"Sám jsem zvědavý, jak se to vyvine," pousmál se Sedlák, který hrál v celé Evropě. Zkusil soutěže ve Finsku, Švýcarsku, Itálii, Rakousku, Dánsku, a dokonce v Bělorusku. "Zní to jako fráze, ale vyhraje ten, kdo udělá méně chyb. Obě mužstva jsou vyrovnaná, slavit může kdokoliv z nich."
Na dotaz, komu drží palce, neváhá ani chvilku. Titul by přál zlínskému týmu. "V Plzni jsme prožil pěkné období, ale su Zlíňák," vysvětlil.
Extraligu si poprvé zahrál v ročníku 1992/93, naskočil do ní spolu s Radkem Bonkem a Michalem Groškem. V Plzni byl od roku 1999 do roku 2004, i když si mezitím dvakrát odskočil do zahraničí. "Plzeňské angažmá mi sedlo víc než zlínské," vzpomíná forvard.
Po vydařeném ročníku 2001/02 dokonce hrál světový šampionát ve Švédsku. Češi tam po třech titulech v řadě skončili pátí, protože ve čtvrtfinále nestačili 1:3 na Rusko. "Mrzí mě, že nemám medaili, ale jsem vděčný i za to, že jsem tam vůbec hrál," podotkl Sedlák.
Letošní finále sleduje výhradně jako divák. Už ani netrénuje, protože na malé ploše PSG Arény chybí led. Čerstvě je na něm umělá plocha pro in-line hokej. "Ještě během semifinále jsme trénovali, děti to dost prožívaly," popsal s úsměvem. "Líbila se jim hlavně atmosféra zápasů, hodně fandily." Jestli ale mezi jeho svěřenci rostou nový Čajánek, Leška nebo Holík, to si netroufá odhadovat. "Na to je ještě strašně brzy. Podle mě je zlomový bod v sedmnácti letech," upozornil.
K trénování se dostal přes svého syna, který dnes hraje za osmáky. Doprovázel ho na stadion a už tam zůstal. "Malý rostl, ale já zůstal u malých dětí. Baví mě to," přiznal Sedlák. "Můžu se věnovat tomu, co jsem dělal celý život."
Díky tomu, že vede malé děti, má čas i na vlastní hraní. Počítá však s tím, že následující sezona v rodném Přerově bude jeho poslední. "Už mi bude čtyřicet a hraju dlouho," vysvětlil. "Chci dál trénovat děti a sleduju svého syna. Věřím, že to dotáhne dál než já."
