video asi...
... určitě nepomáhá. Ale musím to respektovat, nemůžu se na to vyfláknout. Ale už mi to moc nedává. Já se na ledě řídím instinktem. Tak jsem hrál celý život, dal jsem nečekanou přihrávku. Pořád bude platit, že chytří hráči jsou vidět. Je dvacet kluků, kteří jsou stejně natrénovaní, tak ten jeden šikovný, chytrý je vidět. Jako jsme tu měli my super výjimku Martina Réwaye. Kluk, který byl o myšlenku dvě někde jinde.
Zase byl svůj, problematický.
Nebyl jsem jediný, kdo mu to říkal. Mluvili na něj trenéři, agenti, že by s talentem měl nakládat jinak. Byl to geniální hokejista, já větší talent za svou kariéru neviděl. Přitom byl malinký, fyzično mu absolutně chybělo, nebyl ani rychlý, ani silný. S jeho výškou a váhou to teoreticky ani dnes neměl hrát. Byl ale strašně chytrý a extrémně šikovný.
Je to 10 let, co jste na sezonu okusil NHL. Litoval jste odchodu?
Ano, když jsem se rozhodoval, jestli pokračovat. NHL byla sen, který jsem si bohužel splnil o pět let později, než se to mělo stát. Není to výmluva, ale když jsem končil v Coloradu, bylo mi 31 let a ten věk mě limitoval. Kdyby mi bylo 25, prostor by byl větší. Jenže já už pro ně nebyl perspektivní, aby mě podrželi v sestavě a čekali, co předvedu. Měl jsem sice indicie, že můžu v NHL pokračovat, byť v jiném týmu, ale tam bych zase začal od nuly. A odchod byla i otázka peněz.
Ty v NHL hrají klíčovou roli.
Ano, v tom, kolik času strávíte na ledě. A ty by nebyly super, takže bych zase byl ve třetí čtvrté lajně. Takže rozhodl rozum, ne srdce. Je ale pravda, že mě dlouho mrzelo, že jsem to zabalil. Ale postupem času vím, že jsem udělal dobře.
Bylo to prozření? Že i když jste mistr světa, reprezentant, že...
... že si celá Amerika nesedne na pr..., že tam jde Hlinka? Ne, já věděl, tam jdu jako bezejmenný hráč. Byl si vědom věku, ale bral jsem to jako splnění snu. Podepsal jsem dvoucestný kontrakt a všichni si klepali na čelo, jestli jsem se nezbláznil. Ale já to chtěl vyzkoušet, chtěl jsem si udělat čárku, že jsem si zahrál nejlepší ligu na světě, i kdybych měl být nějakou dobu na farmě.
Stálo to za to?
Stálo. Byl jsem z toho nadšený. Dokázal jsem si, že můžu NHL hrát. V té době hrál za Colorado Joe Sakic, ikona kanadského hokeje, a já jsem šťastný, že jsem hrál s takovým hokejistou. A člověk zjistil, že je to normální kluk tím, jak se chová na tréninku i mimo něj.
Třeba mladí ve Spartě vyprávějí podobně, jak hrají s Hlinkou.
Nechci jim sahat do svědomí, ale nemyslím si, že mladí mají dnes tolik respektu, jako jsme mívali my. Nijak to nepozoruji, ale zase nejsem takový borec. Myslím, že ti kluci vzhlíží ke Crosbymu a jiným, ne ke mně. Ale zase mě tou jejich energií a bezstarostností v kabině drží.
Mluvili jsme o NHL. Ale nejvýraznější zahraniční stopu jste zanechal ve švédském Linköpingu.
Tam jsem asi hrál jeden z nejlepších hokejů v mé kariéře. Měl jsem tam i nejlepšího kamaráda, Honzu Hlaváče. Ale je to už pět let. Když jsem je sledoval v televizi, tak tam hrají dva kluci, co znám. Už jsem takový ročník, že mých spoluhráčů nikde moc nehraje.
Jan Hlaváč, o měsíc a půl starší než vy, se zase vrací do Sparty. Český hokej má slavnější dvojice, ale v čem tkví vaše souhra?
Znám se s ním strašně let, od dorostu. Hráli jsme spolu na Spartě, zažili jsme čtyři úspěšné roky ve Švédsku. Ke mně trenéři vždy najdou někoho, kdo mi pasuje, ale s Bubákem (Hlaváčem) jsme si rozuměli i mimo led. A ve Švédsku nás pořád dávají hodně dohromady. Prý na nás vzpomínají. Tak snad v dobrém.
Teď se do Švédska vracíte.
Ale neberu to jako něco výjimečného. Postupně jsme Ligou mistrů šli dál a teď ve finále chceme uspět. I když jenom proto, že ho hrajeme my, nechci říkat, jak je to super soutěž, o které jsem přesvědčený, že se udrží. Tak to nevidím.
A co ta konfrontace s Evropu?
Je fajn! Myšlenka je dobrá. I pro fanoušky. I když to moc neprokazují. Až v Praze přišla perfektní návštěva na semifinále. Jinak do té doby to ani tady pro ně moc atraktivní nebylo. Což je škoda, protože pro českého fanouška vidět špičkové švédské kluby není vůbec špatné. Ale zatím se srovnávat s fotbalem nejde. Historie její Ligy mistrů je hlubší.
