Právě útočník Zdeněk Okál rozhodl jediným gólem o vítězství Zlína v šestém čtvrtfinále ve Vítkovicích a jeho postupu do semifinále. "Jako zadostiučinění to ale neberu," ujišťuje Okál. "Hlavně jsem rád, že jsem pomohl týmu." Satisfakce to však to pro něj být musela. Jeho cesta do extraligové kádru Zlína se hodně klikatila a v létě 2011 ho málem zavedla do slepé uličky.
"To jsem chtěl skončit s hokejem úplně. Byl jsem často zraněný, měl jsem toho plné zuby," vrací se Okál ke krušnému období. Dvakrát se nedostal do kádru Zlína, za sebou měl neúspěšnou zkoušku v prvoligové Olomouci a na stole nabídku ze Šumperku, kterou nakonec odmítl. "Tehdy jsem na tom byl nejhůře.
Rodina a přítelkyně mě ale doslova dokopaly k tomu, abych to ještě zkusil," vypráví Okál, který si vymínil, že bude nastupova za extraligovou juniorku Zlína.
A protože měl 21 let, klub pro něj musel vyžádat výjimku. "Mohl jsem se soustředit na hokej a pravidelně hrát. Dalo mi to více, než kdybych se protloukal někde v první lize ve třetí nebo čtvrté lajně," míní Okál. Jenže i kvůli tomuto rozhodnutí Vlach dlouho zvažoval, jestli ho vezme do přípravy.
"Říkal jsem si, že je to domácí hráč, který také působil v mládežnických reprezentacích. Nakonec jsem svolil, aby dostal poslední šanci. Dali jsme si pravidla, jež musel Zdeňa dodržovat," líčí trenér Zlína. Okál se změnil. "Býval jsem impulzivní, zbytečně se rozčiloval. Na hokej jsem byl negativně naladěný," přiznává 22letý forvard, jemuž pomohly i pohovory s psychologem. "Říká se, že sport je osmdesát procent o hlavě, a musím s tím souhlasit."
Smlouvu v extraligovém kádru dospělých si nakonec na třetí pokus vybojoval. "Byla to paráda. Dostal jsem se do týmu, ve kterém hrávali můj otec i strýc," připomíná sourozeneckou dvojici Zdeňka a Miroslava Okálových. "Mira a Zdeňa se za něj ale nepřimlouvali," podotýká Vlach, který s oběma bratry hrával. "Mladý si smlouvu zasloužil svými výkony v přípravě sám."
Hokejovou podobnost se svými otcem a strýcem nejmladší z hokejového rodu Okálů nezapře. "Hokejově je spíš po Mirovi, ale náchylný na zranění je po taťkovi," charakterizoval mladíka asistent trenéra Juraj Jurík po Okálově první brance v extralize v zářijovém vítězném zápase s Karlovými Vary.
Spolu se dvěma góly ze čtvrtfinále jich má už devět. "Umí vystřelit i z voleje," chválí ho Vlach. "Jednou v Americe jsem poslal puk mezi kruhy baseballově přímo pod víko," vzpomíná Okál na své dvouleté působení v kanadském týmu Medicine Hat Tigers v juniorské lize WHL. Tam se učil zámořskému stylu hokeje, který je mu vlastní. "Je to buldok. Důrazný hráč, který jde do každého souboje. Nebojí se to osolit," říká o něm Vlach.
"Chodím do míst, kde to bolí. To je můj styl hry. Jsem takový černý beran," přitakává Okál v narážce na maskota klubu. I proto je Vlach rád, že si ho nechal v mužstvu. Okálovy vlastnosti jsou jako stvořené pro bitvy v play-off. "Takový hráč nám chyběl. Nedá se vyhrát jen technickou hrou," ví trenér Zlína. "Není to excelentní technik, ale bojovností, bruslením a dravým přístupem je hodně užitečný. Doufejme, že mu to vydrží."
