„Mě to nemrzí, protože jsem byl ještě docela mladý a rád dělal s klubem. Každodenní práce mi vyhovovala,“ reaguje Vůjtek i po letech smířlivě.
Tehdy se však počítalo s tím, že národní tým převezmete. Neříkejte, že jste z toho nebyl smutný.
Pravdou je, že jsem se k národnímu týmu dostal pozdě a mé myšlení už nebylo tak rychlé jako deset let zpátky. Myšlenkové pochody byly pomalejší a možná i to mělo vliv na některá špatná rozhodnutí, která jsem udělal. Nebudu ale zastírat radost, že jsem se k reprezentaci ještě vůbec dostal. V podstatě jsem už chtěl končit s trenérskou prací, a změnil názor jen díky téhle nabídce.
Jaká špatná rozhodnutí jste udělal?
V každém případě mě dlouho mrzelo, že jsem na mistrovství světa 2016 v Rusku nevzal Aleše Hemského. To byla velká chyba. Možná rozhodující s ohledem na postup přes čtvrtfinále.
Trenéři vzpomínajíiDNES.cz osloví bývalé reprezentační trenéry, kterým pokládá stejné dotazy. Jako první odpovídal Miloš Říha, který vedl český tým na MS 2019. Nyní pojedeme podle časové osy a jelikož Ivan Hlinka, Luděk Bukač a Josef Augusta už nežijí, přišla řada na Slavomíra Lenera, Vladimíra Růžičku a Aloise Hadamczika. |
Proč jste ho nevzal? Jak jste tehdy uvažoval?
Blbě. Měli jsme nějaké zraněné obránce a pravá křídla mi tehdy hrála velice dobře. Nějak jsem si při závěrečném rozhodování, na které nebylo moc času, myslel, že to s hráči v kádru odehrajeme na dobré úrovni. Bohužel to byla trenérská chyba.
Pomohl by Hemský ve čtvrtfinále s USA víc během zápasu, nebo při nepovedených penaltách?
Možná i při zápase, ale při penaltách určitě. V nich jsme nakonec nedali ani jeden gól...
A Česko vypadlo, ačkoli vyhrálo základní skupinu.
Právě proto na ten můj jediný šampionát vzpomínám s rozpaky. Ve skupině jsme hráli velice dobře a měli vynikající výsledky. Nechali jsme za sebou Rusy i Švédy. Čtvrtfinále bylo zklamání, v něm jsme propadli. Samozřejmě to zastínilo celý výsledek i můj pobyt u národního týmu.
Čím si vysvětlujete ten výpadek s USA, když jste porazili domácí Rusko 3:0 a zdolali i neoblíbené Švédy?
Realita byla taková, že jsme hráli líp se silnými než se slabými soupeři. Kromě Norska jsme se s nimi dost trápili a těžko překonávali jejich urputnou obranu. Právě tenhle nedostatek se projevil i s Amerikou, která neměla v Moskvě zas tak silný mančaft. Byli hratelní, ale neuměli jsme se proti prosadit stejně jako proti Dánsku. Vlastně jsme jen potvrdili trend.
Jaký byl nejhezčí zápas, v němž jste tým vedl?
Se Švédama, protože jsme po první třetině prohrávali 0:2 a byli celou dobu pod tlakem. Kdyby to bylo 0:5, tak bychom nemohli nic říct. Ve druhé třetině jsme se ale neuvěřitelně zvedli, hráli neskutečný hokej, dali góly a nakonec vyhráli 4:2. Švédové tam byli silní. Cením si i výhry nad Rusy, ale tam jsme měli i trošku štěstí, protože jsme byli pod tlakem. Držel nás brankář Furch a obrana.
Hokej u leduPoprvé od druhé světové války se stalo, že se nekoná mistrovství světa v hokeji. Tentokrát byl sportovní svátek, který mělo hostit Švýcarsko od 8. do 24. května 2020, zrušen kvůli pandemii nového typu koronaviru. Redaktoři serveru iDNES.cz proto po tuto dobu připravili unikátní obsah - seriál Hokej u ledu, jenž nabídne historická ohlédnutí, analýzy, rozhovory a komentáře. |
Který hráč byl pro vás nejcennější?
Kovář s Řepíkem a Birnerem hráli dobře první zápasy, pak začal hrát výborně i Lukáš Kašpar. Ale nejlepší formu měla první lajna s mladým Pastrňákem, Plekancem a Červenkou. Ti si svoje stabilně uhráli. Co se týká obrany, tak se ukázala nezkušenost, ale ti kluci se nakonec dostali do NHL. Byl tam Jeřábek, Šimek. Výborně chytali i oba brankáři. Dost jsme je střídali, protože byli kamarádi a celkem s tím souhlasili.
Pastrňák byl tehdy poprvé na šampionátu, viďte?
Bylo mu myslím devatenáct nebo dvacet, prostě hrál hrál první sezonu v NHL.
Viděl jste v něm už tehdy, že může být nejlepším střelcem v NHL?
