„Už od začátku jsem cítil tlak a byl jsem blízkými upozorňován, že pokud nebudou výsledky, strhne se lavina. Což se stalo,“ řekl.
Byl jste před sezonou optimista?
V přípravě jsme hráli slušně a testy potvrdily, že tým je fyzicky velmi dobře přichystaný. Ale už první mistrák s Třebíčí ukázal, jak se bude sezona vyvíjet. V plno zápasech jsme byli lepší, mužstva jsme přebruslovali, tvořili jsme si strašně moc šancí, bohužel jsme dojeli na jejich neproměňování. Strašně nerad říkám kdyby, ale kdybychom ty šance dali, bylo by to jiné.
Skončil jste po 12 kolech s bilancí dvě výhry, 10 porážek.
Sedmkrát jsme prohráli o gól! Výkony hodnotím kladně, hráli jsme hokej, co jsme chtěli. Po ztrátě puku agresivní forčekink, napadání. Je to náročný styl, co se hraje v moderním hokeji, tedy i v NHL, kterou sleduji. Já tomu říkám finská cesta, finský styl, který je tu momentálně odsuzovaný. Ale stojím si za ním. Kdybych jednou šel opět k áčku, budu to dělat stejně. Hokej se tím směrem ubírá. Pro hráče to byla obrovská změna, i nás s Maškem (asistentem Vladimírem Machuldou) to kdysi strašně posunulo.
V čem?
Jsem přesvědčený, že když hráči poctivě trénují padesátiminutovou sekci ve vysokém tempu, výsledek se dřív nebo později dostaví. Osm let jsem u mládeže a ani ty děti jinak nevychovávám. Po ztrátě kotouče agresivní forčekink, rychlé přímé dobruslování, vytvářet tlak do soupeře. Nechci hrát styl, že mi hráči budou couvat zadkem až do rolbárny. Tak to prostě je.
6 porážek v řadě přimělo Jana Čalouna k rezignaci, v sezoně vydržel u áčka Ústí 32 dní. |
Jenže jste čelil nedůvěře hlavně od některých fanoušků.
Byl jsem od začátku pod obrovským tlakem. Převládala negativita, že se mi nebo nám nevěří. Strašně jsem žil tím, aby se vyhrávalo. O naší vizi se nám podařilo kluky přesvědčit, šlapali. Poslední dva tři týdny byly tréninky vynikající. Pochopili, co chceme, už jsme do tréninků nemuseli tolik zasahovat. Prvky plnili, jak jsme chtěli.
Měl jste hráčský materiál na styl, který jste prosazoval?
To je druhá věc, rozpočet a peníze. Byl jsem jednatelem a člověk za to nese odpovědnost. S dalšími jednateli Evanem a Zdvořáčkem jsme se shodli, že nebudeme Slovan na úkor sportovních výsledků zadlužovat. Brát drahé hráče. Stavěli jsme tým tak, abychom dodrželi kvalitu i budget na hráče. To se nám povedlo, kvalita v hráčích jako Roubík, Vágner, Vrdlovec, Melka je. Na to jsme chtěli napojit mladé kluky.
Nebylo té nezkušenosti moc?
Projevila se v klíčových momentech. A vyvrcholilo to v Kadani. Vedli jsme 1:0, měli jsme vést 4:0, zase jsme dojeli na koncovku. Pak udělá hrubku dvacetiletý kluk ve vlastní třetině; měl puk obhodit o mantinel, ale dělal prohazovačku a soupeř vyrovnal. Tyhle detaily lidi nevidí. Chyba vznikla, člověk ze střídačky to neovlivní, můžu mu to říkat tisíckrát, ale na ledě je on. Nezažil jsem ani u dětí, že bychom v každém zápase hráli v šesti a dostali trest za špatné střídání. Ale mladí potřebují prostor, musí se s nimi mluvit. My to dělali hodně, brali jsme je k videu, rozebírali situace. Je to však dlouhodobá práce, což neříkám jako výmluvu, to je realita.
V jakém stavu přicházeli mladíci, které jste měli na hostování?
