"Díky Rosťovi jsem dostal možnost hrát zase extraligu," říká 38letý Tesařík v rozhovoru dvou mazáků před finále s Plzní. V něm zkusí jediný zlínský titul z roku 2004, u kterého byli spolu také, zopakovat.
Radime, když vás v roce 2011 Rostislav vytáhl do Zlína, hrával jste druhou nejvyšší soutěž za Olomouc a někdy i třetí za Vsetín. Bez něj byste skončil s hokejem?
Tesařík: Nevím, jestli úplně skončil, ale určitě bych nehrál tak vysoko. Tím, že mám rodinu, je pro mě Zlín výhodná lokalita. Do Olomouce je to přece jen hodina cesty, takže bych teď už třeba dohrával doma ve Vsetíně. Ale díky tomu, že jsme se s Rosťou znali a dal mi možnost zahrát si ještě extraligu, chytil jsem tu šanci za pačesy.
Jak vás, pane Vlachu, napadlo jej oslovit, aby přišel na zkoušku?
Vlach: Když jsem nastupoval do role hlavního trenéra, bylo v mužstvu starších hráčů málo. Potřebovali jsme zkušeného obránce, který by to mladé naučil a trošku je pozvedl. O Radimovi jsme věděli, rok předtím hrával za Slovan, kde působil i (Vlachův někdejší zlínský asistent) Pepa Turek.
Ten ho doporučil? Co jste říkal?
Vlach: Abych pravdu řekl, moje první reakce byla, že už asi ne. Že už je pozdě. I v důsledku toho, že byl Radim zraněný, že měl problémy s kolenem a že ve Slovanu jeho hra nebyla dobrá. Pak jsem si to ale nechal rozležet v hlavě a říkal jsem si: Za zkoušku nic nedáme. Pozveme ho na dva měsíce před sezonou, pak se rozhodneme.
Rostislav Vlach
A Radim na to přistoupil.
Vlach: Líbilo se nám, že nedělal žádné ofrky se smlouvou a podobně. A přesvědčil mě, že by mohl být platným členem týmu. Teď jsme rádi, že hraje, protože přístupem i výkonností do extraligy patří.
Radime, byla pro vás zlínská pozvánka impulzem? Přidal jste při tréninku? Nebo jak jste se po dvou letech dokázal dostat zpátky do extraligové formy?
Tesařík: Byla to motivace. Najal jsem si kondičního trenéra Pepu Anderleho, který trénuje reprezentaci lyžařů i další hokejisty. A ten mi pomohl, abych se zbytečně nepřetrénoval nebo abych nebyl naopak trénovaný málo. I díky němu su teď tam, kde su.
Vzpomenete si, kdy jste poprvé zaregistrovali jeden druhého?
Tesařík: Na letní přípravě, jak jsem tě tam, Rosťo, honil na kole.
Vlach: To už bude tak dvacet let.
Tesařík: Trénovali tehdy Augusta s Říhou. To si pamatuju jako teď.
A jak to bylo s tím kolem?
Tesařík: Rosťa tehdy přišel z Finska a na tu dobu měl perfektní kolo, kdežto my jsme jezdili na takových starších herkách. Tehdy jsme jeli etapu do Luhačovic, já na "arabovi" a Rosťa na svém superkole. Přitom jsme do cíle dojeli spolu. To byl takový můj první kontakt s ním.
Jak na vás ten druhý působil?
Vlach: Radim nebyl nijak výrazný, spíš takový zakřiklejší.
Tesařík: Rosťa byl pořád stejný jako teď. Moc toho v kabině nenamluvil, moc jsme o něm nevěděli. Takový tišší typ. Vůdcovství ukazoval výkonem.
Když se pak vaše kariéry rozešly, sledovali jste, jak si druhý vede?
Vlach: Nějaký přehled jsem měl. Hrával v Třinci, byl v Rusku. Věděl jsem, kde se pohybuje.
Tesařík: Já totéž. Jsem ze Vsetína, tam jsme se hodně potkávali. Rosťa si rozuměl s mým otcem, takže jsme k sobě přišli blíž. Když jsem pak hrál ve Znojmě, začal jsem obchodovat s vínem. A začal jsem ho vozit i Rosťovi.
Vinotéku ve Zlíně má i známý hokejový klan Okálů. Takže jim konkurujete?
Tesařík: Ne, to ne. Já nemám žádnou vinotéku. Jen mám jednoho známého, vynikajícího vinaře. Tomu se snažím dělat reklamu a jeho víno piju.
Vzpomenete si ještě někdy spolu na staré vsetínské časy?
Vlach: Už je to dávno. Vzpomínky jsou pěkné, ale žít se z toho nedá.
Mezi oběma hokejovými městy panovala velká rivalita. Přejít pak zpátky sem jako Vsetíňáci, kteří vyfoukli Zlínu ve finále titul, muselo být zajímavé...
Vlach: Dřív to bylo samozřejmě vypjatější. Tehdy bylo ve Vsetíně hodně Zlíňáků, minimálně deset. Ve Zlíně se to nelíbilo, zejména když jsme se Vsetínem hned první rok vyhráli titul. Když jsem se vrátil zpátky, ohlasy byly rozdílné. Někteří fanoušci to vzali, někteří se s tím nemohli smířit.
Bylo těžké to překousnout?
Vlach: V moderní době už je to přirozené, že hráč mění kluby podle toho, jak je žádaný, i kvůli financím. Hrany se otupí. A dneska už je to spíš naopak, fanoušci přejí i hráčům, kteří jsou ze Vsetína, což se týká právě tady Radima. Díky jeho výkonům Zlínští zapomenou na vyhrocené situace z minulosti.
Vsetín byl tehdy jiný než vy teď – byla to dynastie, kolos. To Zlín je co do rozpočtu i zázemí průměrný klub. Nedá se přesto najít inspirace z vašich společných valašských časů pro letošní finále?
Tesařík: Asi ne. Ve Vsetíně to bylo takové domácké, jiný mančaft, jiná doba, zkušení hráči. A do každé sezony se šlo s tím, že se vyhraje titul – pro nás tady je finále nejvíc, čeho jsme mohli dosáhnout.
Můžete si letošní finále díky tomu víc užít?
Tesařík: Já před třemi lety pomalu skončil s hokejem a teď jdu díky Rosťovi do finále extraligy. Takže užít si, to je slabé slovo. Je to pro mě pohádka.