Těžko říct, ale věděl jsem, že je to velký talent a že se bez problémů prosadí v NHL. Dostal se do klubu, který mu věřil a který ho systematicky připravoval. Musí mít volnost, není to hráč, který by udělal hodně práce do obrany, ale když bude s dobrými spoluhráči a bude se moct věnovat útočné fázi, tak se bude prosazovat. I to minimum bránění se naučil, nedělá dozadu minely a do útoku je přímo skvělý.
Mluvil jste o svých špatných rozhodnutích. Která byla naopak ta správná?
Těžko říct. Myslím, že se nám povedlo střídání brankářů, protože oba chytali velice dobře. A ještě se mi podařilo přesvědčit Romana Červenku, aby hrál levé křídlo, tedy pozici, kde nikdy nenastupoval. Vedle Plekance a Pastrňáka to sehrál velice dobře. Další věc je, že jsem na poslední chvíli nominoval Kašpara, který hrál výborně. Už byl v podstatě na dovolené v Americe, když jsem mu volal. Vůbec neváhal a přiletěl zpátky. To se také povedlo.
Mnohem větší šanci jste dostal u slovenské reprezentace, kde jste zvládl čtyři mistrovství. Vzpomínáte na ty roky rád?
Teď jsem se zrovna díval na čtvrtfinále s Kanadou, které opakovali v televizi.
Byl jste překvapený, že jste hned první rok dovedl podceňovaný tým ke stříbru?
Věděl jsem, že Slováci mají na to být v první osmičce, že to je hratelné. Před mistrovstvím jsem ale trochu pochyboval, protože jsme prohráli sedm z osmi utkání - byť těsně a se silnými soupeři na penalty. Nakonec nám přijeli čtyři hráči z NHL, což bylo klíčové. Byli to špičkoví borci, kteří mužstvo doplnili úplně senzačně. V čele s brankářem Lacem, jenž odchytal skvělé mistrovství, jsme nakonec uhráli medaili.
Těch mají Slováci za celou éru jen čtyři. Muselo to být mimořádná událost. U nás by to nemělo až takové docenění, viďte?
Tak jistě, bylo to po devíti letech, kdy se dostali znovu do finále. Dodneška na to Slováci velice rádi vzpomínají. Musím říct, že takovou popularitu, jakou mám na Slovensku, jsem nikdy nezažil. Musím říct, že i teď, když tam přijedu, tak mě lidi poznávají. Pořád děkujou za medaili.
Na tu si teď asi hodně dlouho počkají, viďte?
Vypadá to tak. Na přelomu tisíciletí měli skvělou generaci hráčů stejně jako my. Od té doby nikdy neměli tolik hráčů, kteří by předváděli světový hokej. Ta generace odešla a po ní byla velká díra, která je tam v podstatě dodnes. Dva tři dobré hráče mají každý rok, ale na celkovou situaci to je málo.
Alois Hadamczik zmínil porážku v semifinále 2012 se Slováky jako jednu z nejhorších za svou éru u reprezentace. Jaké to bylo pro vás?
Musím říct, že to nejpříjemnější nebylo. Na to se mě ptá spousta lidí, ale fakt ne. Pro mě bylo největší satisfakcí čtvrtfinále s Kanadou ve stejné hale, kde mi v roce 1997 barbarsky zlikvidovali kluka, který jim dal tři góly. Chovali se jako prasata. O patnáct let později jsem je vyřadil, to bylo nejvíc. A ještě musím říct, že to bylo v den mých narozenin, takže se to umocnilo. Pro mě to bylo největší vítězství, které jsem vůbec dosáhl v hokeji v trenérské kariéře.
Úspěch s Českem neberete, protože jste byl rozpolcen?
Ne. Samozřejmě že jsem z toho měl radost, protože jsem pracoval na druhé straně a musel jsem fandit těm, se kterými jsem. Největší soukromý úspěch pro mě prostě byla ta Kanada.
Proč se v následujích třech letech nepovedlo dosáhnout podobného úspěchu?
Víte, ono je to dané tou malou hráčskou základnou. K tomu, abyste měli úspěch, musíte mít kam sáhnout. A hlavně mít super brankáře, i když oni nemohli za to, že jsme nepostoupili dál. Byli na dobré úrovni, ale přece jenom super brankář byl jen Laco. Přesto si troufnu říct, že jsme byli blízko úspěchům i v dalších letech.
Vždyť jste byli osmí a dvakrát devátí.
Hned v roce 2013 jsme ve čtvrtfinále prohrávali s Finskem 0:3 po první třetině, ale dokázali vyrovnat a pak dali čistou tyčku. Chyběl kousek a mohli jsme jít do semifinále. Bohužel jsme nakonec prohráli 3:4, takže jsme měli trošku i smůlu. To samé se opakovalo v Minsku v roce 2014 v zápase s Českem, kdy jsme vedli 2:1 a dvě minuty před koncem nám dal Jarda Jágr gól z takové nenápadné akce, takže se šlo do prodloužení, které jsme prohráli a ty body nám pak chyběly na čtvrtfinále. Štěstí, které jsme měli v roce 2012, nás v dalších dvou letech opustilo.