Nechci snižovat ničí práci, ale vzešli z akademií a měli plno nedostatků. Přitom by už některé věci měli dělat automaticky. U někoho jsme začínali úplně od nuly. Musím vyzdvihnout třeba práci kapitána Martina Vágnera. Byl příkladem na každém tréninku, dělal všechny detaily a vždy naplno. Dřív míval pomalejší rozjezdy do sezony, teď hrál výborně už od září. To samé Jarda Roubík. Je mu 41, to nejlepší má za sebou, což jsme si řekli na rovinu. Nebyl spor mezi mnou a Jardou. Bohužel se zranil. Předtím se i on snažil dělat věci, jak jsme chtěli, přitom by je ve svých letech a se svými úspěchy už dělat nemusel.
Z 1. ligy se nesestupuje, nebyla na místě právě trpělivost vychovat si mladé pro budoucnost?
Přesně. To není práce na jednu sezonu. Říkal jsem, pojďme si dát dva roky, mladé obehrát. V 1. lize potřebujete 20 milionů korun: 10 na provoz a 10 na hráče. Jenže my na ně měli 4,5 milionu, byli jsme na půlce. Mohli jsme z těch mladých udělat Ústečáky. Vyhlásil jsem jako cíl play off. Řekl jsem to záměrně, aby kluci měli záchytný bod, motivaci do práce. Snažil jsem se o profesionální režim. Nastavili jsme denně suchý trénink před ledem, posilovna, odrazová síla, protahování. Nemáme saunu, regeneraci, tak jsme zařídili fyzioterapeutku. Aby za ní mohli chodit, ta ženská je opraví. Chtěl jsem, aby večer po zápasech kluci nechodili k Turkům na kebab, ale aby měli těstoviny a salát.
Profesionální přístup jste chtěl i ve vedení, v tom jste se rozcházeli, proto jste skončil i jako jednatel. Není na to klub připravený?
Ještě asi nenastal ten správný čas. Přijde mi, že bylo něco zaběhlého, ale já do toho bouchnul a měl jsem jiné představy. Nikoho neodsuzuju. Mé představy jsou prostě jiné a s Vláďou Evanem jsme se bavili, že možná profesionalismus ode mě je až moc velký na to, jaké podmínky tady máme. Když bude rozpočet 20–30 milionů, může se to posunout. Moje nároky na hráče i lidi v týmu jsou možná za hranou klubových možností. V tom my se neshodujeme. Ale klub je pořád v mém srdci a zůstane v něm, pracuju dál na úrovni mládeže. Budu ji dál trénovat, to je můj život! Třeba se jednou do áčka vrátím. Ale teď nastal čas se malinko stáhnout a nechat to běžet beze mě. Pro klid na zimáku, pro klid na práci pro hráče. Já si těch kluků nesmírně vážím, fandím jim, aby se z toho dostali.
Jaké jste měl v kabině reakce na vaši rezignaci?
Pro mě bylo dojemné, opravdu dojemné, že po mém odstoupení přišli za Vláďou Evanem a řekli, že chtějí, abych se do kabiny vrátil. Cítil jsem velké emoce. Kluci sami nepoví, trenére, vy nás posouváte, to je jasné. Ale jeden přišel a řekl: Jsem rád, že hrajeme tenhle styl. Tohle pro mě byla zpětná vazba.
Skončit jste se rozhodl po porážce 1:2 v Kadani. Poslední kapka?
Jednoznačně si za tím stojím. Hlavním důvodem je, že nebyly výsledky, přitom výkony jsme předváděli slušné na to, jak mladý tým jsme měli. Chodil jsem domů a pořád jsem přemýšlel, co s tím. Už před Kadaní jsem si říkal, že jestli to nevyjde, musím něco udělat, abych tým nastartoval. Posledních 10 minut na zimáku a hlavně když jsme z něj vycházeli, mě v mém rozhodnutí utvrdil. Hráli jsme do 50. minuty slušně, pak fanoušci začali skandovat Čaloun ven!, vyvolávat bývalé hráče. A bylo vidět, jak šlo mužstvo úplně dolů. Vnímalo to. Říkal jsem si, že tady je něco úplně špatně. A že když odstoupím, možná to tým nakopne.
Co se stalo před stadionem?
Skandování vůči mé osobě bych skousnul až do chvíle, kdy začalo padat ty ču…, táhni do pí… Říkal jsem si, že to nemám zapotřebí. Předcházela tomu ještě jedna věc, zasáhlo to i moje děti. Starší Matyáš mi řekl: Tatínku, já šel ze zápasu a lidi ti strašně nadávali. Už to zacházelo někam, kam to zacházet nemá, aby se to odráželo na mých dětech. Myslím, že jsem pro děti na zimáku a hlavně pro moje dva kluky vzor. To byly první impulzy, že budu muset skončit.
Jste klubista a legenda, neměli by za vámi fanoušci spíš stát?
Určitá část fanoušků stála za mnou, druhá šla proti mně. Tomu nezabráním. Dostal jsem plno esemesek a e-mailů, kde mi vyjadřovali podporu. Čaly, pokračuj v tom, nekonči, jdi dál, tenhle nový vítr klub potřebuje. To mě hrozně nabíjelo. Ale přicházely i zprávy formátu Táhni. Ale já to respektuju, lidi mají nějaký názor. Můžeme se bavit, že kluby mají ikony. Já se považuju za ústeckého srdcaře. Klubu jsem pomohl v nejtěžších chvílích, nemluvím jen o áčku. Když jsem v roce 2010 nastoupil po boku Vládi Evana, mládež byla v katastrofálním stavu a v minusových číslech v řádech milionů. A podařilo se nám ji postavit na nohy. Pak si čtu, že lidi jsou alergičtí na moji finskou cestu. Ale já z ní neuhnu.
Ona asi bolí. Narazil jste na českou pohodlnost?
Na začátku ano, ale podařilo se mi kluky zlomit. Poslední dva tři týdny byly opravdu skvělé. Většinou padá mužstvo do skepse, když hodně prohrává, ale oni makali. Já šel do kabiny po zápase a nemohl jsem jim nic vyčíst. Říkal jsem: Kluci, paráda! A podal jsem jim ruku.
13 porážek v řadě je nynější série Slovanu, v 1. lize posledního. Teď ho vede Tomáš Mareš. |
Zato fandové vám vyčítali, že museli skončit jejich oblíbenci.
Jednoznačně si v kauzách Gengel, Volke, Merta stojím za naším rozhodnutím. Ale co se stalo, to nebudu zveřejňovat. Zmíním jedno jméno: Chlouba. Je velmi slušný hokejista, má dobrou práci s hokejkou i zakončení. Obrovský nedostatek ale má v nasazení v zápase a v tréninku. Řekli jsme si to na rovinu, že pro nás není přínosem, když jeden gól dá, ale při dvou inkasovaných je. Přijal to. Přeju mu, ať se mu daří.
Jak vás ty události vzaly?
Šel jsem k áčku s velkým nadšením, jednou jsem do dospělého hokeje chtěl skočit. Cítil jsem pak vztek, smutek. Přiznám se, že jsem třikrát brečel. Hrozně mě to vzalo. Říkám si, jestli jsem neměl počkat, až přijde naše doba. Ale já to takhle cítil. Dobře, teď do toho půjdu, zkusím nastavit nový směr. Stojím si za tím. Ale nedávám do hlavy nikomu, že to je správný styl. Jestli můj nástupce Tomáš Mareš bude sázet na svůj, já mu nebudu říkat, že Čalounův styl je nejlepší na světě.
Váš čas tedy přijde, až se posune myšlení v českém hokeji?
Řeknu příklad. Při tréninku jeden nejmenovaný obránce vystřelil na půl plynu. Plivnul to tam, že bych to chytil i já v šusťákovce. Já k němu jedu: Co děláš? Máš to dělat naplno! A on, že to naplno udělal. Dva měsíce trvalo, než pochopili, že po nich chceme to, aby puk vzali, agresivně vybruslili s nějakým naznačením a vypálili ránu. Aby se z každé střely snažili trefit bránu. A pak třeba, strašně těžká věc bylo postavit hráče před branku. Já si chvíli připadal jak blázen. I dětem říkám: Díváte na NHL? Tam stojí před bránou pořád hráč. Bek měl puk na střelu, ale spoluhráči jeli od brány do rohu a chtěli nahrávku. Já chci úplně jiný styl. Jít do trychtýře, do brány, tam se to musí vařit. Rozhoduje tam rychlost reakce, moment překvapení, vyčůranost, to všechno zdobí střelce. A když se někdo jako střelec nenarodí, může se to pílí naučit.
Bude těžké předělat myšlení hráčů, že i trénink musí být jízda?
Pro mě je obrovský trenérský vzor Miloslav Hořava. Zažil jsem ho v Ústí. Řekl mi na rovinu: Čaly, tobě už je 37, už to prostě nedáváš. Já to na sobě taky viděl. Ale jednu věc dělej, trénuj naplno! Posadím tě, nestačíš rychlostně, ale buď tady a buď příkladem, jak se maká. Já běhal sjezdovky a dobíhal jsem mezi mladýma klukama čtvrtý. Když teď nastoupil do Mladé Boleslavi, zaujala mě v rozhovoru s ním jedna jeho věta. Že pokud hráči nebudou tvrdě a naplno pracovat, má slíbeno od majitele, že je může vyhodit. Vidíte, my začínáme od téhle základní věci! Měla by být samozřejmost, že hráč pracuje naplno. A je jedno, jestli v extralize bere 300 tisíc nebo tady hraje za 10 tisíc ročník 97, který se chce někam posunout.
Už nejsme hokejová velmoc, tvrdí legendaJan Čaloun, trenér mládeže Slovanu Ústí Nechci dělat moudra, říkat, že jsem nejlepší trenér. Snažím se řídit podle toho, kde je náš hokej, evropský hokej a kde je Kanada a Amerika, které považuju za světovou špičku. Pro mě to jsou hokejové velmoci, ale my dneska už hokejová velmoc nejsme. Nejsme! Proto se snažím kluky odmalička učit návykům, které moderní hokej má. Když sleduji českou extraligu, hráči přijedou do třetiny, obránci zastaví na modré a jakoby stojí. Jsou minimálně aktivní. Když se díváte na zápasy NHL, pokud se mužstvo usadí v útočné třetině, hráči se najednou začnou prolínat s mnoha přenechávkami, bloky jako v basketu. Obrana se dnes hraje zónově. Každý se snaží bránit prostor před brankovištěm. Střelou vytvoří tlak do brány. Tak vidím dnešní hokej já. Jezdíme na svazová školení, pouštějí nám tam videa, jak se to dělá ve Finsku, ve Švédsku, v Americe. Snažíme se vzdělávat tímto směrem a čerpáme z obrovských zkušenosti. Přišla sem vlna věcí, které jsme ve Finsku, kde jsem hrál, dělali už před mnoha lety. Myslím, že na svazu si uvědomili, že český hokej není v dobrém stavu. V mládeži jsem docílil, co jsem chtěl dosáhnout u svých svěřenců v prvoligovém áčku ústeckého Slovanu, že musím mladé kluky až brzdit. Což je lepší, než jim pořád říkat jeď tam, nedělej oblouk 16 metrů. Dneska se hraje hokej jinak, není to tak, že jedeš napadat a uděláš veliký oblouk, dneska jedeš agresivně do hráče, pak brzda a krátký oblouk. Las Vegas s tímto stylem došlo až do finále Stanley Cupu. Ve Slovanu bylo strašně těžké naučit hráče nový systém. Říkám jim: Ty po střele musíš do brány! Jenže oni po střele jeli do rohu. A já jim to říkal podesáté, popětatřicáté. My z té cesty nechceme ustupovat. Nechceme hrát hokej, že se brání v jízdě vzad. My chceme, aby hráče najížděli v obloucích a dojížděli je jízdou vpřed. To dává logiku, když jedeš pozadu, jsi jasně pomalejší než hráč, co jede dopředu. My chtěli, aby šli napadat agresivně, po ztrátě kotouče rychle dozadu, adresně do hráče a všechno v jízdě vpředu. Nechtěli jsme hrát styl 1–2–2, nebo 1–4, já ho nikdy hrát nebudu. Možná v tom jsem se s nějakými hráči rozcházel, ale já to tak hrát nebudu. Můj styl je agresivní forčekink, agresivní dobruslování, rychlý adresný přístup. Jeden agresivně napadá, druhý zavírá mantinel. To je moderní hokej. |
